Článek
Uprostřed této scenérie, nedaleko elektráren Prunéřov stojí osamocený svědek dávných časů – kostel svatého Mikuláše. Stojí tam, kde kdysi tepal život, kde si děti hrály na návsi a kde sousedé debatovali u piva. Tento kostel je posledním hmatatelným pozůstatkem obce Mikulovice. Jen o kousek dál leží zbytky obce Vernéřov. Obě vesnice sdílely podobný osud – zrod ve středověku, rozkvět, válečné útrapy, poválečnou výměnu obyvatel a nakonec násilný zánik ve jménu energetiky. Toto je jejich příběh. Historie obou obcí sahá hluboko do 13. století, do doby velké kolonizace, kdy český král Přemysl Otakar II. zval osadníky, aby zúrodnili pohraniční hvozdy.
Mikulovice, německy Nickelsdorf, byly poprvé písemně zmíněny v roce 1261. Vesnice vznikla jako typická lánová ves, rozložená podél potoka. Její dominantou se brzy stal gotický kostel zasvěcený svatému Mikuláši, patronu obchodníků a dětí, který byl v průběhu staletí barokně přestavěn. Mikulovice byly obcí převážně zemědělskou. Úrodná půda v okolí Ohře zajišťovala místním sedlákům obživu a vesnice prosperovala.
Sousední Vernéřov (Wernsdorf) měl poněkud odlišný, možná i vznešenější charakter. Založil jej lokátor Wernhard, pravděpodobně mnich z řádu johanitů, rovněž kolem roku 1261.Vernéřov se postupem času vyvinul v lokální centrum. Dominantou obce nebyl jen kostel, ale především barokní zámek, který byl sídlem místní vrchnosti. Život ve Vernéřově byl pestrý. Fungoval zde pivovar, mlýny a škola. V 18. století se zde rozvinul i drobný průmysl, výroba pušek a v 19. století papírna. Zámek s přilehlým parkem dodával obci ráz malého panského sídla, kde se setkávala místní elita.
Až do roku 1945 byly obě obce etnicky téměř čistě německé. Život zde plynul v rytmu katolického kalendáře – poutě, procesí, dožínky a masopusty tvořily kostru společenského života. Existovaly zde četné spolky: sbor dobrovolných hasičů, pěvecké kroužky či turnerské tělocvičné jednoty. Lidé byli sžití s krajinou, kterou jejich předkové obdělávali po sedm století. Češi zde tvořili jen nepatrnou menšinu, často státní zaměstnance (poštmistři, četníci) po vzniku Československa v roce 1918.
Klidný život v Podkrušnohoří začal dostávat trhliny s nástupem nacismu v sousedním Německu. Rok 1938 znamenal pro celé Sudety zásadní zlom. Po podpisu Mnichovské dohody byly obce připojeny k Třetí říši. Většina místního obyvatelstva tento krok vítala s nadšením, viděli v něm návrat „domů do Říše“. Hranice se posunula do vnitrozemí a z obcí zmizely české nápisy i těch pár českých rodin, které zde žily. Válečná léta však přinesla vystřízlivění. Muži rukovali na frontu, odkud se mnozí nevrátili. Na polích museli pracovat váleční zajatci a nuceně nasazení. Zámek ve Vernéřově a větší statky v Mikulovicích se staly svědky nucené práce a postupného úpadku hospodářství, které bylo podřízeno válečné mašinerii
Konec války v květnu 1945 nepřinesl mír v pravém slova smyslu, ale spíše chaos a odplatu. Na základě Benešových dekretů a Postupimské dohody bylo německé obyvatelstvo z Mikulovic a Vernéřova odsunuto.
Pro místní to byla tragédie – museli opustit domy, které jejich rodiny budovaly po generace, a sbalit si celý život do padesáti kilogramů zavazadel. Vesnice se během několika měsíců vylidnily. Dobytek zůstal v chlévech, úroda na polích, ale domy osiřely. Po odsunu Němců nastala etapa dosídlování. Do prázdných domů přicházeli noví osadníci z vnitrozemí Čech, ale i reemigranti a lidé z východního Slovenska.
Ačkoliv se zpočátku zdálo, že se život do obcí vrátí, kontinuita byla nenávratně přerušena. Noví obyvatelé neměli k místu vztah, neznali specifika zdejšího hospodaření a často přicházeli jen za vidinou snadného zisku zanechaného majetku. Mnoho domů nebylo nikdy obsazeno a začaly chátrat. Zámek ve Vernéřově, kdysi chlouba kraje byl využíván jako sklad a ubytovna, což vedlo k jeho devastaci.
Osud Mikulovic a Vernéřova však nebyl zpečetěn jen špatným hospodařením, ale především geologií a průmyslovými plány.V 60. letech 20. století se začala v regionu masivně rozvíjet energetika. Výstavba elektráren Prunéřov vyžadovala nejen uhlí, ale i místo pro ukládání odpadu – popílku. Ačkoliv se o likvidaci uvažovalo již dříve v souvislosti s těžbou, definitivní ortel byl vynesen v souvislosti s budováním odkaliště pro elektrárnu. Údolí, ve kterém se obce nacházely, bylo vybráno jako ideální prostor pro ukládání popílku. V 80. letech začala systematická demolice. Bagry srovnaly se zemí staleté statky, školu, faru i vernéřovský zámek. Obyvatelé, kteří zde po válce zapustili kořeny, byli nuceně přestěhováni do panelových sídlišť v Klášterci nad Ohří a Kadani. K 1. lednu 1988 obě obce úředně zanikly.
Dnes je prostor bývalého Vernéřova z velké části překryt popílkovým odkalištěm nebo je součástí průmyslové zóny Verne. Z původní obce nezbylo téměř nic, co by připomínalo její dřívější slávu. V Mikulovicích je situace jiná, a o to více symbolická. Na okraji zóny zkázy zůstal stát kostel svatého Mikuláše. Nebyl zbourán, snad zázrakem, snad nedopatřením, nebo díky snaze památkářů zachovat alespoň orientační bod
Kostel je dnes v havarijním stavu, ačkoliv probíhají snahy o jeho statické zajištění. Stojí uprostřed ničeho, obklopen náletovou zelení a průmyslovou plání. Kolem něj se rozkládá starý hřbitov. Náhrobky jsou často povalené, německé nápisy zarůstají mechem, ale místo má stále silnou, až mystickou atmosféru. Je to ostrov posvátné půdy v moři průmyslového odpadu. Kromě kostela se v blízkosti zachovala ještě kaplička u památné lípy, o kterou se starají místní nadšenci. Je to místo tichého vzdoru proti zapomnění.
Příběh Mikulovic a Vernéřova je varovným mementem. Ukazuje, jak křehká může být existence lidských sídel tváří v tvář „vyšším zájmům“ a dějinným zvratům. Zničení těchto obcí nebylo jen ztrátou budov, ale vymazáním staleté kulturní vrstvy krajiny.Přesto tato místa zcela nezmizela. Dokud stojí kostel svatého Mikuláše a dokud existují lidé, kteří si připomínají historii Vernéřova, žijí tyto obce dál – v paměti, ve fotografiích a v tichém svědectví osamělého hřbitova.
