Článek
Každá nová generace je chudší a chudší
Každá generace se rodí do konkrétního ekonomického prostředí, které určí jejich život. Například generace „baby boomers“, jak už anglický titul napovídá, měla jednu velkou nevýhodu – generace měla moc členů. To znamená moc velkou konkurenci ve vzdělávání a následně i na trhu práce, což není ideální situace pro ekonomický úspěch. Naopak výhodu, alespoň v této oblasti, měla meziválečná generace. Být členem této kohorty znamenalo patřit mezi „několik šťastných“ – poptávka po zaměstnancích byla větší než nabídka, mzdy šly nahoru.
Pokud porovnáme příjmy generací tak, že započítáme inflaci, ceny domů a budeme brát členy generací vždy ve stejném věku, s každou generací za posledních sto let se průměrný reálný příjem snižuje. Meziválečná generace se v tomto ohledu měla nejlépe, nejhorší situaci zažívají dnešní třicátníci a ještě hůře na tom bude nejmladší generace Z. Ekonomický pokrok pro mladší je neexistující. Zajímavé pak je, že vina se hází právě na mladé generace. Reálně to znamená házet vinu na oběť. Často pak můžeme slyšet stereotypy a mýty o tom, jak mladá generace nepracuje, nechce pracovat, je líná apod. Tento mýtus se drží s neuvěřitelnou silou. Vinit mladou generaci však znamená nepochopit problém a realitu. Mladší generace zažívají mnohem horší finanční situaci, ale jsou jen oběti, na kterou je paradoxně svalována vina. Můžeme pak najít, jak nám někteří členové starší generace vypráví příběh o tom, jak „těžké časy rodí silné muže, silní muži dělají dobré časy, dobré časy plodí slabé muže, kteří přinášejí těžké časy“. Myslí si, že jsou ona generace silných mužů vzešlých z těžkých časů, reálně jsou ti slabí muži, kteří přinesli těžké časy.
Ve Spojených státech amerických utratí lidé nad 50 let ročně více než je HDP Francie a Německa dohromady. V Británii se mezi lety 2008 a 2018 zvýšil příjem penzistů o 16 %, ale příjem domácností se ve stejném období zvýšil pouze o 3 %. A pokud vezmeme pětinu nejchudších Britů v produktivním věku, tak tato skupina měla příjem o 2000 liber ročně menší než nejchudší skupina penzistů.
Největší problém? Bydlení, bydlení a bydlení
I ekonomická krize z roku 2008 zasáhla v mnohem větší míře mladé lidi a jejich úspory. Objevil se zde začarovaný kruh, kdy hlavním zásahem byla stagnace příjmů, což se dotklo více mladších, zároveň ale ceny domů zůstaly vysoké. Vlády se snažily chránit své občany, ale dělaly to často takovým způsobem, že podpořily vlastníky domů.
Ekonomická krize a její důsledky naprosto změnily životní cyklus mladší generace, co se týče bydlení. To ukazuje, jak jedna událost může změnit naprosto přirozený proces. Změnilo to očekávání celé generace. Když se ve Velké Británii roku 1984 průměrný „baby boomer“ blížil k třicítce, dvě třetiny generace vlastnily dům. Když se generace X dostala do stejného věku v roce 2001, 59 % vlastnilo dům. Když se mileniálové dostali do stejného věku, nastal ohromný úpadek – jen 37 % z nich vlastnilo dům. Stačily pouze dvě generace a je mezi nimi obří propad ve vlastnictví bydlení.
Nejde jen o ceny domů, ale i o to, že generacím starších pomáhala politika. Starší generace v USA těžily z méně regulací a daňových úlev na hypotékách. Britští baby boomers těžili z „práva na nákup“, dostali slevu až 50 % z tržní ceny domů. Zároveň dnes mladí platí více za univerzity, více se zadlužují. Nejen, že platí víc, ale kvůli vzdělávání se zadlužuje i více mladých lidí. Opět pak zbývá méně peněz na bydlení.
Možnost vlastnit dům se tak posouvá až do středního věku, ke čtyřicítce. A mnohem více lidí ani na to nedosáhne takto pozdě a budou platit celý život nájemné. Ve výsledku si tak dnešní mladé generace nebudou moc ani užívat penzi jako předchozí generace, protože i v penzi budou platit nájemné a bude jim zbývat méně na život.
Jen jedna cesta k bohatství. Dědictví
Prakticky jediná cesta pro mladší generace, jak se stát bohatými, je přes dědictví. Ale dědictví přichází později a později. Například v Británii je očekáváný věk dědictví 61. Pokud mají mladší čekat na dědictví až do období po šedesátce, aby zbohatli, posílí to nerovnosti, posílí to rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími.
Gregory Clark a Neil Cummons udělali velkou studii, v které analyzovali několik generací Britů mezi roky 1858 až 2012. Nepřekvapivým zjištěním bylo, že bohatí zůstávají bohatí. Ti, kdo už majetek mají, ještě víc dostávají.
Být bohatý není dnes o příjmech, ale o tom, co vlastníme. A zatímco bohatství roste, příjmy už tolik ne. Zároveň je bohatství ve společnosti velmi nerovnoměrně rozloženě, především věkově. Bohatství drží staří. Pokud vezmeme opět Británii, veškeré extra bohatství šlo od roku 2007 mezi lidi 45 a starší, z toho dvě třetiny k lidem nad 65. Dodám, že toto by nebyl problém, kdyby fungovala nepsaná sociální smlouva a bohatství by se dočkali i dnešní mladí. Ale to není možné. Pokud lidé nevidí, že věci budou dobré, že se budou mít lépe, proč nesvrhnout celý systém? Nedostatek peněz samozřejmě naprosto mění nastavení mysli.
Rozdíl mezi cílem a zklamáním z nedosažení základních životních cílů bude definovat politiku a sociální budoucnost. Už nyní je počet dospělých Američanů žijících s rodiči prakticky mimo graf v porovnání s předchozími generacemi. Paradoxně se jedná o nejvíce vzdělanou generaci v dějinách, nikdy neměla žádná generace v žádné západní zemi více členů s vysokoškolskými tituly jako v současnosti.
Další změnou je vliv, kam a komu se narodíme. Narodit se do nižší třídy dnes znamená mnohem větší nebezpečí než kdykoliv dřív. Ohrožen je vstup do dospělosti. V některých oblastech se dokonce snížil očekáváný věk dožití.
Zdroj:
DUFFY, Bobby. Generations: does when you're born shape who you are? London: Atlantic Books, 2021. ISBN 978-1-83895-260-0.
