Článek
Schodiště, v originále „The Staircase to Terrorism“, představuje šest pater. Podle Moghaddama je to cesta, která se postupně zužuje. V přízemí stojí velké množství lidí, ale jen velmi málo lidí se dostane do posledního pátého patra, to znamená uskuteční akt terorismu. Jak model postupuje, tím méně možností jedinec vidí. Zbývá jen násilí.
Přízemí a první patro
V přízemí jsme všichni. Někteří občané začnou cítit určitou nespravedlnost. Nemusí jít o objektivní pravdu, ale o pocit lidí. Vnímají některé činy vůči nim či vůči jejich skupině jako nespravedlivé. Tito lidé cítí, že nemají ve společnosti hlas, nemají zastoupení. Naopak pokud lidé vnímají místo, kde žijí, jako férové, v přízemí zůstanou.
Lidé, kteří cítí nespravedlnost a začnou hledat řešení, přecházejí do prvního patra. Někteří lidé první patro opustí, vrátí se zpět do přízemí. Stačí, aby se situace změnila, nebo aby lidé věřili, že lze situaci zlepšit. Může dojít ke změně u voleb, skupina lidí se může semknout a uskutečnit legální protest, získat podporu. Lidé přestanou cítit nespravedlnost, situace může být napravena.
Pokud ale lidé bude nadále cítit, že systém je zničený, zkorumpovaný či nespravedlivý, a nelze to změnit legální cestou, stoupají do dalšího patra.
Druhé patro a třetí patro
Situace v druhém patře nabírá na radikalizaci a cesta do dalších pater může být velmi rychlá. Lidé zde už nevěří v systém, nevěří v nápravu, jsou uvězněni ve svém úzkém vidění reality. Začnou tak hledat viníka jejich situace. Dochází ke klasickému rozdělení na „my“ versus „oni.“ „My“ jsme spojení deprivací, vnímáním nespravedlnosti, „oni“ jsou skupina, vůči které „my“ cítíme nenávist. Začíná se objevovat agrese vůči „oni“, vytváří se zde nepřítel. Může se jednat o vládu, o cizince, o jiné etnikum nebo celou kulturu. Zde se vytváří podhoubí pro přijetí radikální ideologie.
Třetí patro je pak místem, kde skutečně dochází k radikalizaci. Člověk, který vnímá nespravedlnost, kterou nemůže vyřešit, si našel nepřítele. Nyní je čas připojit se ke skupině, která má v plánu terorismus. Násilí je ale vnímáno ho jako čin, který lze morálně ospravedlnit. Dochází k dehumanizaci nepřítele, aby bylo násilí vnímané jako správné, nutné a uskutečnitelné.
Čtvrté a páté patro
Čtvrté patro znamená odchod radikalizovaného ze starého života a napojení na novou skupinu. Jedinec je izolován od své rodiny, přátel, od všech lidí, kteří nesdílejí onen jeden názor. Jde o to, aby v životě radikalizujícího se člověka byl pouze jeden pohled na svět, a aby prokázal věrnost myšlence a nové skupině. Pokud jedinec skutečně odejde ke skupině, návrat už je velmi složitý.
V modelu je vrcholem radikalizace páté patro. Jedinec je připravován k útoku. V hlavě už má naprosto ukotvenou novou realitu, útok je ospravedlněn. Neexistují morální zábrany, naopak jedinec věří, že pouze on a jeho skupina bojují za „spravedlnost“ či „osvobození“. Oni jsou dobro, terč je zlo.
Náhoda a souhra okolností
Moghaddamův model nám říká, že terorismus není náhlým rozhodnutím, ale postupným procesem. Nejde o jednu příčinu, ale souhru několika okolností. Zároveň ne všichni nespokojení a radikalizovaní spáchají teroristický čin. Ale jak člověk v modelu stoupá, čím více se radikalizuje, tím menší je pravděpodobnost, že „sestoupí“ o krok zpět, či se vrátí do přízemí. Podle modelu a jeho autora nemá smysl řešit radikalizované jedince a zachraňovat je ve vyšších patrech, jedinou cestou je řešit pocit nespravedlnosti, frustrace a deprivaci v přízemí či prvním patře.
Radikalizace je cestou hluboké psychologické změny uvnitř člověka. Cestu radikalizace zrychlují izolace člověka v souhře se sociálními sítěmi, kdy je člověk kvůli algoritmu naprosto odstřihnut od jiných pohledů. Algoritmus jen potvrzuje frustraci a vztek radikalizujícího se člověka. Izolovaný člověk může narazit na charismatického náboráře, který mu pomůže začlenit se do nové radikální skupiny, získat identitu, „přátelé“. To je přesně to, na co náboráři cílí – izolované frustrované vykořeněné jedince.
Kritika „schodiště“
Ačkoliv se model stal poměrně vlivný a respektovaný, nevyhnul se kritice. Jedna z častých výtek je, že model popisuje radikalizaci jako přímou cestu, jako cestu, která má jasný začátek a jasný konec, a pokud se někdo radikalizuje, je nevyhnutelné, aby spáchal i teroristický čin. Kritici však namítají, že lidé mohou skákat v modelu nahoru i dolů, mohou přeskočit více pater, mohou se zaseknout na celý život na jednom patře a nemusí spáchat násilí. S tím souvisí pravděpodobně nejčastější kritika, která říká, že miliony lidí jsou nespokojení, frustrovaní a zároveň i radikální, ale nikdy nespáchají násilný čin.
Moghaddam podle této kritiky nedokázal vysvětlit onen poslední skok do nejvyššího patra. Jak jsme mohli viděli v poslední letech, Moghaddam zároveň opominul dva další faktory. Prvním jsou psychické poruchy, které u některých lidí hráli klíčovou roli při spáchání teroristického činu. Druhým je faktor osamělého vlka, Moghaddam počítá s teroristickou buňku, ale nevzal v potaz teroristy, kteří se radikalizují sami, doma u počítače.
Většina procesů v patrech byla doložena daty, zkušenostmi. Problémem jsou ale přechody mezi patry, pro ty neexistuje zatím dostatek důkazů. Prakticky vůbec žádné informace nemáme o přechodu do posledního patra, protože radikálové jsou uzavřeni ve skupině a nikdo z vnějšího prostoru k nim nemá přístupu.
Může být překvapující, že roli v radikalizaci nehraje například dostupnost zbraní, sociální nerovnost, horšící se úroveň demokracie nebo demografické změny. Naopak studie a empirická data tvrdí, že jde o dlouhodobý proces socializace. Není to jednorázový, rychlý a jednoduchý proces zrození teroristy.
Je to o přijmutí nové identity. A ta je výsledkem mnoha náhod, o tom, koho kdo potká, kdo zapůsobí nejvíce.
