Článek
Den, kdy Island zkolaboval
24. října, 1975. Den žen. Islandské ženy se rozhodly, že svůj svátek skutečně oslaví. A to způsobem, jaký se na svátek sluší – nebudou nic dělat. Dnes se tomuto dni na Islandu říká „dlouhý pátek“, což je samozřejmě pojmenování pocházející od islandských mužů. Obchody vyprodaly párky, protože to bylo to jediné, co muži dokázali uvařit. Školy byly zavřené, nebo měly velmi omezený provoz. Děti „zlobily“ své otce na pracovištích po celé zemi.
Ženy oslavily svůj svátek tím, že stávkovaly. Nejen, že nešly do práce, ale odmítaly pracovat i doma. Odmítaly dělat svou druhou směnu, svou neplacenou práci. Muži dostali jedinečnou šanci pocítit, jak bude vypadat jejich den bez pracovního nasazení žen. 25 000 žen se setkalo v Reykjavíku, což je velké číslo vzhledem k tomu, že v celé zemi tehdy žilo 220 000 lidí. Za rok byly přijaty nové zákony, které zakazovaly diskriminaci žen na pracovištích a ve vzdělávání. Za pět let byla poprvé v islandských dějinách zvolena žena za prezidentku. Od roku 2009 se každý rok Island umístil na prvním místě v indexu Gender Gap podle Světového obchodní fóra.
Druhá směna žen
Island je světlou výjimkou. Po celém světě je 75 % neplacené domácí práce vykonáno ženami. Druhou pracovní směnou stráví ženy mezi třemi až šesti hodinami denně, muži v průměru půl hodiny až dvě hodiny. Nepoměr začíná poměrně brzy po narození, už v pěti letech jsou domácí práce často jasně rozděleny mezi dívky a kluky. Dívky vykonávají mnohem větší podíl domácích prací než kluci. Čím se tyto děti stávají staršími, tím se nepoměr mezi domácími pracemi zvětšuje v neprospěch dívek.
Historicky, když ženy začaly chodit do továren, kanceláří a dalších pracovišť, mužský počet hodin neplacené práce se nezměnil. Ženy prostě začaly pracovat víc, v práci za peníze, doma zadarmo, odtud pojem „druhá směna“. Za posledních dvacet pět let nebylo zaznamenáno, že by v tom hrálo roli, kolik žena vydělává. I nejúspěšnější manažerka si doma odpracuje neplacenou část ženské práce.
Chcete přežít infarkt? Zbavte se manžela
Co dělají muži, když nemají druhou směnu? Za posledních dvacet pět let se změnil jejich podíl času před televizí, více také hrají počítačové hry a sportují. Když se žena zraní, prodělá operaci, tak se co nejrychleji vrací ke své domácí neplacené práci. Když se muž zraní a půjde na operaci, vezme si odpočinek, zahraje počítačové hry. A nechá ženu, aby se o něj starala. Na tyto zjištění odpovědělo mnoho dalších studií. Jedna z Finska například zjistila, že pokud je žena bez partnera, zotaví se po infarktu lépe než žena s manželem. Univerzita z Michiganu přišla s tím, že stačí, aby žena měla manžela, ten vyloženě pro ní vytvoří v průměru sedm hodin domácích prací za týden. Jiná studie z Austrálie zjistila, že jakmile si žena najde partnera a začne s ním bydlet, okamžitě se vzroste počet hodin, které žena stráví domácími pracemi, a naopak, počet hodin odpracovaných doma mužem se snižuje. Všechny studie potvrdily, že nezáleží na tom, kolik v páru kdo vydělává.
Ženy v placené práci
Ženy jsou trestány několikanásobně. V každé věkové skupině hlásí ženy na pracovišti větší stres než muži. Všude po světě pracuje násobně více žen pouze na částečný úvazek. To neznamená pochopitelně jen méně peněz pro ženy, ale i to, že ženy pracují pod svou úrovní kvůli tomu, aby se mohly věnovat domácnosti. Mají menší úvazky, které znamenají méně peněz, aby mohly dělat více neplacené práce. Logicky pak v důchodu mají méně peněz, což je pro ženy větší problém než pro muže, protože ženy žijí statistické významně déle.
Dalším problémem z pohledu zaměstnání je samozřejmě mateřská, kdy ženy ztrácejí práci. Zaměstnanci na ženy nemyslí. Typickým příkladem je Apple. Když tato (tehdy) nejhodnotnější korporace na světě představila své nové sídlo, byl to naprostý zázrak – krásná budova a okolí, uvnitř zubaři, lázně, doktoři, wellness, vše, co vás napadne. Ale žádná školka. Apple vybudoval nejlepší kanceláře na celém světě, ale jen pro muže. Většina singles rodičů jsou ženy (90 % v Británii, 80 % v USA).
Mýtus meritokracie
Věříme v meritokracii, věříme, že když se budeme snažit, budeme odvádět kvalitní práci, budeme odměněni. Nepotřebujeme konexe a úplatky. Meritokracie nám říká, že úspěšní lidé jsou tam, kde jsou, protože si to zasloužili a protože mají kvality. Jak se ale ukazuje, meritokracie je mýtus.
Klasickým příkladem, který se zmiňuje ve všech textech na podobná témata, je orchestr. Když se někdo dostane do orchestru, je tam na život. Pozice se nestřídají, muzikanti nejsou vyhazováni. Dlouhodobě byli v orchestrech pouze muži. Najednou, během deseti let, vzrostl podíl žen v orchestrech z 0 % na 10 %. To možná nepůsobí jako zázrak, ale je to skutečně ohromný posun, pokud vezmeme v potaz, že ženy neměly do orchestrů přístup stovky let. Jak se to stalo? V 70. letech se objevila žaloba, po které následovalo zařazení slepých konkurzů. Když orchestr někoho přijímal, při přijímacím procesu komise neviděla, kdo hraje. A mělo to okamžitý dopad. Do orchestrů byly vpuštěny ženy. Od 80. let tvořily polovinu všech nově přijatých členů orchestru ženy. Ve světě orchestrů tak začala fungovat meritokracie – hrají jen ti skutečně nejlepší. Ve světě mimo orchestry je ale meritokracie mýtus. Mýtus meritokracie zakrývá institucionální předpojatost ve prospěch mužů. „Muž“ je základní nastavení společnosti.
Technologické firmy a univerzity jako ráj meritokracie. Údajně
Analýza prostředí amerických technologických firem zjistila, že ženy dostávají zpětnou vazbu, kritiku, kterou muži nedostávají. Ženy si v tomto prostředí mají dávat pozor na tón hlasu, jsou upozorňovány na to, že jsou moc emocionální, iracionální, agresivní, panovačné a moc „ostré“ v komunikace. Muži dostávají zpět kritiku pouze na agresivitu. Analýza ukázala, že muži jsou ve výhodě i pokud jde o zvyšování platů a vyplácení bonusů. I když všichni podají stejný výkon, mužům je zvyšován výdělek více než ženám a menšinám a to o 25 % více. Proto je meritokracie mýtus. Lze to vyjádřit i tak, že meritokracie znamená muže, kteří věří, že jsou objektivní. A analýzy ukázaly, že muži, kteří si myslí, že jsou objektivní v najímání lidí, pravděpodobněji přijmou spíše muže než ženu, i když mají stejné kvality a stejné životopisy. Firmy, které samy sebe označují jako meritokratické, se chovají lépe k mužům než k ženám. Meritokracie se stala jakýmsi náboženstvím technologických firem, a bohem je zde muž, který odešel/byl vyhozen z Harvardu. V meritokracii věří nejvíce ze všech skupin mladí muži z vyšší střední třídy a ze Spojených států amerických.
Kromě Silicon Valley je to problém i na univerzitách. Jakmile mají ženy mužské jméno, jejich šance na citování se zdesetinásobí. Stačí předpokládat, že „P.“ znamená například „Paul“. Jde o začarovaný kruh, kdy ženy na univerzitě moc učí, což je bráno jako méně prestižní, tím ale mají méně času na vědu a publikování, a jelikož málo publikují, více učí. Mužští profesoři na univerzitách, kteří mají svou rutinu a jsou méně efektivní, dostávají od studentů lepší hodnocení než více efektivní ženy profesorky. Ženy v akademickém prostředí jsou naprosto bez šance. Když nejsou vřelé a přístupné, jsou za to trestány. Když jsou vřelé a přístupné, jsou trestány jako nedostatečně profesionální a bez autority. Když jsou ženy autoritativní a profesionální, je to zas problém, jsou kritizovány studenty, protože je narušeno jejich očekávání.
Zdroj:
CRIADO-PEREZ, Caroline. Neviditelné ženy: jak data a výzkumy utvářejí svět pro muže. Přeložil Tereza PLACHÁ. Brno: Host, 2024. ISBN 9788027518685.
