Článek
Německo si už během první světové války zvyklo na rychlou a jednoduchou výrobu peněz. Financovat válku bylo možné především dvěma způsoby – půjčovat si od lidí formou válečných dluhopisů nebo si peníze tisknout. Německo používalo oba způsoby. V roce 1913 byly v německém finančním oběhu 2 miliardy marek, v roce 1919 to už bylo 45 miliard marek. Ve stejném období se státní dluh stal desetkrát vyšším. Stejná praxe byla běžná i v dalších státech, Německo se nelišilo. Problémem pro Německo bylo, že válku prohrálo. Žádná země totiž reálně neřešila, jak dluhy zaplatí nebo jak vyrovná státní rozpočet. Každá do války zapojená bohatá vláda počítala s tím, že válku vyhraje a veškeré výdaje zaplatí poražení. „Jednoduchá“ matematika.
Levicové vlády a tištění peněz
Když Německo válku prohrálo, vítězné státy se musely řídit myšlenkou, že poražený zaplatí vše. Jen první splátka měla být 20 miliard marek. Na jedné straně byly vlády Francie a Velké Británie, které okamžitě po válce začaly obnovovat mírovou ekonomiku, splácet dluhy, hledat úspory a řešit proinflační ekonomiku. Německo nemohlo začít šetřit. Francouzské a britské vlády ničily sociální programy, německé vlády naopak vyráběly nové sociální dávky, protože byly tvořeny sociálně demokratickými politiky pod ohromným tlakem ze všech stran. Sociální demokraté se museli předvádět, aby dokázali legitimizovat revoluci proti císařství, a zároveň museli strážit svou revoluci a politiku před ještě radikálnějšími komunisty. Jejich cestou byly sociální dávky. Lidé měli hmatatelně cítit, že vládnou sociální demokraté. Proto pokračoval tlak na zvyšující se výdaje státního rozpočtu. Politika stále většího zatěžování státního rozpočtu po určitou dobu fungovala, protože státní zásahy držely pracovní místa. Hodnota marky klesala a německé výrobky v zahraničí byly čím dál tím levnější. Vývoz rostl a nezaměstnanost byla v normě, dokonce klesala. Část občanů se ale cítila zrazena, protože to byli oni, kdo spolufinancoval válku prostřednictvím státních dluhopisů, a nyní dostali zpět extrémně znehodnocené peníze. Půjčili císaři, ale nová republika v čele s „vládou zločinců“ je zradila.
Vyšší poválečná inflace pomáhala úzké skupině lidí – dlužníkům. Za vítěze tak do jisté doby šlo považovat zadlužený stát, ale především podnikatele, kteří jeli pouze na úvěry, a gamblery, kteří si „hráli“ s půjčenými penězi. Naopak mezi poražené patřili všichni ostatní, a především část německé společnosti, kteří sami sebe brali jako důležitou součást společnosti a skupinu lidí, kteří věřili v ochranu státu. Ve společnosti se vytvořil model, podle kterého na tom byli nejhůř lidé poctiví, naopak v časech postupně se zvyšující se inflace se mohli dostávat do popředí pouze lidé pochybného charakteru. Nyní tak začalo dobré hospodaření s penězi vypadat jako hloupost. Konzervativnější lidé pak nadávali na republiku, protože v té se podle nich dařilo jen darebákům. Zatím se ale nacházíme jen v letech 1919 až 1921, kdy ještě někdo mohl žít v iluzi, že vysoká inflace je v rámci možností pod kontrolou a pohybuje se v desítkách a stovkách procent. Nejhorší časy měly teprve přijít.
Vražda ministra zahraničí a nástup hyperinflace
Od června 1922 ztrácela německá marka přibližně polovinu své hodnoty každý měsíc a od začátku roku 1923 už měna padala nekontrolovaně. Hyperinflaci kromě tištění nových peněz způsobil i druhý související proces, kterým byl odliv zahraničních investorů. V Německu začal výrazný odliv investorů po vraždě Walthera Rathenaua, respektovaného ministra zahraničí. Atentát provedený pravicovým extrémistou nebyl v kontextu doby ničím výjimečným, ale Rathenau byl symbol. Rathenau usiloval o smíření, a tak atentát na něj vyvolal velkou mezinárodní pozornost a potvrdil všechny obavy zahraničních investorů, že Německo je nestabilní země s velkou mírou politického násilí. Nyní platilo, že Německo rovná se chaos. Ačkoliv byla slabá marka a stále klesající marka velkým pozitivem pro zahraniční investory, převládlo v hlavách mezinárodních investorů svícení červeného světla a obavy. S odlivem zahraničních investorů přišla i zvyšující se nezaměstnanost, což znovu zatížilo státní rozpočet, protože bylo nutné zvýšit státní výdaje. V únoru 1923 šla do oběhu bankovka s hodnotou 100 000 marek. Během následujících osmi měsíců následovaly další nové bankovky s vyšší nominální hodnotou, skončilo se až s 100 000 000 000 000. Hyperinflaci v této podobě často doprovází příběh, podle kterého měli zloději ukrást košík plný peněz, ale peníze z koše vysypali a vzali jen koš.
Řešení hyperinflace
Na to, o jak složitou situaci se jednalo, přišlo řešení relativně rychle. Velmi zjednodušeně: v pořadí devátá vláda od roku 1918 založila druhou „centrální banku“, která vydávala novou měnu. Nová banka byla extrémně nezávislá a měla pravomoci říct „ne“ vládě na požadavek tisknutí peněz. Nové peníze, rentová marka, šly do oběhu v omezeném množství. Všechny nové peníze byly kryté prakticky falešnou hypotékou na veškerý německý pozemkový majetek. V atmosféře Výmarské republiky tento fiktivní konstrukt stačil na to, aby průmysl, řemesla a zemědělství vyjádřily základní důvěru v řešení a ekonomika se mohla odrazit ode dna. Stačilo vědět, že množství peněz bude omezené a rentová banka je skutečně nezávislá. 20. listopadu 1923 byl stanoven pevný směnný kurz a Němci dostali novou rentovou marku za hyperinflační marky. Nešlo o žádný složitý či hluboký systém a matematiku, „jen“ se odstranilo dvanáct nul ze znehodnocené marky.
Politická situace byla ale dále nepřehledná a nestabilní. Po podzimních volbách v roce 1924 se výrazně přepsala politická mapa. Na základě počtu odevzdaných hlasů byla stále nejsilnější stranou sociální demokracie, strana získala 26 % hlasů. Ale vládu sestavil pravicový blok a sociální demokracie zůstala v opozici. Odehrál se tak výrazný přesun moci, společnost reagovala na roky neklidu. Lidé vrátili moc starým elitám, konzervativně smýšlejícím lidem. Nový politický blok u moci začal šetřit, což se samozřejmě muselo odehrát tradiční cestou úspor v programech sociální politiky. V Mnichově byl mezitím v listopadu rozehnán puč Adolfa Hitlera, který byl následně zavřen do vězení. V té době se akce mohla jevit jen jako další z mnoha nepokojů.
Co se týče hyperinflace, etapu uzavírá Dawesův plán, který přinesl dohodu mezi Německem a vítěznými státy první světové války o pro Německo výhodnějším splátkovém režimu odškodnění za válku. Německo tak bylo opět možné zařadit mezi ekonomicky stabilnější státy. Investoři se začali vracet, podnikatelé se znovu zapojovali do obchodování a Německo se zařadilo mezi státy, které je schopné obdržet úvěr. Rentová marka byla opět nahrazena říšskou markou. Od roku 1924 začíná Německo růst, o rok později obdržel Gustav Stresemann, kancléř v době největší krize hyperinflace, spolu s Francouzem Briandem Nobelovu cenu míru. Začíná prosperita druhé poloviny 20. let, díky které bude možné nazývat toto období i titulem „zlatá dvacátá“.
Nejistota…
Příběh tím ale nekončí. Hyperinflace se zažrala hluboce do mysli všech německých občanů a vytvořila ohromnou nejistotu, která Němce už neopustila. Ekonomická krize nezničila pouze ekonomiku, ale i hodnoty německé společnosti. Některé procesy se extrémně urychlily, ženy doslovy vtrhly do veřejného prostoru a začaly si brát svou část pro sebe. Co bylo před chvíli vkusné, elegantní a krásné, bylo nyní k vyhození. Do popředí se dostal kult mládí, protože mladí lidé nebyli napojení na ideologie a tradice společnosti před inflací. Někteří s hyperinflací spadli na dno, někteří se vyvezli nahoru, hyperinflace posloužila jako velmi rychlý výtah pro vzestupy a pády ve společnosti. Lidé podlehli ezoterice, konspiračním teoriím a dalším šarlatánům, protože hledali, co nyní znamená být Němcem. A to jim později ukázal známý rakouský malíř.
Zdroj:
JÄHNER, Harald, 2026. Závrať: Vzestup a pád Výmarské republiky. Překlad Zuzana SCHWARZOVÁ. Praha: N media. ISBN 978-80-88433-54-5.
