Článek
V roce 1871 se Německo definitivně sjednotilo. Šlo o monarchii v čele s císařem, oficiálně se stát nazýval Německá říše. S císařem Vilémem II. na trůnu vstoupilo Německo do první světové války, kterou však prohrálo v roce 1918, což vedlo k abdikaci císaře po třiceti letech vlády a zároveň i konci monarchie.
Konec války, začátek nového státu
Nový německý stát, Výmarská republika, začal po válce paradoxem. Zatímco v jiných státech válka skončila, do nové republiky válka teprve vkročila. Skutečně krok po kroku, jednotka po jednotce. Předchozí Německé říši se dařilo držet první světovou válku mimo své území, zatímco němečtí vojáci naprosto zpustošili především belgické a francouzské území. Němci první světovou válku znali jen z médií nebo od příbuzných přímo v armádě, žádný dům na německém území se nezbortil z válečných důvodů. V troskách byla ale monarchie. Stávky zastavily výrobu, moc v obcích přebíraly dělnické a vojenské rady. Vojáci utíkali, námořníci odmítali vyplout. Působilo to tak, že revoluce sotva začala a už vítězila. Otázkou bylo, jestli nová éra přinese pocit spokojenosti a blahobyt, nebo občanskou válku a další neštěstí?
Situace byla každý den na hraně – revoluci vedli sociální demokraté ovládající dělnické a vojenské rady, ale za rohem čekali na svou šanci ještě radikálnější komunisté. Nová republika byla dokonce vyhlášena dvakrát, jednou sociálními demokraty a podruhé komunisty. Jelikož země, armáda, bojovala za císaře čtyři roky ve velké válce, nebylo samozřejmě možné, aby revoluce zvítězila okamžitě. Objevilo se velké množství incidentů, pochopitelně se zapojovali i navrátivší se vojáci. S vedením armády však proběhla „trafika“. Vedení armády potvrdilo prvnímu sociálnědemokratickému premiérovi loajalitu svou, celé armády a snahu zachovat veřejný pořádek, výměnou za to, že bude zachována tradice armády a většina starších důstojníků si i v nových časech udrží své pozice. Revolucionáři a nejkonzervativnější část společnosti uzavřeli dohodu.
Levice vládne, pravice drží zbraně
V křehké situaci a s nulovými zkušenostmi začali vládnout sociální demokraté. Většina vlády nechtěla jít rychle proti tradicím a císaři, ale zároveň hodlali dodržet své sliby. Dělníci nyní měli pracovat osm hodin denně, mohli zřizovat odbory a dostali právo na stávky. Ženy dostaly volební právo. Nešlo o vládu komunistů, takže soukromé vlastnictví a možnosti podnikání zůstávaly platné, dokonce neexistovaly ani velké plány na zestátnění, reálné snahy pak byly ještě slabší. Hlavním cílem byl klid, zajištění vnitřní bezpečnosti a fungování státu a hospodářství. V prvních týdnech po konci první světové války to znamenalo především chránit občany před komunisty, největším strachem bylo, aby Německo nedopadlo jako Rusko. Komunisté chtěli dojít mnohem dál.
Problémem bylo, že většina vojáků se sice demobilizovala tak, jak měla, ale část si nechala zbraně a byla ochotná s nimi vstoupit na veřejnost, údajně s cílem udržet pořádek v ulicích. V těchto dobrovolných jednotkách, které slíbily udržet pořádek a povznést se přes počáteční problémy republiky, se skrývali největší nepřátelé republiky. Typickým příkladem byly jednotky Freikorps, prakticky šlo o (bývalé) vojáky, kterým se zdálo, že válka skončila moc brzy. Nejextrémnějším příkladem „udržování klidu“ bylo násilné potlačení Mnichovské republiky rad.
Démonizování žen
V řadách těchto jednotek se také objevily výrazně negativní pocity vůči ženám. Vše pravděpodobně vzniklo situací, kdy se některým jednotkám postavily do cesty ženy a bývalí vojáci na ně odmítli střílet. To se rychle rozšířilo mezi bývalými vojáky a následně se stalo zdrojem velké hanby. Objevil se rozkaz skončit s „humanitárními slabostmi“. V únoru 1919 už byl přímý rozkaz okamžitě zahájit palbu proti nepřátelskému davu.
Demonstrací ve velkých městech se už během války účastnil podstatný počet žen kvůli nouzi. Jejich účast pokračovala i během revolučních dnů a v následujících stávkách během republiky. Některé se skutečně postavily přímo před vojáky, podle některých historických analýz to u vojáků probouzelo fobie. Ponížení mužů se pak stalo zdrojem nového typu umění, kde se démonizovaly ženy, opět se z nich stávaly čarodějnice. Jeden z německých historiků analyzoval literaturu meziválečného Německa, konkrétně zkoumal, co psali a četli vojáci z první světové války. V četbě našel nenávist vůči ženám. Knihy byly plné žen, které zbavily muže jejich statečnosti. Jde to ruku v ruce s tím, jak ženy převzaly během první světové války pracovní pozice mužů a po válce už bylo jasné, že ženy dokážou tyto pracovní povinnosti převzít s jistotou a zastat spoustu práce, která byla dříve považována výhradně za mužskou. Ženám všechny pozice po mužích, a nyní i nové pozice v kancelářích, v obchodních domech a telefonních úřadech, poskytly nejen ekonomickou nezávislost.
Povstání i volby
Pak přišlo povstání Spartakovců v čele s Rosou Luxemburg a Karlem Liebknechtem. Jelikož komunisté a další radikálně levicové složky nebyly spokojeny s příliš umírněnou vládou sociálních demokratů, snažili se násilím shodit vládu v Berlíně. Sociálně demokratická vláda na pomoc přivolala nacionalistické dobrovolné jednotky Freikorps, kterým se povstání podařilo zničit a zavraždit hlavní představitele.
Týden po dalším pokusu o revoluci se šlo k volbám, které byly významné, protože v nich mohli volit občané bez omezení, které jim dříve přisuzovala vláda na základě jejich společenského postavení nebo pohlaví. Prvních plně demokratických voleb v německých dějinách se účastnilo 83 % všech občanů s volebním právem. Volby vyhráli sociální demokraté se ziskem 38 % hlasů. S velkým odstupem následovali komunisté, konzervativní DNVP a Katolická strana. První schůzka parlamentu se konala ve městě Výmar, ve městě, které bylo na rozdíl od Berlína považováno za bezpečné. A samozřejmě i v městě, kde byla dříve vyhlášena Výmarská republika.
Po povstání Spartakovců přišly i další masakry, opět především z „dílny“ Freikorps a dalších nacionalistických skupin. Tlak na rozpuštění těchto dobrovolníků se tak objevoval už od roku 1919 a postupně sílil. Při dalším slavném pokusu o převzetí moci, při puči politika Wolfganga Kappa ve spolupráci s Freikorps, armáda odmítla zakročit. Po roce a půl přežívání nové formy vlády se tak zdálo, že se píše konec první německé republiky. Ani tento pokus o převzetí moci nebyl nakonec úspěšný, i když z trochu jiného důvodu než puč Spartakovců. Miliony občanů začaly stávkovat, Německo se prakticky zastavilo, nic nefungovalo, vlaky nejezdily, pošta se nedoručovala, zatelefonovat nešlo. Občanská společnost dala najevo, že s Kappem nebude spolupracovat. Kapp a jeho spolupracovníci převrat vzdali a utekli do zahraničí.
Extrémy na levici i pravici
Této situace se chytly extrémně levicové skupiny a dál nabádaly k pokračování stávek. Za svůj odpor a boj proti pravicovým extremistům si od některých vysloužily minimálně sympatie. Šlo však pořád o extremisty, nebyla to skupinka hrdinů, kteří by chtěli pro německé občany svobodu a demokracii. Lokální levicové skupiny měly různá pravidla, která pokud nebyly dodrženy, hrozil provinilcům i trest smrti. Stejný trest měla jedna ze skupin v Duisburg pro „ženy pochybného charakteru“. Rudí dobrovolníci kradli potraviny od soukromníků, trestali podle své vlastní vůle odpůrce a chodili do redakcí vyhrožovat novinářům. Od některých těchto skupin se distancovali i komunisté. Celá situace se stala začarovaným kruhem, protože čím více byli dělníci radikalizováni a odmítali vládu, tím více vláda posilovala armádu. A tím znovu narůstal hněv utlačovaných dělníků. A radikalizované dělníky zas neměla v lásce armáda a vyloženě je nenáviděli členové Freikorps. V deníku jednoho z členů se našla poznámka, že k nepřátelským Francouzům během války byl humánnější než proti vlastním spoluobčanům po válce. I tisk požadoval, aby se armáda a dobrovolnické sbory „vyčistily od nepřátel republiky“. Gerd Krumeich, německá kapacita na první světovou válku, odhadl, že agresivní skupinu původně aktivně bojujících vojáků na frontách první světové války, nyní zaměřenou proti Výmarské republice, tvořilo až 400 000 lidí. Problémem stále bylo, jak z německého pohledu skončila první světová válka. Ukončení války chyběl rituál, kde nepřítel vtrhne do země a okupuje ji. Nekonalo se žádné obsazení území, konal se vůbec konec války?
Novou republikou se táhlo ohromné násilí, nejen to pouliční, při stávkách a demonstracích. Během prvních čtyř let republiky se odehrálo 354 politických vražd pravicovými extremisty a 22 vražd vykonaných levicovými extremisty. Zajímavostí je, že to byly právě činy levicových extremistů, které byly trestány mnohem přísněji. Levicoví vrazi byli potrestány průměrně patnácti lety vězení, pravicoví vrazi si odseděli v průměru čtyři měsíce.
Kompromisní Ebert
Mezi oběma extrémy stál Friedrich Ebert, první prezident Výmarské republiky, často urážený a vysmívaný politik. Třeba kvůli tomu, že s ministrem obrany stál po kolena v Baltském moři, usmíval se a ještě se u toho nechal vyfotit. Lidem to přišlo odporné a vyděsilo je to. Polonahý prezident jim přišel jako naprosté ztělesnění situace Německa – nedůstojnost a vlast beze zbraně. Je tento člověk vhodný pro daný úřad, ptala se společnost. Ani intelektuálové Eberta nechválili, nezastali se ho. Jedinou výjimkou byl Thomas Mann. Tento nositel Nobelovy ceny o něm mluvil pozitivně a při jedné přednášce o Ebertovi mu rozčílení studenti vyrušovali přednášku, nahlas a záměrně šoupali nohama. Pravice viděla Eberta jako zrádce vlasti a vojáků, levice zase jako zrádce revoluce. Naproti tomu radikálové Liebknecht a Luxemburg, i přes jejich brutální činy, měli status autority, protože veřejnost přehlížela jejich podíl na krvavých poválečných střetech a viděla jen odmítání první světové války. Ebertova umírněnost byla lidem vzdálená, stejně tak jeho snaha o kompromisy, v tak konfliktní době potřebná vlastnost.
Ebert byl ve funkci sedm let. Když v únoru 1925 zemřel, jako kdyby si najednou lidé uvědomili, jak bude Německu chybět. Na pohřební berlínský průvod přišlo přes milion lidí. Najednou se Ebertovi dostalo uznání, které za života nikdy nedostal. V novinách se pochopitelně napsalo spoustu textů, ve velké míře zde byla zmiňována jeho důstojnost a vrozený cit k lidem. Dav na pohřbu a celkově chování velkého počtu lidí ukazovalo něco, co by se dalo interpretovat jako podpora republice. To ve všech zmatcích a problémech nikdo nečekal. Šlo o větší podporu než ukazovala každodennost a politický život. Pohřeb samotný proběhl podle hodnocení velmi důstojně a byla to situace, v které republika obstála.
„Náhradní císař“ a nové kolo násilí
Po Ebertovi nastoupil Hindenburg, který působil spíše jako náhradní císař. Tato volba byla občany, kteří vnímali republiku pozitivně, brána jako zrada, protože ještě před chvíli, právě na pohřbu Eberta, se zdálo, že republika má podporu. Hindenburg byl bývalý zástupce vrchního velení armády a spolutvůrce mýtu o bodnutí císařství do zad na konci republiky. A tak se Výmarská republika zas mohla vrátit ke svým bojům, jak se ukázalo brzy po nástupu Hindeburga, kdy se během volebního dne zase ukázaly ozbrojené oddíly, které vraždily lidi.
Situace byla naprosto zablokovaná. Lidé nebyli schopni a ochotni spolu komunikovat kvůli rozdílným názorům. Konfrontace ano, kompromis v žádném případě. Nikdo nedokázal přijít s něčím smysluplným pro všechny strany. Slova o jednotě byla všude, ale činy nikdy. Lidé buď mlčeli, nebo se oddávali násilí. To byla jejich představa cesty k jednotě. Podle Jähnera se Němci nikdy nenaučili konstruktivní kritice, diskusi a hledání kompromisů, protože císařství je opečovávalo a pro občany nezbyl prakticky žádný prostor k spolurozhodování.
Zdroj:
JÄHNER, Harald, 2026. Závrať: Vzestup a pád Výmarské republiky. Překlad Zuzana SCHWARZOVÁ. Praha: N media. ISBN 978-80-88433-54-5.
