Článek
Od vzniku České republiky jsme měli jednu slavnou dekádu a teď vše porovnáváme s ní a odmítáme akceptovat realitu. Utápíme se v minulosti místo toho, abychom konečně podstoupili bolestivě radikální reformy. Není spravedlivé chtít po reprezentaci moderní fotbal, pokud k tomu fotbalisty nikdo nevychoval, nikdo jim nedal sebevědomí a touhu hrát světový fotbal. Reprezentace jen odráží systém, který ji vytvořil.
Naše fotbalová reprezentace je dokonalým odrazem naší společnosti, ekonomiky, politiky a kultury. Jsme montovna, chybí nám vzdělání a tím i přidaná hodnota. Ve školství zabíjíme individualismus a kreativitu, naopak učíme poslušnosti a strachu z chyby.
Fotbal vs školství
Naši fotbaloví reprezentanti neumí obejít soupeře, netroufnou si, nemají odvahu. To není náhoda. Stejně jako ve školách i ve fotbale „zabíjíme“ talent, radši věnujeme čas tomu, abychom dostali všechny do průměru. Místo kličky radši nahrávku, aby trenér nebo rodič na lajně neřvali. Systém tak odnaučuje radost ze hry a kreativitu. Učíme poslušnost, která ve fotbale ale znamená, že hráč neudělá něco nečekaného, čím by překvapil soupeře. To je jako tradiční školství, kde je ještě stále nutností biflovat encyklopedické znalosti a trestat chyby. Existuje jen jedna správná odpověď a jedna správná cesta k řešení. Žádné experimenty. Chyba je selhání, ne cesta k učení. Výsledkem jsou dospívající, kteří mají strach zariskovat a vyčlenit se z davu, což ničí inovativnost a kreativitu.
Nechybí nám talentované děti, chybí nám odvaha v systému, která přenese odvahu a sebevědomí na děti. Stejně jako naše ekonomika spoléháme na „levnou pracovní sílu“, tvrdou práci a disciplínu.
Český vzdělávací systém je také postaven na alibismu. Jakákoliv chyba je potrestána, to vede k tomu, že nejbezpečnější strategií je nehlásit se, neriskovat špatnou odpověď, splnit zadání, neriskovat přílišnou kreativitou, nevyčnívat. Radši než se hádat s učitelem, říkat to, co učitel chce slyšet. Stejné je to na hřišti – místo risku a obehrání soupeře radši nahrajeme dozadu, na jistotu. Když ztratí míč, trenér bude řvát. Alibismus.
Školní systém miluje průměr. Studenti se radši věnují předmětům, které nesnáší, aby zachránili trojku, místo toho, aby se rozvíjeli v tom, co je baví. Pokud žák nebo žákyně vyniká v jednom předmětu a v dalším předmětu selhává, hned je to divné, je to problém. Dítě nesedí do žádné škatulky. Kolik hráčů, kteří nesedí do správné škatulky, vyhodí z týmů? Jen proto, že je někdo moc malý, moc velký, moc pomalý?
Ve škole stále „učíme“ přes frontální výuku, kdy vyučující stojí u tabule a mluví, žáci sedí, poslouchají a zapisují. Žáci jsou pasivní. Když přijde nový učitel a bude chtít po nich vyřešit problém, jsou naprosto bezradní. A často, jelikož jsou už zvyklí na starý systém, v tichosti nadávají na nového učitele. Stejně jako trenér na postranní čáře křičící, aby děti dělaly na hřišti co přesně on chce. Fotbalisté a fotbalistky to jen opakují, nemyslí za sebe, neřeší problém, nepřicházejí s vlastním řešením.
Montovna
Další paralelou je česká ekonomika. Montovna. Máme šikovné lidi, kvalitní průmysl, ale nemáme tolik produktů s přidanou hodnotou. Kolik desítek let se o tom píše a všude to zaznívá? A stále se nic nemění. Zůstáváme tak v pasti středních ekonomik, protože jen montujeme součástky pro zahraniční firmy, které si od nás ročně odnáší stovky miliard. Stejně je na tom český fotbalista– dobrý dělník, dobrá fyzička, disciplína, vše oběhá, vrátí se, brání. Navíc bude případně poslušně sedět na lavičce. I zde chybí přidaná hodnota, kreativita. Fanoušci v zahraničí milují Součka, Coufala a Krejčího, ale právě za to, kolik toho naběhají, jak bojují.
V montovně se neočekává kreativita, očekává se dochvilnost, plnění zadané práce a poslušnost. Kolikrát na hřištích při tréninku mládeže lze slyšet „nic nevymýšlej“? Tvoříme fotbalové dělníky.
Do zahraničí vyvážíme levné suroviny nebo polotovary. Stejně je to ve fotbale – vyvážíme pracanty. Když chce český klub kreativního hráče, dívá se do Afriky, Jižní Ameriky a v poslední době i na Balkán.
Potřeba radikálních reforem
Jedním z nejčastějších komentářů je, mimo jiné i od fotbalistů, jako jsou Patrik Schick nebo Ladislav Krejčí, že český fotbal potřebuje změnu. Reformu. Samozřejmě nelze než souhlasit. K tomu komentáři často patří i výtka, že už to víme dvacet let. A nikdo nic neudělal. Mimochodem, opět je to stejné s dalšími obory. O školské reformě se mluví dlouho. O reformě důchodů také. Digitalizace státní správy je další téma. Stejně zdravotnictví. Určitě i další obory jsou zastaralé a všichni zainteresovaní vědí, že je potřeba radikální reforma. Ale nikdo nic nedělá. Reformy se odkládají, protože je to politicky složité, vždy se najde někdo, kdo bude nespokojený a politici ztratí voliče. A tak se vše jen odkládá, dokud není pozdě. Nebo dokud se nestane katastrofa. Všichni vědí, co je špatné, ale nic se nemění, protože je to pohodlnější. U fotbalu změníme trenéra, u školství a zdravotnictví změníme ministra a vyhodíme odborníky, kteří příště už pro stát pracovat nebudou. Místo, abychom postavili dobré základy, zbývá nám jen hašení požáru. Staré struktury si chrání svůj vliv a povolí jen malé úpravy.
Když už se změna spustí, tak už je pozdě. Ve školství se mluví, jak se musíme učit od Finska. My tak přijmeme finský model, který už i Finové opustili, protože jsou zas dál. A my budeme zas pozadu. Stejně digitalizace státní správy, kterou děláme pro internet v roce 2010, když už máme umělou inteligenci.
Velká reforma bude krátkodobě bolestivá a politicky nepopulární, dlouhodobost nikoho u moci nezajímá, protože z toho, že se něco projeví za dvacet let, už nebudou těžit dnešní politici a fotbaloví funkcionáři. Proto se změny struktur neřeší, problémy jen neustále taháme před sebou. Občas přijde někdo se záplatou na obří problém, to je vše. Lidé se radši zařídí tak, aby se jich problém netýkal.
Navzdory systému
Můžu sem přidat zdánlivě nesouvisející téma, ale stejně jako (ne)stavíme dálnice a vysokorychlostní železnice, stejně jako nestavíme byty a stavební povolení dostane dřív i občan rozvojového státu, tak nestavíme ani fotbalovou infrastrukturu pro mládež a stadiony. Národní stadion se řeší jak dlouho? Než se něco byrokraticky schválí, než se něco dohodne a postaví, budeme si zas stěžovat, že jsme byli na mistrovství světa naposled před dvaceti lety.
Fotbal, stejně jako další části české společnosti – školy, nemocnice a další, fungují ne díky systému, ale navzdory systému. Český fotbal není jen reprezentace, ale především tisíce malých klubů, kde lidé pracují často bez nároku na odměnu, rodiny rozváží děti na zápasy, po zápasech perou dresy, a samozřejmě i trénují děti. Celý systém je tažen dobrovolnickou prací. Učitelé, zdravotníci, úředníci, hasiči a mnoho dalších sice nejsou dobrovolníci, ale část jejich práce je vždy neplacená, nebo velmi slabě placená. Je to vždy boj, jestli tito nadšenci zůstanou, protože jim to dává smysl, nebo vyhoří a odejdou. U těchto lidí stát spoléhá na nadšení a pocit poslání. Až si jednou řeknou „konec“, tak celý systém zkolabuje. České zdravotnictví nemá dostatek pediatrů, zubařů a psychologů, je to jasně objektivní fakt, který je vidět. Přesto se spoléhá, že starostové obcí někde seženou peníze na nalákání těchto odborníků právě do jejich měst a obcí. Chybí i učitelé, psychologové ve školách, platy ve školství jsou ostudné a ředitelům a ředitelkám nikdo nepomůže. Stát spoléhá na motivaci a morálku. Systém, stát, parazituje na svých občanech.
Pokud chceme úspěšný fotbalový reprezentační tým, musí hrát moderní fotbal. A pokud chceme, aby fotbalisté hráli moderní fotbal, musíme mít vzdělané trenéry mládeže. Trenéři musí být profesionální, musí mít vzdělání nejen týkající se fotbalu, ale i pedagogiky a psychologie. Jinými slovy – musí být dobře zaplacení a musí mít podporu. Takoví trenéři u nás existují, ale buď pracují v našich třech top klubech, nebo neuživí sami sebe. V podstatě dáváme naše děti do rukou nevzdělaných rodičů nebo starých lidí, kteří aplikují metody staré padesát let. Stejně je to samozřejmě s učiteli na našich školách. Je to podle mě naprosto přesná paralela. Český učitel je starý a špatně placený. Desítky let se mluví o změnách a tom, jak je vzdělávání důležité. Platy a postavení ve společnosti však neodpovídají dané zodpovědnosti. A opět platí, že kdo je schopný, drží krok se světem, tak radši odejde dělat duši ubíjející práci někam do korporátu. Ve školách pak zůstávají většinově lidi, kteří jedou ze setrvačnosti.
Odhodláme se ke změně?
Vše zmíněné má jeden společný jmenovatel– chceme super moderní úspěšný a luxusní produkt za cenu z výprodeje. Fotbalový svaz či stát stojí na začátku všeho, obě instituce odmítají adekvátně platit lidi. Nadšení lidí nestačí. Nadšení vyprchá a vyhoří. Trenér, který jde trénovat po práci, učitel, který má jen učit podle učebnice, budou vždy v nejlepším případě jen průměrní.
Je to částečně na nás. Je to o mentalitě. Buď budeme nadšení z průměrnosti, z šedi a z toho, jak náš tým porazil neuvěřitelně bojovným výkonem průměrnou reprezentaci na penalty, nebo začneme oceňovat individualitu, kreativitu, nečekané řešení problémů. S tím si musíme přiznat, že občas přijde i chyba. To je součást věci. Možná by to chtělo i otevřít se světu, mít zahraničního trenéra.
Nelze tak jen změnit „papíry“, systém, k reformě je potřeba i změna myšlení. Na hřišti chceme sebevědomé lídry s kreativním myšlením, pokud ale budou chodit do školy, kde se po nich bude chtít pět dní v týdnu sedět a jakýkoliv projev bude potrestán, je tím sebevědomí potlačeno. Fotbalisté jsou i na hřišti ustrašenými žáky.
