Článek
Ženy a strach ve městě
Když se zeptáme mužů chystajících se na rande se ženou, co nejhoršího se jim může stát, odpoví pravděpodobně jedno z následujících: trapné ticho, zapomenutá peněženka a odmítnutí. Když se zeptáme na stejnou otázku žen, odpoví násilí, znásilnění, smrt. Ženy a muži mají naprosto odlišné zkušenosti, a proto i vnímání reality. Stejně to platí s městem, s veřejným prostorem.
Ženy vnímají veřejné prostory úplně jinak než muži. Například britské Ministerstvo dopravy zjistilo, že dvě třetiny žen se bojí procházet velká vícepatrová parkoviště, 60 % se bojí čekat na vlakovém nádraží, 49 % se bojí při čekání na autobus a 59 % žen se bojí jít domů z autobusového či vlakového nádraží. Navíc platí, že ženy z rodin s nižšími příjmy se bojí ještě víc. Nejen kvůli tomu, že bydlí v částech měst s vyšší kriminalitou, ale i proto, že pracují více hodin a odcházejí z práce později. Ve výsledku je omezena pohyblivost žen ve městech. A samozřejmě se nebavíme o zemích, které (stereotypně) považujeme za nebezpečné, jde o Švédsko, Finsko, Kanadu, Velkou Británii a například i Spojené státy americké. Ve všech těchto zemích ženy přiznaly, že je strach ovlivňuje, adaptují se, mění chování, upravují trasy tak, aby se některým místům vyhýbaly. Pokud jste muž, cítili jste někdy potřebu udělat něco podobného?
Veřejné obtěžování
Ženy samozřejmě vědí, čeho se bojí. Velmi častým jevem přímo ve veřejném prostoru je sexuální obtěžování, které ale přes 90 % žen nenahlásí. Opět tak chybí data pro správné rozhodování. A politici, většinou muži, se mohou tvářit, že problém obtěžování žen na veřejnosti neexistuje. Opravdu chceme, aby polovina populace vnímala cestu z práce a do práce jako nejhorší a nejnebezpečnější okamžiky svých dnů? Naprosto se tu stírá rozdíl mezi vyspělou nebo rozvojovou zemí, po celém světě se vše odehrává stejně.
Proč ženy sexuální obtěžování nenahlásí? Protože pokud chování mužů nahlásí, dostanou se do dalších problémů. I jejich nejbližší okolí se jich bude ptát, co očekávají, čeho tím chtějí dosáhnout, co chtějí změnit.
Prvním krokem k nápravě tak je vůbec si přiznat problém. Druhým je získat data, která problém potvrdí. A řešení pak už není tak složité – osvětlená města, průhledné čekárny či stanice, na každé zastávce digitální tabule, aby hned bylo jasné, když přijede další spoj.
Infrastruktura stavěná pro muže
Muži statisticky spíše využívají auto a ženy veřejnou dopravu. Důležité je vysvětlení proč. Muži totiž mají jednoduchý vzorec: ráno jedou do práce, odpoledne jedou z práce domů. Ženy však nemají žádný vzorec a nemají podobný jednoduchý denní rituál. Jejich cesta je komplikovanější, protože se starají o rodinu. Děti do školy, děti ze školy, kontrola nemocných příbuzných, s dítětem k doktorovi – to jsou služby, které většinou vykonávají ženy. A samozřejmě po práci ještě nákup. Nejde jen o neplacenou práci, ale i o více zranění v ulicích (především v zimě). A o neplánování funkčnosti měst, protože ženy mohou mít kočárek, mohou jít po ulici s dětmi.
Dříve, ještě před deseti až patnácti lety, když se nastupovalo do metra či tramvaje, kupoval se lístek na jízdu. Pokud člověk, častěji žena, při cestě vystoupil například na nákup a teprve poté jel domů, musel si koupit další lístek. V realitě se to týkalo pouze žen, protože zatímco ženy běhají po městech, muži jsou v autě. Alespoň toto se zlepšilo, proto máme jízdenky na čas a jízdy se mohou přerušit.
Realita měst je mužská realita, protože muži města plánují. Plánují je však pro další muže z předměstí. Realita žen je opět jiná než lidí, kteří rozhodují o ženách. Po celém světě vykonávají ženy třikrát více neplacené práce než muži.
Rovnost na veřejných záchodcích?
Lze psát i o překvapivých „maličkostech“ jakými jsou například veřejné záchodky. Měly by být stejně velké pro muže i pro ženy? Zní to logicky. Intuitivně. Problém ale je, že mušle na záchodech pro muže zabírají méně prostoru a tím veřejný záchod obslouží více mužů. Co vypadá zvenčí a bez přemýšlení naprosto normálně a jako rovnost – máme stejně velké záchody pro muže a pro ženy, je reálně ale problém z několika důvodů. Ženy se dožívají vyššího věku, na záchodech tak starší ženy tvoří větší procento lidí, zároveň tyto ženy potřebují na záchodech více času. Je větší pravděpodobnost, že ženy budou na záchody doprovázet i děti, to znamená opět větší potřeba místa a času. Ženy samozřejmě mohou být i těhotné, jiné mohou menstruovat, to vše znamená větší potřebu využívat veřejné záchody. Pokud na to půjdeme logicky, do hloubky a vědecky – rovné prostory pro mužské a ženské veřejné záchody jsou reálně velká nerovnost.
Vídeň jako vzor
Jako většinou, když jde o správu města, je vzorem Vídeň. Ve Vídni zjistili už v 90. letech (všimněte si, jak jsme opět pozadu několik desetiletí, nás něco podobného ani nenapadne zjišťovat), že dívky po dosažení věku deseti let opouští parky, hřiště a další podobné prostory. Nejenže si toho zastupitelé města všimli, ale rozhodli se i něco dělat. I to je výjimečné, jeden z výzkumů ukazuje, že když bylo 130 středních a velkých firem konfrontováno s problémy, jen 30 firem si problémy přiznalo a jen 3 se rozhodly reálně něco udělat, něco změnit.
Vídeň našla problém a zadala studii. Studie se ptala dívek, proč nechodí do parků. Zjistilo se, že dívkám vadí, jak je park otevřený. Park pro ně byl prostor, kde musí „soutěžit“ s kluky. Co udělala Vídeň? Rozdělila velké parky do menších částí. Jako další problém se ukázalo oplocení parků, které měly pouze jeden vchod, a to většinou v obležení dospívajících kluků. Vídeň tak parky zvenčí otevřela, aby se mohlo vstoupit kdekoliv. Za rok byly vídeňské parky plné dívek. V parcích se zároveň začaly organizovat různé kroužky a další skupinové aktivity. Řešení mi nepřijde extrémně složité, drahé nebo jakkoliv kontroverzní. A pravděpodobně se dá přenést kamkoliv.
Organizovaný sport
Pro další příklad můžeme do Skandinávie. Ve švédském Göteborgu bylo rozděleno 80 milionů švédských korun, z kterých měl mít každý prospěch. Ale ve švédském městě se to nerozhodli udělat jako v České republice, jen nerozhodili peníze, ale rozhodli se i zkontrolovat, jestli skutečně peníze jdou všem rovnoměrně a každý ve městě z peněz těží. Město zjistilo, že většina peněz šla do organizovaného sportu. A organizovaný sport byl většinou jen pro muže. Ve městě bylo organizováno 44 sportů a ve36 byli pouze muži. Město si udělalo další průzkum a zjistilo, že ženy mají horší mentální zdraví. Radní si zadali studii, v které bylo vypočítané, že pokud dají 15 milionů švédských korun jen na sport žen, pomůže to do budoucna ženám se zdravím a tím pádem se jedná o investici s jasným ziskem.
Zdroj:
CRIADO-PEREZ, Caroline. Neviditelné ženy: jak data a výzkumy utvářejí svět pro muže. Přeložil Tereza PLACHÁ. Brno: Host, 2024. ISBN 9788027518685.
