Článek
Stávky bankéřů a popelářů
V roce 1968 se 7000 popelářů v New Yorku rozhodlo stávkovat. Pracovali již šestým měsícem beze smlouvy a došla jim trpělivost. Požadovali zvýšení mzdy, uzavření smluv a další benefity. Starosta New Yorku trval na tom, že stávka není legální. Stačilo šest dní a v New Yorku se válelo 100 000 tun odpadků. Nakonec zasáhl guvernér státu New York, přistoupil na podmínky a popeláři se vrátili do práce. O dva roky později proběhla v Irsku stávka bankéřů, prakticky ze stejných důvodů – chtěli vyšší platy, podle nich zvyšování mzdy nestačilo inflaci. Stávka bankéřů trvala šest měsíců. A nic se nestalo, nic se nezměnilo, protože stávka nikoho nezajímala. Bez bankéřů se společnost obešla. Bankéři se po šesti měsících vrátili do práce, aniž by něco získali. Znamená to, že společnosti nepřežije bez popelářů s mizerným platem a nízkým sociálním statusem, ale v pohodě se obejde bez bankéřů s vyšší platem a vyšší postavením ve společnosti?
„Bullshit jobs“
V roce 2013 napsal antropolog David Graeber esej, kterou následně rozšířil a po pěti letech vydal jako knihu. Kniha i esej nesou stejný název: „Bullshit Jobs“, což lze přeložit prostě jako „práce na hovno“. Esej se stala kultovní, zatímco vlivné akademické eseje jsou z angličtiny přeloženy obvykle do tří jazyků (španělština, francouzština a čínština), Graeberova esej byla přeložena do 12 jazyků a stala se předmětem reálných výzkumů.
Graeber zde představuje myšlenku, že některé pracovní pozice přinášejí společnosti užitek (učitelé, lékaři, zemědělci, vědci a další), zatímco některé pracovní pozice jsou naprosto zbytečné. Ty druhé podle Graebera přibývají velmi rychle a účelem těchto pozic je snad jen dát lidem práci. „Práci na hovno“ definuje Graeber jako „zaměstnání natolik nesmyslná, zbytečná či přímo nežádoucí, že si jeho existenci nedovedou pořádně odůvodnit ani ti, kdo ho sami vykonávají“. Do kategorie zařadil pochopitelně bankéře a další poskytovatele finančních služeb, ale i korporátní právníky, představitelé pro styk s veřejností, administrativní pracovníky ve zdravotnictví a na univerzitách a další.
Příkladem může být Kalifornská univerzita, kde počet vedoucích a administrativních pracovníků narostl mezi lety 1975 až 2008 z 3800 na 12183. Počet učitelů se ve stejném období také zvýšil, ale pouze z 11614 na 12019. Učitelský sbor tak za 33 let vyrostl o 3,5 %, zatímco administrativní část zaměstnanců univerzity narostla o 221 procent. Navíc šlo skutečně o kancelářské pozice, sekce služeb a údržby se o třetinu snížil.
Graeber tvrdil, že tyto pracovní pozice jsou především v soukromém sektoru a to i přesto, že kapitalismus nám slibuje efektivitu.
Teorie a praxe
Zatímco Graeber psal teoretickou knihu, stávky popsané v úvodu ukázaly praxi. Stejně tak například pandemie Covidu, během které některé vlády sestavovaly žebříčky klíčových profesí. Mezi těmi byli skutečně například popeláři, ale i uklízečky, učitelé, zdravotní sestry, řidiči autobusů, hasiči a další. Víme tak jistě, že tyto práce skutečně nejsou zbytečné, slouží společnosti, mají hodnotu. Které práce nemají žádnou společenskou hodnotu? Influenceři? Lobbisté? Realitní makléři? Marketéři? Burzovní makléři? Korporátní advokáti? Měřítko je jednoduché. Bez koho se jako společnost obejdeme, pokud se rozhodnou stávkovat?
Podle výzkumů skutečně existují lidé, kteří považují svou práci za naprosto zbytečnou. Těchto lidí je osm procent, dalších sedmnáct procent pracujících pochybuje o společenském přínosu jejich práce. Podobně, avšak dlouhodobě a mezinárodně, se ptal významný Gallupův ústav. Jejich výzkum probíhal ve 150 zemích mezi lety 2004–2016 a výsledky ukazují, že pouze 15 % zaměstnanců dělá svou práci s chutí, dvě třetiny pracují z povinnosti a celých 18 % se svým pracovním úkolům snaží za každou cenu vyhnout.
Čím větší výdělek, tím ostudnější práce
Zajímavé je, pokud porovnáme výdělky obou skupin. Platí zde, že „největší mozky generace vymýšlejí způsob, jakým lidi co nejlíp přinutit kliknout na reklamu“. Užitečně práce mají menší platy, než práce, které pro společnost hodnotu nemají. Skutečně existují studie, které potvrzují výši platu a (ne)morálnost sektoru. A některé práce jsou přímo škodlivé, například vyrábět reklamu na návykové látky, právníci pomáhající klientům vyhnout se daním, pojišťováci objíždějící důchodce, aby jim řekli, jak potřebují nové pojištění, protože to jejich není dostačující. Samozřejmě sem patří i tabákový a hazardní průmysl. Tady se jedná o vzdělané lidi, kteří vydělávají na tom, že ubližují jiným lidem. Podle nizozemského historika, Rutgera Bregmana, tito lidé „dostávají vysokou kompenzaci, protože mají ostudnou práci“. A zároveň se jedná o lidi, kteří na náklady společnosti studují, aby pak té samé společnosti škodili.
45 % absolventů Harvardu jde pracovat přímo do finančního sektoru nebo do poradenských služeb. Snem především mladých mužů je pracovat pro konzultační společnosti typu McKinsey, pak zpracovat studii za 1,6 milionů dolarů, která doporučí New Yorku popelnice, aby město bylo víc čisté. Advokát korporátního práva způsobí společnosti ročně průměrnou škodu 30 000 dolarů, firemní bankéř 100 000 dolarů. Navíc škoda je mnohem větší, pokud přičteme náklady obětované příležitosti. Pokud je úkolem těchto lidí napsat zprávu, kterou si nikdo nepřečte, nevěnují se pokroku, nezakládají nové organizace, nové vynálezy, neřeší problémy naší doby.
„Duchovní násilí“, které přináší deprese
„Bullshit jobs“ jsou nejen neužitečné, ale podle Graebera psychologicky škodí lidem. Vyjmenované práce páchají na lidech „duševní násilí“ a proto roste počet úzkostí a depresí. Není to tak pouze o ekonomické neefektivitě, ale i o lidské důstojnosti. Graeber tímto dokázal definovat pocity miliónů lidí, kteří se cítí tak, jak popisoval. A to je pro akademika a veřejného intelektuála mimořádné.
Podle Graebera slouží „bullshit jobs“ i politikům, protože mohou tvrdit, že zaměstnanost je vysoká. Zajímá je statistika, ne obsah práce či spokojenosti lidí. Navíc, pracující lidé mají méně času zapojovat se do politiky, nebo se věnovat protestům a nepokojům.
Zbytečná zaměstnanost není nic nového
Částečně Graeber navázal na další slavnou esej z roku 1930, v které J. M. Keynes předpovídal, že za 100 let budeme pracovat pouze 15 hodin týdně. Podle Graebera jsme dokázali vytvořit miliony pracovních míst jen proto, abychom lidi udrželi zaměstnané.
Už v padesátých letech přišel Cyril Northcote Parkinson s tvrzením, že sektor služeb se nejen rozrůstá, ale zároveň zde vzniká spoustu neužitečných povolání. V týdeníku The Economist Parkinson psal, že „práce se vždycky nakonec protáhne tak, aby spolykala všechen čas, který na ni byl vyhrazen“. Od té doby se přibývání nesmyslné byrokratické činnosti označuje jako Parkinsonův zákon. Vždy se najde dost práce, aby to vypadalo, že člověk skutečně pracuje, je nepostradatelný a tím tak ospravedlnil svou pozici, ale samozřejmě na reálném výkonu se to neprojeví.
Pochopitelně na každého, kdo má pocit, že jejich práce je nesmyslná, najdeme i člověka, který dělá práci podobnou, ale práce je baví a dává jim smysl. Problém může být, že lidí nespokojených se smysluplností jejich práce přibývá.
Zdroje:
BREGMAN, Rutger. Morální ambice. Přeložil Blanka KONEČNÁ. Praha: Argo, 2025. ISBN 978-80-257-4749-0.
GRAEBER, David. Bullshit jobs: a theory. [London]: Penguin Books, 2019. ISBN 978-0-14-198347-9.
SUZMAN, James. Práce: dějiny toho, jak trávíme čas. Přeložil Jan PROKEŠ. Brno: Host, 2021. ISBN 9788027508044.
