Článek
Dějiny Švédska v dvacátém století byly ovlivněny zbohatnutím během obou světových válek, kdy byla u válčících stran poptávána především švédská ocel. Sociální stát začalo Švédsko budovat už po první světové válce, o 20 let dříve než ostatní evropské státy. Výjimečnou pozici získala strana Sociální demokracie, která měla od třicátých let premiéra 14 let v řadě. Po druhé světové válce byl 23 let premiérem Tage Erlander, další sociální demokrat. Švédsko tak mohlo vybudovat robustní sociální stát, veřejné zdravotnictví a občanskou společnost, v které byl každý vyzýván, aby se zapojil do veřejných záležitostí. Zlom přišel s ropnou krizí v 70. letech a se spuštěním výrazné imigrace do Švédska. Sociální demokraté po dlouhých desítkách let ztratili svou pozici. Když se vrátili v 80. letech k moci, jejich premiér Olof Palme byl zastřelen. V této době, na konci 80. let, vzniká i krajně pravicová scéna.
Kořeny protiimigrační politiky
Příběh vzestup krajní pravice začíná na jihu Švédska, v regionu Skåne. Zde bylo posledních padesát let protiimigrační hnutí nejsilnější. Už v 80. letech se zde objevil Carl P. Herslow a jeho Skånská strana. Strana si získala pozornost nečekaným tahem – provozováním radiové stanice. Herslow se spřátelil s rockerem Kalem P. Dalem, který měl už své renomé a přitáhl ke svým pořadům širší spektrum posluchačů. Dal přidal straně na přitažlivosti. Kromě pouštění hudby se Dal věnoval i místní situaci a politice. Posluchači reagovali, psali a telefonovali přímo do stanice. Herslow tak našel své nové téma. Do programu strany v roce 1985 přidal: „Legální přistěhovalectví by se mělo připouštět a podporovat pouze tehdy, když to prospěje Skåne.“ Zbytek Švédska, alespoň z pohledu mediální scény, byl znechucen. Herslow ale věděl, že se trefil. Našel nové téma. Šlo o bod zlomu, který znamenal začátek boje s imigrací. Herslowovi se to hodilo, protože cítil negativní pocity k sociálně demokratickému Švédsku, levičáctví podle něj ničilo Švédsko. Dále bylo bylo podle něj vše zaměřené pouze na Stockholm a mediální scéna byla jednostranně zaměřená.
Zrod Švédských demokratů
V jižním regionu vznikla i první pobočka strany Švédských demokratů (dále už jen „SD“) a i po skoro čtyřiceti letech má strana hlavní voličské jádro na jihu Švédska. Při prvním setkání strany v roce 1988 v Malmö pořídil zápis schůze Gösta Bergquist, který se celý život chlubil tím, že byl posledním Švédem, který nosil veřejně nacistickou uniformu těsně po konci druhé světové války. Do další pozice ve straně byl zvolen Gustav Ekström, který se za války dobrovolně přihlásil do Wafen-SS. Místopředsedou strany byl zvolen Ulf Ranshede, později odsouzen za zbití čtrnáctiletého přistěhovalce. Předsedou strany byl v první polovině 90. let Anders Klarström, který měl za sebou působení v neonacistické Severské říšské straně a nechvalně se proslavil tím, že volal do televize, aby vykřikoval antisemitské urážky a vyhrožoval smrtí židovskému komikovi Haggemu Geigertovi. Toto období bylo také plné pochodů, kde byly pokřikovány rasistické urážky.
V roce 1995 nastoupil do čela strany SD Mikael Jansson. Jeho ambicí bylo ze strany udělat přijatelnější část politického spektra. Bylo mu zřejmé, že pokud má strana být legitimní hráčem politické scény, musí přetrhat vazby s neonacisty. Další novou „politikou“ byl zákaz nošení oblečení, které by mohlo připomínat uniformy.
V této době šlo stále o regionální stranu bez jakýchkoliv šancí na celostátní úspěch. V politickém prostoru se však objevilo vakuum, protože rasistická strana s názvem Nová demokracii byla neúspěšná a předchozího roku skončila. Nebyla zde tak žádná strana, jejíž hlavní téma by na celostátní úrovni byla imigrace. Skåne si drželo svůj odpor k přistěhovalectví a existovalo zde velké množství malých regionálních stran, prakticky v každém zastupitelstvu byla protiimigrační strana.
Před volbami do parlamentu v roce 1998 věnovala francouzská neonacistická Národní fronta švédským přátelům z SD půl milionů švédský korun. Národní frontě tehdy stále šéfoval Jean-Marie Le Pen, antisemita a člověk, který zpochybňoval plynové komory během holocaustu. Jedná se o pevnou část vzorce – krajně pravicové strany z různých států si navzájem pomáhají, zkoušejí nové věci, sdílejí, co jim pomohlo.
SD ve volbách získala pouze 0,37 % hlasů, ale opět uspěla v komunálních volbách. Mezi zvolenými do zastupitelstva byl i devatenáctiletý student Jimmie Åkesson, stejně jako jeho tři spolužáci. Mladíci byli studenti z Lundu a tato parta brzy změní celou stranu. Byli mladí, ambiciózní a vzdělaní. „Lundská parta“ chtěla převzít velení, aby mohla změnit celou stranu, její image. Jejich cíl byl stranu hrubých lidí přeměnit na profesionální stranu, s kterou budou schopni změnit národní politiku.
Změna image
Åkesson a spolužáci věděli, jaká je realita, věděli, že SD byla slabá strana s mizernou organizací. Veřejnost je spojovala nejen s neonacismem, ale i s neschopností. Chtěli se konečně reálně zbavit výstřelků, kterých bylo i v druhé půlce 90. let stále dost. Místopředsedkyně strany, Tina Hallgren-Bengtsson, nejen jela na sraz neonacistů, ale ještě tam prohlásila: „S čistým svědomím můžeme bojovat proti jedům lidstva: marxistům, liberálům a především proti sionistické okupační moci. Je potřeba tyto škůdce rozmáčknout jako vši!“ V roce 1996 se nechala vyfotit v nacistické uniformě vedle knih židovských autorů, které hořely. Můžeme si jen představovat, jak nad podobnými řečmi univerzitní studenti z Lundu obraceli oči v sloup. Strana se měla radikální proměnit. Nacionalismus měl zůstat, ale měl mít hezčí obal. Nacismus, geny a rasa byly prvky, které měly zmizet. Jedná se o nejpevnější část vzorce – úprava slovníku, manipulace, lhaní, umělé přeformulování nevhodného obsahu, aby působil více vhodně.
V pozadí docházelo ke schůzím, náhodným setkáním, přesvědčování. Výsledkem bylo, že z uskupení Blaho Skåne, do kterého se mezitím sdružilo více regionálních protiimigračních stran, přecházeli lidé do SD. A samotné Blaho dalo všechny své zbývající peníze do kampaně SD před volbami v roce 2002. To byl průlom a první úspěch strany. Její členové se dostali do 15 z 33 zastupitelstev.
Hlavní změnu a strategii strany lze vidět v jednom uniklém stranickém e-mailu. V roce 2004 se na veřejnost dostal e-mail tajemníka strany Torbjoma Kastella, který vystihuje základ cesty od kraje zájmu až po vrcholnou politiku a významné zisky hlasů ve volbách. „Neříká se vykopnout černé huby, říká se například zasazovat se o repatriace etnických cizinců a zločinců nebo neasimilovatelných elementů; neříká se, že je třeba pověsit vlastizrádce, ale že budeme žádat, aby politici jednající v očividném rozporu se zájmy své země nesli odpovědnost; neříká se pryč s buzeranty, ale hájíme tradiční rodinu.“ Záměr a cíl politiky zůstává, jen se vše naleští, aby to lépe vypadalo. Místo uniformy či bomberů stačí nasadit oblek a kravatu.
Strategie byla ponechat obsah, ale upravit slovník. Ponechat si lidi schopné se přizpůsobit nové image a vyhodit staré neonacistické dinosaury, kteří stále chtějí nosit uniformy a mávat na ulicích pravicí. Cílem bylo přilákat mladé muže, pokud možno s univerzitním titulem, nechat je hezky ostříhat a obléknout, aby byli splněným babičkovským snem. Museli umět samozřejmě mluvit, aby se dokázali vykroutit z nepříjemných dotazů.
V roce 2005 se Åkesson stal předsedou strany. Bylo mu 25 let. O rok později získala strana v parlamentních volbách 2,93 % hlasů. Ve Skåne měli podporu třikrát větší a stali se zde silnou stranou. Starší členové regionálních protiimigračních stran uznali, že vidí sílu, a začali hromadně přestupovat do SD.
Za Jimmieho Åkessona dál pokračovalo zjemňování Švédských demokratů, aby neustále dosahovali lepších volebních výsledků. Cílem bylo vzdálit se obrazu 90. let, ale pochopitelně ne myšlení. Předseda Åkesson dál pokračoval v hezkých proslovech a veřejných proklamacích, v kterých odmítal rasismus a extremismus. Uvnitř strany ale dál pokračovaly rasistické řeči a útoky. Vzorec byl vždy stejný - pokud se dostaly informace na veřejnost, vypukl skandál, nízko postavený člen strany byl vyhozen, a jelo se dál. Až do dalšího skandálu. Švédští demokracie tím otevřeli dveře, do kterých vstupovali i politici dalších stran. Na novou rétorickou úroveň si zvykaly i nové strany, což je další charakteristický prvek, za posledních dvacet let se vyjadřování všech politiků výrazně změnilo cestou k hrubosti. Členové SD mezitím dorazili na sociální sítě. Ake Moller napsal: „Vyhostěte ze země všechny cikány, s bezpodmíněčným zákazem návratu.“ Thomas Bengtsson se zaměřil na muslimy a napsal: „Nesnáším muslimy. Jsou líní, agresivní a neinteligentní.“ Do jeho slovníku patřila i spojení jako „dementní přičmoudlí degeni“ a „zasraní negři“. Per Klarin napsal, že i „invaze švábů by pro Švédsko byla lepší než invaze Afričanů“.
Voliči měří každé straně jinak
Další část vzorce. Vzestup sociálních sítí ukázal hned několik charakteristických prvků pro převlečené neonacisty a jim příbuzné krajní a extrémistické strany. Tolerance pro zavedené strany a nové protisystémové strany je naprosto odlišná. Protisystémovým stranám projde to, co klasickým stranám neprojde. Voličům SD vadí rasismus strany, vadí jím, jak moc jsou extrémističtí, ale přejdou to, protože to konečně někdo nandá těm liberálům, médiím, establishmentu. Problém nebyl rasismus SD, problémem byla pro voliče liberální média z hlavního města, která neustále upozorňovala na rasismus SD. „Stockholmská kavárna“ byla pro příznivce SD problémem. „Tito voliči vnímají SD jako jeden velký prostředníček nastavený establishmentu, protest proti čemusi, co vnímají jako represivní konspiraci médií a zavedených politiků ve jménu politické korektnosti.“
Ve výsledku ale neonacistům v kravatě podobná situace pomáhá. Čím více se zavedená a klasická média věnují skandálům extrémistů, tím více se mohou extrémisté smát. Situaci jim prospívá, protože jsou vnímáni jako bojovníci proti elitám, proti establishmentu. Jsou to rebelové, kteří se odváží navážet do zavedených pořádků.
Dalším důsledkem je překlopení v médiích, voliči přecházejí od tradičních médií k alternativním. Politici už nepotřebují novináře, nepotřebují kritické dotazy, když mají k dispozici vlastní dosah na sociálních sítích a v přátelských médiích, kde mluví jen ke své bublině.
Další skandál, další úspěch ve volbách
Po relativním volebním úspěchu se strana před volbami rozhodla pro další krok, pro další překročení hranic. Strana natočila volební spot, který útočil na islám a muslimy. V klipu byly zobrazeny muslimské ženy s kočárkem jako hrozba pro Švédsko. Soukromá televizní stanice TV4 odmítla i přes nabízený velký finanční obnos klip vysílat. Co je pro normální stranu prohra, je pro krajní pravici výhra. Mohou křičet „cenzura!“ a opět nadávat na stockholmskou kavárnu. Televize nakonec spot odvysílala, ale v upravené mírnější verzi. To ale byla opět výhra pro SD a pro kulturu extremismu, protože nejen, že týdny před volbami běžel onen většinovou společnost urážející klip, ale strana ještě mohla křičet, že je opět cenzurována elitou. Opět si mohli hrát na chudáčky, kterým elita ubližuje. Dalším prvkem krajní pravice je, že se prezentují jako silní zástupci, kteří jednoduše vyřeší všechny problémy, ale vždy si stěžují, že jsou zároveň obětí. Tady byli obětí, protože byli údajně cenzurováni, ale zároveň křičí, že jsou silnější a elity se jich začínají bát. Ve volbách strana získala 5,7 % hlasů, což byl další velký úspěch. První meta byla splněna, další metou bylo zisk zdvojnásobit v dalších volbách.
O čtyři roky později se SD znovu radovala, zisk ve volbách se skutečně podařilo více jak zdvojnásobit, strana získala 13 % hlasů a stala se jedním z velkých politických hráčů na švédské politické scéně. Strana těžila z toho, že o azyl žádal rekordní počet uprchlíků ze Sýrie a žádná jiná strana o téma imigrace ani nezavadila. Kandidát Christoffer Dulny, tvář z plakátu ve Stockholmu, se musel dny před volbami vzdát kandidatury, protože na internet napsal, že „Arabové mají agresivní geny“.
Posledních deset let
Po volbách v roce 2014 se SD se ziskem téměř 13 % hlasů dostala mezi klasické velké strany. Každá společnost, každá demokratická strana, se pak musí rozhodnout, jestli s novými krajními či extrémistickými stranami spolupracovat. Je to klasické dilema. Buď se demokratické strany rozhodnou s extrémisty spolupracovat a vpustí je do systému, což historicky dopadlo vždy špatně, nebo se demokratické strany spojí pro dobro demokracie.
Ve Švédsku po volbách v roce 2014 zbývajících sedm parlamentních stran slíbilo svým voličům, že se Švédskými demokraty, stranou, kterou premiér Lofven označil za neofašistickou, nebudou spolupracovat. Nastala vládní krize. Strany se ale nakonec skutečně dohodly a zablokovaly SD. Ale tím zvládly jen oddálit další vzestup SD.
V roce 2018 získala strana 17,6 % hlasů, v roce 2022 20,5 %. Neustále tak navyšuje svůj volební zisk. Zatímco strana je silnější a silnější, další věci se nemění. Novináři odhalí posty na sociálních sítích, odhalí kontakty na neonacisty, odhalí členy strany, kteří ještě nedávno hajlovali a byli členy neonacistických hnutí. Strana se omluví a jede se dál. V roce 2025 se strana omluvila za celou svou minulost, za členství neonacistů ve straně a za antisemitismus. Švédští demokraté tak dnes skutečně jsou zavedenou stranou.
Poté, co Švédští demokraté skončili druzí po volbách v roce 2022, se domluvila jejich podpora pro středopravicovou vládu. Na začátku roku 2025 byla veřejně oznámena změna imigrační politiky. Na začátku roku 2026 bylo oznámeno, že žadatelů o azyl je nejméně za posledních 40 let.
Zdroj:
ORRENIUS, Niklas. Střelba v Kodani: reportáž o Larsi Vilksovi, extremismu a hranicích svobody projevu. Přeložil Marie VOSLÁŘOVÁ. Žilina: Absynt, 2021. ISBN 978-80-8203-302-4
