Článek
Japonsko a metamfetamin
Dějiny pervitinu však začínají mimo Československo, dokonce i mimo Evropu. Na konci devatenáctého století, v roce 1893, objevil Nagai Nagajoši, japonský lékař, biochemik a farmakolog, metamfetamin. O osm let později dokázal stejný člověk synteticky připravit efedrin, klíčový prvek pro výrobu metamfetaminu. Opět v Japonsku se v roce 1916 podařilo připravit krystal metamfetaminu. Obě látky, syntetický efedrin i metamfetamin, se začaly používat při léčbě některých chorob, například narkolepsie. Látky byly známé i pro své povzbudivé účinky.
Vznik „pervitinu“ v Německu. A nacistické využití
Do Evropy se látky dostává až ve třicátých letech dvacátého století. Právě zde se objevuje slovo pervitin. Farmaceutická firma Temmler Werke potřebovala vymyslet název, aby mohla metamfetamin prodávat na volném trhu. Slovo pervitin je odvozeno od spojení „per vite“, tedy „pro život“. Firma začala pervitin prodávat v roce 1937 a v reklamách ho nabízela především unaveným německým ženám.
Jak popisuje kniha Totální rauš, pervitin nakonec převzala Třetí říše při dobývání světa. Vojáci především při dobývání Francie kvůli pervitinu nepotřebovali spát, nebáli se, měli více energie. To byly začátky masového užívání pervitinu německou armádou. Později ale přišel „dojezd“ na východní frontě, kde se vojákům dostavily nepříjemné stavy spojené s dlouhodobějším užíváním pervitinu. Třetí říše navíc nebyla schopná navyšovat dávky pro miliony vojáků. Kniha popisuje i to, jak největším „feťákem“ byl Adolf Hitler.
Zmizení drogy. Dokud nepřišel český Honza
Krátce po válce se pervitin ještě používal jako lék na narkolepsii, nespavost a pro některé účely v psychiatrii. V roce 1959 byl ale Světovou zdravotnickou organizací pervitin pro své negativní vedlejší účinky vyškrtnut ze seznamu léčiv. A droga prostě zmizela.
Zmizela, dokud se neobjevil český Honza. Nedostudovaný chemik Jan Malý znovuobjevil pervitin. Malý narážel na pervitin v odborné literatuře, ale nevěděl, o co přesně jde. To probudilo jeho zájem a začal pátrat. Malý měl jako bývalý student univerzity index a proto měl přístup do knihoven a dalších míst. Objevil, že poslední zmínka o pervitinu je z roku 1959, jak jsem popisoval výše. Dál hledal, dál se snažil, uplácel knihovnice květinami a bonboniérami. Z knih následně kopíroval, či dokonce vytrhával stránky. Nakonec se v knihovně patentového úřadu dostal ke knize, v které byla sbírka všech receptů metamfetaminu. Malý posbíral desítky receptů. Některé byly pro něj, pro domácí použití, naprosto nerealistické, některé ale byly užitečné. Postavil si doma malou varnu a vyzkoušel 42 receptů. Přišel na tři fungující postupy. První ale nebyl vhodný, pervitin se pil, což poškozovalo především jazyk. Postupně ale našel další dvě cesty, kdy se mohl pervitin aplikovat nitrožilně. Právě tady je začátek naprostého fenoménu, Češi jako domácí vařiči pervitinu. Postup se učili další a další lidé, někteří se neustále zlepšovali. Kolem se probudila celé scéna. Nástup drog v Československu začal prakticky od domácích lékárniček, ale přes vlastní experimenty a neustále vzdělávání se scéna propracovala až k celé éře pervitinu v 80. letech a ještě většímu boomu v letech 90. Mimochodem, Honza Malý se v 90. letech upil k smrti.
Pervitin a 80. léta v Československu
K drogové subkultuře na přelomu 70. a 80. let v Československu patřil určitý styl, i proto mohla scéna způsobit šok. Kopírovala se móda ze západu. Ale pervitin, ten byl poctivě domácí. Pervitinová subkultura patřila k „máničkám“, ale skupiny byly částečně odděleny. Uživatelé drog byli poznat, především proto, že nepili alkohol. A pochopitelně se bavili o jiných tématech, o drogových zážitcích, o tom, kde sehnat, co vzali apod.
Za užívání ani výrobu pervitinu nehrozil v Československu žádný postih. Veřejná bezpečnost o pervitinu věděla, dělala domovní prohlídky, ale s pervitinem nic nedělala. I Solutan, který se tehdy používal jako hlavní zdroj pro výrobu pervitinu, byl volně dostupný. Varny se tak mohly šířit beze strachu z policie. Celá scéna fungovala na jednoduchém principu, do Prahy přijel „zájezd“ z dalšího města, jiná parta, v Praze se vše naučila a zase odjela do svého města.
Změna přišla v roce 1985, kdy se výroba pervitinu stala trestným činem. A Solutan byl pouze na recept. Drogová scéna zůstala, zůstala dál na bytech, ale dohled Veřejné bezpečnosti byl hlubší a přísnější. Například v roce 1989 proběhl velký zátah, bylo zatčeno několik desítek vařičů a další osobnosti drogové scény.
Z bytů do ulic
A pak přišla změna hlavní – sametová revoluce. Od roku 1990 se začala měnit politika, ekonomika i kultura. A samozřejmě i kriminalita a užívání drog. Uživatelé drog vyšli z bytů na ulice a pražská drogová scéna se začala zvětšovat zběsilým tempem. Policie řešila velké věci, velké zločiny, na drobnou drogovou kriminalitu neměla čas.
I drogy přešly na trh, samozřejmě ten černý, ale vše bylo dostupné, vše bylo ke koupi. Prvních pár let se ještě stále jelo podle pravidel předrevoluční drogové subkultury, ale staré party se začaly rozpadat. Na scéně se objevila domácí i zahraniční mafie. A pochopitelně brzy scénu ovládla. Ulice se změnily, policie se bála. Až později se zas chytla a začala konat. Původní scéna fungovala tak, že zájemce přišel do bytu například se Solutanem, a s vařičem se rozdělili půl na půl. Často šlo o vzdělané lidi, kteří byli při užívání drog relativně zodpovědní. Šlo o určitou kulturu, vařiči drogy se znali, jednali férově. Nová scéna byla jen o penězích, dělal se byznys. A s tím se objevilo i násilí.
Česká republika se stala velmocí nejen ve výrobě pervitinu v domácích varnách, ale i ve výrobě nejdůležitější suroviny pro jeho výrobu, efedrinu. Chemička v Roztokách u Prahy byla třetím největším výrobcem efedrinu na světě. To byla fantazie všech uživatelů pervitinu v Čechách, i proto se v chemičce nechávali zaměstnávat a zkoušeli aspoň něco vytáhnout ven. Existují vyprávění o mnoha způsobech, jak toho dosáhli, například pomocí nafukovacího člunu a následnou plavbou po Vltavě. V 90. letech se však zjistilo, že majitelé chemičku rozkrádali, a firma krachovala. Definitivní konec nastal v roce 2004 a podle legend na nátlak americké vlády, protože DEA nacházela v Mexiku efedrin z Čech.
Pervitin a dnešní česká realita
I přesto, že většina pervitinu, který je v České republice vyroben, zde i zůstane, je naše přezdívka v zahraničí „pervitinová kuchyň“. Za pervitin se ročně zaplatí 5 miliard korun a užívání pervitinu představuje 75 % zdravotních a téměř 50 % trestněprávních problémů v České republice, které souvisí s drogami.
Dalším pervitinovým zlomem v celé Evropě byl rok 2010. Do té doby byl pervitin méně preferovanou drogou, od roku 2010 do roku 2022 však narostlo jeho užívání o stovky procent.
Aktuálně užívá v České republice rizikově drogy 45 tisíc lidí, 35 tisíc z toho je uživatelů pervitinu. Pro srovnání – denních kuřáků je přes 2 miliony, denně pije alkohol až 1 milion lidí, rizikově pije alkohol přes 1,5 milionu lidí. Automaty hraje rizikově přes 200 tisíc lidí.
Závěr
„Perník je úzce spjatý s více než půlstoletím společenského vývoje v České republice a dá se říct, že proměna způsobů jeho výroby, distribuce a užívání nám o životě v Česku může říct až překvapivě hodně.“
Pervitin si prošel cestu od poměrně úzké protirežimní kultury před rokem 1989 až po velký byznys a kriminální činnosti v novém demokratickém režimu. V novém tisíciletí přešel částečně k nejzranitelnějším lidem ve společnosti, u kterých zanechává další hluboké rány. Jedná se o lidi traumatizované, duševně nemocné a sociálně vyloučené.
„Příběh o drogách funguje ve společnosti jako odstrašující příklad individuálního selhání. Kategorie narkoman má schopnost dehumanizovat uživatele a upřít jim právo na lidské zacházení, péči a pomoc, kterou by společnost v jiných případech nikomu neupřela.“
Zdroje:
RYCHLÍKOVÁ, Apolena a ŠPLÍCHAL, Pavel. Piko: junkies' lives matter = na životech feťáků záleží. [Praha]: Alarm, 2022. ISBN 978-80-908712-3-6.
