Článek
Fotbal v Rusku před revolucí
Fotbal neměl v Rusku žádnou tradici. Zatímco v Anglii už měli profesionální ligu, v Rusku byl fotbal záležitostí pár jedinců, z nichž většina navíc byla britskými migranty. První fotbalový zápas se v Rusku odehrál v roce 1893 a to pouze jako vyplnění přestávky během sportovního dne v Petrohradu. Místní novinář napsal o zápase následující slova: „Po skončení pátého bodu programu byla ohlášena přestávka. V jejím průběhu začali obecenstvo bavit páni sportovci, kteří hráli kopanou. Přihlásilo se dvacet lidí. Tato hra spočívá v tom, že jedno mužstvo se pokouší zahnat kouli – dotýkají se nohou, hlavou nebo čímkoli jiným, jen ne rukama – do brány mužstva protivníků. Celý povrch hřiště byl rozbahněný. Páni sportovci v bílých trikotech běhali blátem a každou chvíli do něj někdo upadl, takže vbrzku začali připomínat kominíky. Diváctvo se smálo bezustání. Zápas skončil výhrou jednoho mužstva nad druhým.“ Žádné skóre, nějaký tým prostě vyhrál. Špatný počet hráčů, žádné organizované týmy. A diváci se smáli. Všeříkající obrázek o vztahu Rusů k fotbalu.
Revoluce a fotbal jako kapitalistické zlo
Po bolševické revoluci v roce 1917 byl fotbal považován za něco „špinavého“. Sport, který spočívá na soupeření a na poražení druhého byl vnímán bolševiky jako něco typicky buržoazního. A to byl pro revoluční společnost přežitek.
Porevoluční situace byla taková, že vlivná organizace Proletkult dokonce doporučovala zrušit všechny „staré“ sporty a nahradit je novými. Nové sporty jako „agitátoři“ a „pomoc proletářům“ měly být spíše divadlem, připravenými scénami, nemělo jít o žádné soutěžení a vytváření rekordů. Igor Kulžinskij dokonce tvrdil, že základem fotbalu je podvádění, protože se pomocí triků, kliček, snažíte obehrát protihráče. A to je nefér podvádění vůči soupeři. Kulžinskij tak vymyslel novou formu fotbalu, v které mělo být hřiště rozděleno na části. V každé části měl být jeden fotbalista, jehož úkolem je přihrát míč dalšímu fotbalistovi. Háček je v tom, že fotbalista neměl držet míč na své části hřiště déle než pět vteřin.
Bolševici ale nebyli proti každému sportu, naopak, správný bolševik se měl věnovat sportu. Jen bylo potřeba rozlišit špatný sport, to je sport založený na soupeření, a dobrý sport, užitečný pro tělesnou kulturu, to je cvičení bez kapitalistických pomůcek, aby si budovat tělesnou kulturu mohl dovolit úplně každý. Kliky, dřepy, sklapovačky, běh. To bylo ideální sportování v bolševickém režimu, člověk tak dbal o sebe, udržoval se. A to bylo užitečně nejen pro jedince, ale i pro továrnu a do budoucna i na frontě.
Situaci fotbalu ještě zhoršily samotné následky první světové války. Fotbalisté, mecenáši a další lidé napojení na ruský fotbal samozřejmě umírali. Nebo emigrovali. Někteří přežili a zůstali v Rusku, ale radši byli nenápadní. Sportoviště zůstávala bez aktivit a údržby, chátrala a rozpadala se.
Fotbal pod kontrolou státu
Jakmile se bolševici chopili moci s větší kontrolou, okamžitě rozpustili všechny existující kluby, které byly většinou ovládány cizinci (Angličany). Nyní měl vše pod kontrolou stát. A stát si moc nevěděl rady. V první fázi došel stát k systému, kdy každý klub měl mít svého vlivného patrona a patronem patronů bude stát. Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky a strůjce absolutního teroru, tak v roce 1923 založil sportovní klub Dynamo. Dynamo se stalo organizací, která je řízena bezpečnostními orgány státu. A následně se Dynamo mělo šířit po celé zemi, všude vznikaly kluby s názvem Dynamo. Na vrcholu této organizace tak stála obávaná tajná policie (za Stalina především NKVD, nástupce Čeky), ta řídí organizaci Dynamo a organizace Dynamo řídí všechny kluby Dynamo (Moskva, Kyjev, Tbilisi apod.). Jsme už v časech Sovětského svazu, kluby tak snad ani nemohly fungovat klasicky. Prakticky se jednalo o zájmové kroužky, kam si chodili ve volném čase zakopat zaměstnanci státních podniků. Fotbalová liga Sovětského svazu (či jen Ruska) neexistovala, hrála se například moskevská nebo petrohradská liga.
Další z týmů, který vznikl a který se stal důležitým, byl Spartak Moskva. Spartak Moskva vznikl po nařízení, kdy se rozpadly staré týmy. Spartak vznikl na místě zaniklého týmu FK Krasnaja Presnja, zdědil (či ukradl, záleží na úhlu pohledu) všechno zázemí i hráče. Mezi nimi i legendárního Nikolaje Starostina.
Všechen bolševický idealismus v polovině dvacátých let ustupuje čistému pragmatismu a fotbal je tak oficiálně povolen. A brzy bude nejen tolerován, ale dokonce podporován.
Mezinárodní fotbal ve 20. letech
Sověti zatím nehráli mezinárodní fotbal, konkurence a všechny novinky jim naprosto unikaly. Zatímco fotbal se globalizoval, Sověti nebyli ani členem organizace FIFA (Mezinárodní fotbalová federace), která rozdávala souhlasy k mezinárodním zápasům. Do roku 1952 si sovětská reprezentace zahrála pouze s jedním soupeřem – s Tureckem. Dohromady šlo o sedm utkání za necelých třicet let. A i zde šlo o politiku. Když v Turecku (Osmanské říši) probíhaly po první světové válce boje, Rusové tehdy pomohli Atatürkovi. Ten se jim odvděčil protizápadním spojenectvím. Pochopitelně, Turecko bylo tehdy velmi slabý soupeř, v období sultána před první světovou válkou vážně nebyl fotbal prioritou.
V izolaci a ze zoufalosti se zrodila vlastní sportovní soutěž - Spartakiáda. Na této akci podle papírů hráli sice Angličané, Švýcaři a reprezentanti dalších států, ale šlo o falešné reprezentace, bez profesionálních fotbalistů daných zemí. Ačkoliv byla Uruguay tehdy fotbalově nejsilnější zemí, v semifinále turnaje podlehla Ukrajině. A samozřejmě, Ukrajina ve finále prohrála s Ruskem.
Fotbal nejen tolerován, ale i podporován
Kontext sovětského sportu se změnil v roce 1935, kdy se hrdinou stal Alexej Stachanov. Stachanov podle propagandy vyrubal 100 tun uhlí za jednu směnu a splnil normu na 1500 %. A najednou, když se to režimu hodilo, všichni měli být jako Stachanov, všichni spolu měli soutěžit, zlepšovat se a vytvářet rekordy. Pro fotbal to znamenalo už nejen toleranci, ale oficiální podporu. Soutěžení bylo v módě. Nevzniká jen fotbalová liga, ale i basketbalová a hokejová. Ideologie v předchozím období naprosto blokovala oficiální sport, nyní naopak ideologie posouvala sport na další úroveň. Cílem mělo být porazit západ. Být sportovcem nyní bylo zaměstnáním. Ale opět to mělo háček. Oficiálně hráči trénovali a hráli zadarmo, reálně ale měli fiktivní zaměstnání a dostávali různé bonusy (auto, lepší byt).
Největším týmem bylo stále Dynamo Moskva. CSKA Moskva, armádní tým, byl také velkým týmem, ale jeho sláva přijde později. Dynamo i CSKA byly týmy státního aparátu. Podporu lidí si ale získal především Spartak, za kterým pochopitelně také byli vlivní lidé a obří státní korporace (Promkooperacija), ale v čele klubu byl fotbalista Nikolaj Starostin. V Moskvě se tak šířila zpráva, že ve Spartaku řídí klub fotbalisté a lidé, kteří fotbalu skutečně rozumí. A jak napsal Starostin ve své autobiografii, trénink ve Spartaku začínal, když řekl trenér, ne politik. Ve Spartaku, tam jde o fotbal, ne o propagandu. To byla pro Spartak nejlepší reklama.
Během prvního soutěžního jara bylo v lize sedm týmů, čtyři z Moskvy, dva z Leningradu a jeden z Kyjeva. Zvítězilo Dynamo Moskva, druhé bylo Dynamo Kyjev a třetí Spartak. Na podzim se do soutěže přidal ještě jeden tým – Dynamo Tbilisi. A v lize zvítězil Spartak.
Nástup CSKA po druhé světové válce
Po druhé světové válce stoupal vliv CSKA, týmu pod patronátem armády. Naopak Spartak byl dole, protože Starostin a jeho bratři byli v lágrech.
Z knih se zdá, že zákulisí sovětské ligy po druhé světové válce bylo dost divoké. Prakticky šlo o války mezi jednotlivými šéfy, patrony, kteří unášeli hráče, aby hráli právě za jejich tým, i když samotní hráči nechtěli. Hráče na ulici odchytli, posadili do letadla, a tým měl novou posilu. Hráči se tak někdy skrývali, s podporou svého vlastního klubu, aby je neunesl jiný klub.
Sověti poprvé na olympiádě
Stalin mezitím v roce 1948 přemýšlel, jestli by se Sovětský svaz měl zúčastnit olympijských her. Nechal si poradit, ptal se na kvality sportovců a týmů. Bylo mu řečeno, že ještě nenastal správný čas. Sovětský svaz nemohl jet na olympiádu a prohrát.
O čtyři roky později už nastal správný čas a olympiáda v Helsinkách byla tak první olympiádou se sportovci ze Sovětského svazu. Fotbalově to bylo opět zajímavé především v zákulisí. Sovětští fotbalisté byli velkými favority, protože neoficiálně šlo o profesionály, ačkoliv na olympijských hrách tehdy směli sportovat jen amatéři. Ale Sovětský svaz nic takového nerozlišoval. Noční můrou všech sovětských komunistů bylo narazit v první kole na Jugoslávii. Noční můra to byla hned ze dvou důvodů. Prvním byl politický. Jugoslávii řídil Tito, který měl konflikt se Stalinem, dokázal se vymanit z východního bloku a byl tak Sověty brán jako zrádce komunismu. A za druhé, stejně jako sovětští fotbalisté, i jugoslávští byli profesionálové maskovaní jako dělníci z fabrik. I jugoslávský tým tak byl kvalitní.
Sovětský svaz s Jugoslávií skutečně prohrál a pro fotbalisty to byla ohromná katastrofa, především politická. Fotbalisté byli považováni za zrádce a byli podezření ze spáchání politického zločinu. Ze zápasu neexistuje žádný záznam, údajně byly všechny zničeny.
Ve výsledku bylo trestem zničení klubu CSKA. Tam šlo pravděpodobně o vnitřní politický boj, protože Stalina k činu navedl Berija, který byl napojen na Dynamo kluby, pro které byl největším konkurentem právě CSKA.
CSKA bylo obnoveno poměrně brzy, po pár měsících, když v roce 1953 zemřeli Stalin i Berija, ale během sovětské éry už klub nezažil nikdy tak slavné a úspěšné časy jako krátce po válce. Po smrti Beriji upadá i jeho klub, Dynamo bylo rozpouštěno.
Zdroj:
ROKITA, Zbigniew. Králové střelců: sport ve stínu impéria. Přeložil Martin VESELKA. Prokletí reportéři. Žilina: Absynt, 2025. ISBN 978-80-8203-570-7.
