Jak se bránit tyranii podle Timothyho Snydera. 20 lekcí z 20. století

Následujících 20 lekcí ukazuje, jak se vzorec přechodu z demokracie k nedemokratickému režimu neustále opakuje. Mnoho bodů najdeme v dění posledních let na Slovensku, Maďarku, ale například i Spojených státech amerických za vlády Donalda Trumpa, na kterého především kniha mířila.

První a podle Snydera hned jedna z nejdůležitějších lekcí je, abychom se nevzdávali předem, abychom neodevzdali moc ještě před tím, než nám ji tyranie skutečně vezme.

Podle Snydera je tento bod základem pro všechny ostatní. Jde o poslušnost, která není potřeba. Lidé nabízejí svou loajalitu ještě před tím, než o ní režim požádal. Činí tak často ze strachu, protože chtějí mít klid a žít v bezpečí. Tím otevírají dveře režimu, který zároveň zjišťuje, co si může dovolit, co mu projde.

Nedemokratické režimy často získávají moc právě tak, že jim je moc předána dobrovolně. Lidé v předstihu odhadují, co po nich nová moc bude chtít, a změní kabát ještě před tím, než je k tomu nový režim donutí.

Podnikatelé změní své názory tak, aby nadcházející moci vyhovovali; novináři a komentátoři se autocenzurují; některé knihy už ani nevyjdou. Radši, pro jistotu. Co by kdyby.

Němci byli poslušní už v roce 1932, Čechoslováci po volbách z roku 1946 také. Občané Vídně po nacistickém anšlusu Rakouska začali ponižovat své židovské sousedy ještě před tím, než přišel Hitlerův příkaz z Berlína.

Instituce jako soudy a média nás chrání, ale samy nejsou schopny se bránit. A problém je, že jakmile padne jedna instituce, je jednodušší, aby padly i zbylé.

Proto podle Snydera musíme přijít my, občané, a instituce bránit. Instituce samozřejmě nejsou dokonalé, ale jsou poslední zdí před tyranií.

Pokud politici začnou útočit na instituce, například veřejnoprávní média, nebo diskreditovat soudce, je čas vyjádřit podporu jakýmkoliv způsobem – textem, příspěvkem na sociálních sítích, nebo pochopitelně demonstrací.

Nedemokratické režimy neničí vždy instituce silou, není to potřeba, stačí do různých institucí dostat vlastní lidi a nechat je instituci ovládnout zevnitř. Takto proběhlo v Německu „usměrňování“ hned v roce 1933. Různé profesní komory, odbory a spolky měly najednou nacistické vedení.

Demokracie vždy znamená, že si musí konkurovat několik politických stran. Vládnoucí strany musí mít vždy opozici. Jakmile neexistuje opozice, neexistuje ani demokracie. Proto je nutné podporovat demokratické strany a pořádání voleb ne všech úrovních.

Snyder připomíná, že nikdy nevíte, jestli právě nezažíváte poslední volby. Čechoslováci v  roce 1946 neměli tušení, že se jedná o poslední volby na dalších téměř 45 let. Většina nedemokratických režimů rozebírá demokracii postupně, nejedná se o jeden krok, po kterém následuje konec demokracie. Autokratické strany využívají demokracii k tomu, aby se dostaly k moci. Teprve poté likvidují demokracii.

Důležité je i to, jak fyzicky vypadá náš svět. Pokud vidíme na ulici symboly, hákové kříže například, jsou to zatím jen symboly na zdi. Za rok se ale může jednat o realitu.

Snyder nás nabádá, abychom dávali pozor, sledovali své okolí a neodvraceli oči od nenávistných symbolů. Hákový kříž na synagoze v roce 2026 není jen symbolem, není ani pouze vandalismem, ale je to test pro okolí. Na podobné symboly bychom si neměli zvykat, naopak je máme odstraňovat.

V Německu se objevovaly nápisy „Jude“ a hákové kříže na židovských obchodech ještě před Norimberskými zákony. Lidé, kteří takové nápisy a symboly přešli, potvrdili svým chováním, že život mezi podobnými symboly je nová norma.

Soudci, lékaři, novináři, učitelé, policisté a další odborníci, pokud by se tito lidé drželi svého morálního standardu, všechny nedemokratické režimy by měly mnohem těžší cestu k moci a v případě některých režimu i k masovému vraždění.

I tyranie potřebuje odborníky a nemůže si je rychle vychovat, proto přebírá odborníky ze starých režimů. Byli to právníci, kteří udělali holocaust legální a kteří definovali, kdo je žid. Byli to němečtí lékaři, kteří jako první vraždili „nečisté“ děti hned po narození. Byli to podnikatelé, kteří přijímali levnou pracovní sílu z koncentračních táborů.

Pokud se profese podřídí politice místo pravidlům své profese, tyranie vyhraje.

Zřejmý bod. Jakmile má politická strana své ozbrojené složky, je s demokracií konec. Policie, armáda a další bezpečnostní složky se nemohou motat do politiky.

Členové SA v Německu vyráželi na různé mítinky, demonstrace a další akce, a mlátili tam příznivce opozice. Jejich jediný smysl byl zastrašit voliče jiných stran. Důležitou částí komunistického převratu v Československu byly lidové milice.

Základním pravidlem je, že monopol na násilí má pouze stát, ne ozbrojené složky jedné z politických stran. Jakmile zazní, že někdo jiný musí udělat pořádek, „vyčistit“ ulice, zařídit klid při cestování vlakem, tak bychom měli zbystřit. Jakmile se milice a strana oficiálně propojí se státem, s policií, s armádou, je konec.

Pokud už někdo musí mít zbraň, pracuje pro armádu, pro policii, měl by si být vědom toho, že může být využit k tomu, aby páchal zlo. Každý takový člověk musí být připraven říct „ne“.

Nemusí jít nutně o „velké“ věci jako střelba do demonstrantů, může jít o to, že policisté jsou posláni s falešnou záminkou do bytů opozičních politiků, aby tam našli dětskou pornografii.

Ještě před vznikem plynových komor během druhé světové války vraždily jednotky einsatzgruppen – ti se většinou verbovali z obyčejných policistů. Nebyli to nacisté, byli to policisté. Jeden den byl člověk v Hamburku jako člen pořádkové policie, za týden vraždil ze vzdálenosti jednoho metru lidi v polských lesích.

Bod, který je těžký pro náš praktický život, protože nejjednodušší je začlenit se do davu a nevyčnívat, ale někdo musí najít odvahu a vystoupit. Někdo musí jako první říct „ne“. V dané situaci se jedná o potřebné deviantní chování, které někdo vykoná jako první a odliší se.

Rosa Parks odmítla uvolnit místo v autobuse. Teresa Prekerowa během druhé světové války ukrývala a tím zachraňovala židovské děti z varšavského ghetta. Tím, jak jsou všichni součástí davu a nikdo nevystupuje, se i nejmenší čin odporu stává důležitým pro ostatní v okolí.

Propaganda naučí lidí využívat určité fráze. V takové chvíli se stává rebelií nepodlehnout a tyto fráze nepoužívat. Stačí nemluvit stejně jako všichni ostatní. Rebelií je čtení a dělání si vlastního názoru. Využívání častých frází znamená, že nepřemýšlíme za sebe.

Režimy používají spojení jako „vlastizrádce“, „elity“ a mnoho dalších nálepek, které nadužíváme i dnes. Nacisté, fašisté a komunisté naprosto změnili slovník a převrátili význam některý slov.

Bez pravdy není svoboda. Usilovat o pravdu znamená alespoň mít možnost kritizovat moc. Pokud neexistuje pravda, nemáme argumenty, které bychom mohli použít proti tyranii.

Samozřejmě, tento bod souvisí s body předchozími. Pokud nebudeme usilovat o pravdu a začneme používat fráze z předchozího bodu, stáváme se lidmi, které režim ovládl.

S usilováním o pravdu se můžeme snažit zjistit, jak se věci mají. A pokud to sami nedokážeme, můžeme podporovat žurnalistiku, především tu investigativní. Bohužel, získat fakta je těžká práce. Opět tak někdo musí začít, musí vystoupit z davu.

Gareth Jones, britský novinář, odjel v roce 1933 na Ukrajinu, aby zdokumentoval, jestli zde probíhá hladomor. Zatímco slavní intelektuálové ze západu opakovali Stalinovu propagandu, Jones si dal tu práci, aby odhalil pravdu.

Tyranie se snaží rozložit společnost na izolované jedince. Proto nás Snyder nabádá k tomu, abychom mluvili se svými sousedy a udržovali vztahy v komunitě. Takové vztahy jsou základem odolnosti proti tyranii. V tyranii se totiž lidé bojí mluvit se svými sousedy. Pro tyranie je typická atmosféra udavačství. V takové atmosféře je dobré mít důvěrné vztahy.

„Pokec“ se sousedem, v hospodě, v kavárně, na fotbale, kdekoliv, pomáhá udržovat sounáležitost. Komunismus těžil z toho, že jednotlivci a rodiny byli izolováni. Lidé spolu nemluvili o politice. Pokud budeme mít důvěru sousedů, státní propaganda bude mít těžší tento vztah rozbít.

Tyranie si zvykly poskytovat lidem zábavu, aby zůstávali doma a neměli chuť a čas na politiku. Chléb a hry. Proto další rebelií je chodit ven, do parků, na demonstrace. I dnes, v době internetu a sociálních sítí, se odpor děje v reálném světě mimo obrazovky.

Dělníci v Gdaňsku se v roce 1980 prostě odmítli rozejít do svých domovů. Doma by mohli být snadno ignorováni, letáky by mohly být spáleny a jinak zničeny, ale lidé v ulicích donutili režim k ústupkům.

Pro 21. století těžká rada, ale tyranie vždy otočí naši digitální stopu proti nám. Při snaze o překročení hranic nám mohou být kontrolovány sociální sítě, e-maily a další osobní zprávy.

Musíme komunikaci šifrovat a více přemýšlet, jak se chováme na internetu. Začít používat konkrétní aplikace, které nám k tomu pomohou. Vše pro to, aby zprávy a záznamy nemohly být použity v budoucnu proti nám.

Složky StB, Stasi a dalších tajných služeb obsahovaly detailní informace o rodinách, milostných životech, chování v práci, vše jen k tomu, aby následně tyto informace využily proti lidem, proti společnosti, a donutily je k spolupráci.

Soukromí podle Snydera znamená ochranu naší svobody, nikoliv skrývání něčeho špatného.

Podpora charit a organizací, které dělají dobrou práci, ukazuje, že stále máme svobodnou vůli.

Nacisté i komunisté ničili a zakazovali církve, charity, skautské oddíly. Chtěli, aby vše bylo podřízeno jejich vládě, jejich ideologii. Organizace znamenají nezávislost. Nemůžeme se spoléhat pouze na stát, který se může stát tyranií, může nám být unesen. Tyranie vždy chce, aby jediným zdrojem organizace a pomoci byl stát.

Tyranie je a byla ve více státech. Není to ojedinělá záležitost. Režimy od sebe kopírují, učí se. Nemáme tak být zahledění jen na sebe a své problémy, další státy a další lidé si prošli či procházejí stejnou situací. Musíme se učit z jejich chyb, jejich proher a výher.

Disidenti z východního bloku také spolupracovali, scházeli se, dopisovali si. To, co zafungovalo v jedné zemi, se následně stalo inspirací pro zemi druhou. Nejsme výjimeční, nemůžeme žít s tím, že u nás se to stát nemůže. Jen kopírujeme vývoj v dalších zemích.

„Extremismus“, „terorismus“ nebo „nepřítel lidu“. Slova o bezpečnosti, národu a útoku na něj, o tom, jak se nyní potřebujeme sjednotit. Slova jsou důležitá a zmíněná slova používají právě autoritáři.

Tyranie vždy přichází po krizi a s krizí přichází i změna slovníku a hledání nepřítele. Jakmile společnost přijme, že někdo ve společnosti je „parazit“ či „škůdce národa“, je na cestě k tyranii. Právě proto bychom si měli dát pozor na slovník některých lidí a sledovat, jak se jejich slovník vyvíjí a jaká slova používají. Některá slova jsou nebezpečná a jsou signálem, co se blíží.

Když přijde krize, katastrofa, teroristický útok, měli bychom pokud možno zůstat ostražití, ale v klidu. Tyranie vždy nastupuje přes krize a často přes vyhlášení výjimečného stavu. V rámci výjimečného stavu se omezí práva a svobody občanů, která se následně už nevrátí.

Nejklasičtějším případem je požár Říšského sněmu v roce 1933, což se Hitlerovi podařilo využít k získání absolutní moci právě kvůli tomu, aby dokázal „zachránit národ“. Tyrani vždy využívají krize k tomu, aby se prohlásili za garanty bezpečnosti. Proto v krizi musíme zachovat chladnou hlavu a nenechat se ovlivnit strachem.

Režimy často hrají na národní strunu. Je však rozdíl mezi vlastencem a nacionalistou. Vlastenec má rád svou zemi a chce pro ní to nejlepší, nacionalista věří, že jeho země je nejlepší a vždy bude, a hledá nepřátelé, kteří toto ohrožují.

Vlastenec tak kritizuje vládu, když poruší ústavu; nacionalista bude tleskat porušení ústavě, pokud to bude znamená agresi proti „těm druhým“.

„Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“

Poslední zásadní myšlenka. Každý musíme čelit tomu zlu, na které stačíme. Někdo podepíše dokument (Charta 77), další mohou tisknout a šířit letáky proti tyranii (Bílá růže). Pokud se ale ve společnosti nenajde nikdo, kdo by byl ochoten bojovat za pravdu a svobodu, kdo by byl ochoten něco obětovat, tyranie přijde určitě.

Zdroj:

SNYDER, Timothy. Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Přeložil Martin POKORNÝ. V Praze: Paseka, 2017. ISBN 978-80-7432-838-1.