Článek
V březnu 1942 bylo naživu 80 % všech obětí holocaustu. V březnu 1943 bylo naopak 80 % všech obětí holocaustu již po smrti. Nacistická vlna masového vraždění během tohoto roku se odehrávala především v Polsku. Zde působil i jeden záložní policejní prapor, na jehož příkladě se lze pokusit ukázat, jak je možné, že se ze skupiny dělníků, kteří by měli tíhnout spíše k levicovému smýšlení, stali masoví vrazi ve jménu pravicové ideologie.
101. záložní policejní prapor
V polovině roku 1940 představovala německá pořádková policie útvar o síle 244 500 mužů. Do armády mezitím dostávali povolávací rozkazy starší a starší muži. Zatímco na začátku války se nepočítalo s tím, že by pořádková policie byla zahrnuta do skutečného válečného nasazení, paradoxně vojenský úspěch bleskové války způsobil, že i pořádková policie se dostala na území Polska a dalších Němci obsazených států. Jak armáda postupovala rychle, bylo potřeba za armádu dosadit další jednotky, mezi jejichž úkoly patřilo například chytat odříznuté polské vojáky, které německá armáda nechala za sebou, sbírat zbraně a další vojenskou techniku. Obecně bylo úkolem pořádkové policie plnit povinnosti za frontou. V létě roku 1940 šlo o 21 praporů, každý z nich měl přibližně 500 vojáků. 13 z těchto praporů bylo přeřazeno do Polska. Počet praporů neustále rostl. Přírůstky byly tvořeny dvěma způsoby, šlo buď o dobrovolníky nebo o policisty.
V následujícím textu půjde o jednu konkrétní jednotku, 101. záložní policejní prapor. 500 mužů. Jednalo se většinou o muže z německého města Hamburk, kteří byli ve středních letech, jejich průměrný věk byl 39 let. Byli příliš staří na to, aby sloužili v armádě, proto byli součástí pouze pořádkové policie. 63 % mužů z jednotky mělo dělnický původ, ale jen minimum z nich by se dalo označit za kvalifikované dělníky. Pracovali na pozicích typických pro město Hamburk, především byli dělníky v docích, pracovali ve skladech, byli stavebními a strojními dělníky. Prakticky všichni byli zaměstnanci, jen pár jedinců mělo malé podnikání. Velmi málo z nich bylo ekonomicky nezávislých. Stejně tak prakticky nikdo neměl vzdělání. Překvapivě vysoký podíl z nich se stal členy NSDAP. Formativní období zažili ještě před nacistickou érou, poznali tak jiné normy a morální hodnoty než ty nacistické. Navíc Hamburk měl pověst jednoho z nejméně nacifikovaných měst v Německu a většina obyvatel patřila ke společenským vrstvám, k nimž patřila spíše protinacistická kultura. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tito muži měli patřit ke skupině, z níž je možné verbovat nacistické masové vrahy.
Do března 1942 polští Židé samozřejmě trpěli, hladověli, byli nemocní, a umírali, ale velké židovské obce byly stále nedotčené. V ranních hodinách 13. července 1942 se příslušníci 101. záložního policejního praporu seřadili na nádvoří školní budovy, která nyní sloužila jako kasárna. Jednalo se o nováčky, kteří zatím neměli žádné zkušenosti z území Polska, nyní obsazeného Německem. Dorazili před třemi týdny. Nyní se shromáždili, aby vyrazili do třicet kilometrů vzdáleného malého města Jozefow. Šlo o normální polské městečko. Pro nacisty bylo ale podstatné tím, že zde žilo 1800 židovských obyvatel. Členové 101. záložního policejního praporu sesedli z nákladních automobilů a shromáždili se na náměstí. Na náměstí se dostavil i major Trapp, přátelský muž, kterého někteří policisté v jednotce vnímali jako otce, a který byl v civilu policistou. Naprosto bledý major Trapp před ně předstoupil, hlas se mu třásl, měl slzy v očích. Trapp měl za úkol vysvětlit dnešní cíl, který se jemu samotnému vůbec nelíbil. Úkol podobného charakteru jeho jednotka ještě nikdy nedostala. Prapor měl shromáždit místní Židy, odvést je do lesa a tam je povraždit. Podle majora Trappa při tom jeho muži měli myslet na bomby, které v Německu padají na ženy a děti. Jak se sem muži dostali? Kolik jich dokázalo vystoupit z davu a nevraždit nevinné civilisty?
Začátky praporu
V září 1939 Německo zaútočilo na Polsko. 101. policejní prapor byl na začátku války v Hamburku, ale byl jedním z prvních praporů, který byl přičleněn na pomoc Wehrmachtu a byl poslán do Polska. V Polsku několik týdnů členové praporu shromažďovali vojenské vybavení a střežili vojenské tábory a letiště. 17. prosince 1939 se prapor vrátil do Hamburku. Někteří policisté byli nahrazeni novými „podzimními“ záložáky.
Až do května 1940 následoval výcvik. V květnu se prapor opět přesunul na území Polska, kde pět měsíců prováděl přesídlovací akce. To znamená, že z území, které zabralo Německo, vyhazovali z pohledu nacistické ideologie „nežádoucí elementy“, a přesouvali je ze západního Polska směrem více na východ.
Po pěti měsících přesídlovacích akcí začal prapor provádět akce pacifikační. Podobné akce probíhaly tak, že muži prohledávali vesnice, ve kterých chytali lidi, kteří utekli předchozímu přesídlování. Prapor zadržel 750 Poláků.
V další fázi, na konci listopadu 1940, se prapor ujal hlídání ghetta v Lodži. V květnu 1941 se prapor vrátil do Hamburku a byl prakticky rozpuštěn. Kdo měl nižší než poddůstojnické hodnosti, byl převelen jinam, a stavy byly doplněny novými záložníky. Květen 1941 je datum, kdy je prapor reorganizován a začíná se znovu věnovat výcviku.
Nová fáze nastává až o rok později, v červnu 1942 je prapor opět přemístěn do Polska. Ještě před touto cestou se však postaral o 59 transportů Židů a Romů z Hamburku. V létě 1942 se prapor nacházel v lublinském distriktu, na starosti dostal „Zvláštní akci“ (akce se tak skutečně jmenovala). V rozkazu nebylo přesně napsáno, o jaký typ činnosti půjde. 101. záložní policejní prapor se však zatím věnoval prakticky pouze hlídání oblastí, táborů, měst a transportů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit. Úkol však prapor naprosto změnil. V létě 1942 ještě nebylo možné deportovat lidi do vyhlazovacích táborů, ale plán už pomalu začal být realizován. 101. záložní policejní prapor byl v oblastech, které nebyly napojené na železnici. Nacistické vedení zde rozhodlo o hromadných popravách prostřednictvím čet. A jednou z popravčích čet se stal právě 101. záložní policejní prapor. Kolem 11. července dostal major Trapp zprávu, ve které byl úkol popsán – shromáždit 1800 židovských obyvatel Jozefowa, děti, ženy a starce na místě zastřelit, práceschopné muže přemístit.
Poručík Buchmann se o akci dozvěděl večer před jejím konáním. Buchmann odmítl vykonat rozkaz s tím, že akce, v které mají být zastřeleny bezbranné ženy a děti, se v žádném případě nebude účastnit. Jeho odmítnutí bylo respektováno a bylo mu dovoleno Židy pouze přemísťovat.
Zde přichází jeden klíčový moment. Major Trapp totiž dal členům své jednotky nabídku, aby vystoupili z řady, pokud se úkolu nechtějí zúčastnit. Vystoupilo však pouze málo jedinců. Jako první z řady vystoupil Otto Julius Schimke. Jelikož vystoupil jako první, narušil soudržnost a byl na místě seřván výše postavenými jedinci než byl major Trapp. Ale následovalo asi 10 až 12 dalších policistů, kteří odmítli střílet a odevzdali pušky. Všichni dostali pokyn, aby čekali na další rozkazy. Další policisté přistoupili k provádění úkolů. Muži byli rozděleni do různých oddílů, někteří byli v pátracích oddílech, jiní střežili silnice. Židé byli shromažďováni na tržišti. Už zde se ozývaly výstřely a výkřiky. Teprve později, když skutečně přišlo na řadu vraždění nevinných lidí, se někteří policisté snažili z úkolu dostat. A kdo chtěl, skutečně byl omluven a šel dělat strážce do vesnice, do lesa. Někteří policisté, kteří o uvolnění nepožádali, se snažili z úkolu dostat jinou cestou, například záměrně stříleli vedle terčů, další se skrývali, zdržovali se na tržišti, někteří prostě dělali, že jejich úkolem je jen převážet práceschopné židovské muže. Víme, že řidič, který převážel Židy do lesa, jel pouze jednou, pak už to odmítl. A úkolu byl zproštěn. Policisté rozdělení na dvě roty vyvedli židovské obyvatele Jozefowa do lesa a „kyvadlově“ se střídali při vraždění neozbrojených civilistů. Střílení trvalo až do soumraku. Pouze s jednou přestávkou. V průběhu dne musel být přivezen alkohol.
Strážmistr Bendheim se díval, jak muži vycházejí z lesa, na těle měli krev a mozkovou hmotu, naprosto otřesení. Pokud někdo požádal o výměnu, Bendheim jim doporučil, ať se pohybují kolem tržiště. Počet lidí na tržišti neustále rostl. Ti, kteří stále stříleli v lese, dostávali další alkohol. Evidentně zde nebyl žádný plán – mrtví zůstávali ležet na místě, oficiálně nebyly sbírány cennosti nebo oblečení. Když muži přišli do kasáren, nikdo nejedl, nikdo nemluvil. Ale pili hodně alkoholu. Major Trapp své mužstvo obešel, zdůrazňoval, že šlo o příkaz z vyšších míst, snažil se své muže utěšit. U většiny policistů samozřejmě tímto vysvětlováním nedokázal překonat pocit studu a hrůzy. Trapp žádal muže, aby o tom nikde nemluvili, ale žádat je ani nemusel. Ti, kteří na místě byli, o tom nikdy nechtěli mluvit, a ti, kteří tam nebyli přímo, o tom nikdy nechtěli slyšet.
I když bylo z této jednotky později vyslýcháno přes 200 mužů z 500, pouze 2 připustili, že stříleli. Mnoho policistů potvrdilo, že viděli mrtvá těla zastřelených, že slyšeli střelbu. Nikdo z nich však údajně neviděl přímo střelbu.
Proč vraždili?
Tucet. Tolik mužů okamžitě reagovalo na nabídku, vystoupili z řady, aby se nemuseli účastnit masového vraždění nevinných lidí. Tucet z 500. Podle výpovědí se celá výzva a varování, že půjde o zabíjení civilistů, odehrála tak rychle, tak nečekaně, že všichni byli naprosto překvapeni. Nikdo je nevaroval. Roky hlídali budovy a vlaky. Nyní – vraždění. Pár vteřin na rozmyšlení. A pak byla příležitost ztracená.
Mnohem větší počet policistů než uvedený tucet se snažil dostat z povinnosti vraždit nevinné lidi méně nápadným a zřejmým způsobem. Nevystoupili z davu, ale snažili se skrýt. Nelze přesně určit, kolik lidí patřilo do této skupiny, ale pravděpodobný odhad je 10 až 20 %. Máme zprávy z jednotlivých oddílů, například jeden ze strážmistrů osvobodil 5 mužů z popravčí čety o 40 až 50 mužích. V další skupině, z které bylo vyslýcháno nejvíce střelců, odešlo 6 policistů během prvních 4 sérií poprav.
Otázkou tak je, jestli lze mluvit o tom, že počet mužů odmítajících vraždění byl významný. Neměl by se zakrývat fakt, že minimálně 80 % mužů zařazených do popravčích čet šlo a vraždilo. A to po několik hodin, dokud nebylo zavražděno 1500 židovských obyvatel Jozefowa. Proč se z většiny příslušníků 101. záložního pracovního praporu stali vrazi? A proč dokázalo 10 až 20 % členů praporu vystoupit z řady a odmítnout podíl na vraždění? V různých zprávách, výzkumech a článcích bylo takové chování vysvětleno například jako důsledek růstu brutality během války, svou roli měl hrát i rasismus a postup založený na dělbě práce při vraždění. Kariérismus, poslouchání autorit, zvláštní výběr pachatelů, důvěra, ideologická indoktrinace a přizpůsobivost měly také hrát roli.
Dlouhodobý vývoj potvrzuje mnoho psychologických studií, které se shodují, že existuje něco jako autoritářská osobnost. Tito lidé podle hypotézy mají rysy osobnosti, které způsobují, že jedinci jsou přístupní antidemokratické propagandě, poslušní vůči autoritám, agresivní vůči členům jiných etnických skupin, odmítají introspekci a tíhnou k pověrám a klišé. Zároveň se neustále snaží získat moc, jsou destruktivní, cyničtí a moc času tráví zabýváním se sexualitou.
Všechny zmíněné faktory pravděpodobně hrály určitou úlohu, v rozdílných mírách u konkrétních jedinců. Války jsou provázeny zvěrstvy především tehdy, když je ve společnosti hluboce zakořeněná rasová propaganda a stereotypy. Růst brutality byl výraznější právě ve válkách, které byly poháněny rasovými stereotypy, ať už šlo právě o válku Německa ve východní části Evropy během druhé světové války(oproti konvenčnější válce Německa proti západní části Evropy), nebo války Američanů v Tichomoří a později ve Vietnamu. Jakmile zde zabíjení začalo, muži se chovali stále více brutálně. První hrůzy rychle vystřídaly rutiny, zabíjení bylo pak jednodušší. Nárůst brutality je v tomto ohledu spíše důsledkem než příčinou brutality. Zběsilost nebo růst brutality nebyly prvky chování mužů 101. záložního policejního praporu, naopak odstup se stal klíčem pro jejich chování.
Velkou roli hrál nejen nedostatek času na přemýšlení, ale i síla přizpůsobení se. V uniformě panuje silná tendence nevybočovat. Vystoupení z davu znamenalo opustit „kamarády“. A přiznat si slabost, zbabělost. Alespoň tak o tom přemýšleli členové 101. záložního policejního praporu podle pozdějších výpovědí. Jeden z policistů se zeptal: „Kdo by se odvážil vystoupit? Přímo před nastoupenými jednotkami?“ Vyslýchaní policisté zpochybňovali, že vůbec padla možnost vystoupit z davu a neúčastnit se vraždění. Když byli konfrontováni se svědectvím dalších policistů z jednotky, připustili, že taková nabídka mohla padnout, ale oni ji asi zrovna neslyšeli. Nezpochybňovali Trappa, nezpochybňovali jeho nabídku. Zpochybňovali vlastní vzpomínky. Několik policistů se snažilo s touto otázkou vypořádat, ale nemohli najít vhodná slova. Někteří podlehli a našli si nejjednodušší ospravedlnění svého vraždění – kdyby to neudělali oni, udělal by to někdo jiný. Jeden z policistů si našel nečekané vysvětlení, tvrdil, že zabíjel jen děti. Což bral jako pozitivní věc. Zachraňoval je. Čekal, až jiní policisté zavraždí matky, on poté „pouze“ vraždil děti, protože podle jeho vysvětlení by stejně samy nepřežily. Vysvobozoval děti.
V případě 101. praporu také nešlo o dokonalý výběr mužů, kteří by se hodili pro svůj úkol. Nešlo o muže určené pro jeden konkrétní úkol, ani nešlo o muže speciálně vycvičené. Naopak tvořili skupinu, která prostě zbyla, byli k dispozici. Výběr či speciálnost týmu tak nehrály žádnou nebo velmi omezenou roli.
Hrál zde roli egoismus a kariérismus? Ti, kdo se přiznali ke střílení, nikdy neodůvodňovali své chování touhou po lepší kariéře. Naopak ti, kteří odmítali, mysleli na svou kariéru doma, měli dobré zaměstnání, vlastní podnikání, ke kterému se mohli vrátit, a na kariéře v armádě jim nezáleželo.
Nejčastější vysvětlení pachatelů bylo, že pouze plnili rozkazy. A kdyby je nesplnili oni, tak je stejně splní někdo jiný. Podle těchto vysvětlení tak šlo o nacistickou politickou a vojenskou kulturu, která neumožňovala odmítnutí úkolů, policisté a vojáci podle těchto výpovědí neměli svobodnou volbu. Argumentovali také tím, že odmítnutí by pro ně mělo extrémní důsledky, život v koncentračním táboře, okamžitou popravu, dokonce někdy i trest pro příbuzné doma. Stejně se obhajovali obžalování i v poválečných procesech. S touto „argumentací“ je však jeden velký problém. V žádném poválečném procesu nikdo nikdy nedokázal doložit jediný případ, v kterém by odmítnutí rozkazu znamenalo život ohrožující trest či přímo trest smrti. Docházelo maximálně k potrestání důtkám. A v porovnání s vraždou nevinného člověka se nejedná o srovnatelnou váhu trestu. Trest neodpovídá závažnosti zločinu, které byly po mužích vyžadovány.
Dále bychom mohli tvrdit, že muži byli zmanipulování propagandou, byli mladí a vraždění Židů bylo v souladu s hodnotami, do kterých byli socializováni. Jenže tento argument nemůže plně vysvětlit příslušníky 101. záložního policejního praporu, protože byli většinou ve středním věku a formativní léta prožili po první světové válce, v časech demokratického Německa (Výmarské republiky). Samozřejmě i členové záložního praporu byli vystaveni propagandě, v rámci výcviku prošli indoktrinací, určitě to mohlo mít svůj účinek, ale mohl být účinek tak velký, že muži šli a na povel začali bez předchozích příprav vraždit? Z výpovědí vyplývalo, že policisté nebyli úplně zmanipulováni nacistickou antisemitskou propagandou, ale zdálo se, že přinejmenším akceptovali obraz Židů jako nepřítele.
Většina cítila hrůzu. Většina byla znechucená. A většina nebyla schopna s tím něco udělat, vystoupit z řady a zachovat se nekomfortně. Jednodušší bylo střílet. Ti, kteří vystoupili, nechali střílení svým kolegům a kamarádům. Prapor musel střílet. Odmítnout střílet znamenalo přenést zodpovědnost na jiné, nechat nepříjemnou povinnost kolektivu. Ti, kteří nestříleli, tak riskovali vyloučení z kolektivu, izolaci, odmítnutí. Jak napsal Ian Kershaw: „Cesta do Osvětimi byla postavena z nenávisti, ale vydlážděna byla lhostejností.“
Jaké byly motivace mužů, kteří odmítli střílet? Poručík Buchmann vypověděl, že byl trochu starší, byl důstojníkem v záloze a nemělo pro něj žádnou váhu, jestli bude nebo nebude povýšen. Zároveň měl doma prosperující obchod. Buchmann to viděl tak, že kolem něj byli mladí lidé v aktivní službě, kteří to chtěli někam dotáhnout.
Další dějiny 101. praporu
Ukázalo se, že odpor několika málo jedinců, ať už eticky či politicky motivovaný, nebyl problém. Skutečným problémem byla naprostá demoralizace těch, kteří stříleli celou dobu, ale i těch, kteří nedokázali střílet. Reakce na naprostou hrůzu byla zřejmá. Pokud měl 101. záložní policejní prapor pokračovat ve svém nasazení v Polsku, bylo potřeba změnit způsob jejich nasazení a zmírnit psychickou zátěž na jednotku.
Do dalšího fungování byly zavedeny dvě velké změny. Policejní prapor byl nyní nasazován opět pouze na vyklízení ghett a deportace. V tomto období začalo fungovat masové vraždění v táboře Treblinka, i tomu se jednotka vyhýbala. Druhou změnou bylo, že mnohem více nejhoršího chování připadlo zajatcům z východu.
Výsledkem bylo, že členové 101. záložního policejního praporu se adaptovali, zvykli si na svou účast při „konečném řešení“. Když stáli znovu před vražděním nevinných, byli už adaptováni, akceptovali svou roli mnohem jednodušeji, byli z nich výkonnější vrazi. Pomáhalo jim k tomu i hodně alkoholu.
Druhé masové vraždění 101. záložního policejního praporu proběhlo v Lomazech. V dalším masakru zemřelo prokazatelně minimálně 1000 lidí, pravděpodobněji však 1700 až 1800. V Lomazech se mnohem větší počet obětí snažil bojovat, utíkat. Pravděpodobným důvodem bylo, že zde bylo více mladších a silnějších mužů. Obětem také bylo mnohem více jasné, co se jim stane. Změnila se však i činnost vraždících jednotek. V porovnání s prvním masakrem v Jozefowě zde stačila na vraždění jen třetina mužů, a těm stačila polovina času. Navíc vybrali cennosti a těla zahrabali. Policisté také pili alkohol už předem, ne až v průběhu vraždění. Lidé, kteří v Jozefowě vraždili a v Lomazech „pouze“ uklízeli mrtvé vypověděli, že cítili úlevu, brali to tak, že s masovým vražděním nemají tentokrát nic společného. I jen hlídání Židů a jejich dopravování na místo poprav jim připadalo jako naprosto neškodné chování. Policisté vrazi naproti tomu v druhém případě už necítili tíhu volby, žádnou totiž neměli. Nyní šlo o rozkaz. Nikdo nedostal jasnou a zřetelnou možnost odejít od vraždění, tak se o to ani nikdo nepokoušel. Pro policisty to znamenalo menší psychickou zátěž, ulehčení, protože nedostali možnost vystoupit z davu a nemusel je tížit pocit viny. Každý šel na řadu a střílel podle rozkazu, nikdo nemohl být omluven. Nezáleželo na tom, jak je kdo otřesen.
Tyto dvě masová vraždění proběhla, protože v daných dvou oblastech neexistovalo železniční spojení a Židé tak nemohli být převezeni do Treblinky. V dalších oblastech už bylo železniční spojení lepší a proto byly další úkoly pro 101. prapor opět vyklízení ghett a deportování Židů do Treblinky.
V září 1942 se 101. záložní policejní prapor podílel na osmi operacích, při kterých muži zavraždili 4600 Židů, 78 Poláků a transportovali 15 000 Židů do Treblinky. Tyto operace si policisté výrazně zapamatovali, protože byly jednoznačně definovány a časově ohraničeny. V dalších třech měsících od října 1942 však následuje velké množství operací, kdy si policisté už nebyli schopni vzpomenout, která akce byla jakou. Jejich aktivita velmi narostla.
Když zastřelili dalších 6500 polských Židů, přepravili dalších 42 000 do Treblinky, jejich odpovědností bylo vyhledat přeživší, kteří se skrývali. Měli oblast naprosto vyčistit, v nacistické terminologii byli zodpovědní za to, že lublinský distrikt bude „judenfrei“. O tom, jak se jednotka změnila, jak se stala bezcitná, mluví i to, že této fázi říkali „lov na Židy“. Podle výpovědí se také víc mluvilo o vraždění, dokonce se vtipkovalo. Citlivost se otupila.
Poslední „akce“
Během podzimu 1943 došlo Himmlerovi, že aby splnil svůj úkol, musí nechat zavraždit i Židy, kteří pracovali a byli doposud „krytí“ právě svou schopností pracovat. Za druhé si uvědomil, že Židé začali vyjadřovat odpor, během posledních šesti měsíců se Židé bránili ve Varšavě, v Treblince i Sobiboru. Mnoho Židů si myslelo, že Němci budou racionální a nepoškodí svou válečnou ekonomiku, proto budou dál pracovat. Himmler chtěl oba tyto problémy vyřešit při jedné akci, kterou nazval „Dožínky“. Policisté 101. záložního policejního praporu se skryli v okolí určeného tábora, postupovali do míst, mezi baráky, mezi hroby na popravišti, vytvořili kordon, kterým nakonec prošlo 14 000 pracujících Židů. Hrála hlasitá hudba, marný pokus přehlušit střelbu.
Touto akcí byl lublinský distrikt prakticky bez Židů a tím také končí nasazení 101. záložního policejního praporu. Pokud budeme brát nejkonzervativnější čísla, prapor se podílel přímo na popravách 38 000 Židů, celkový počet obětí byl ale pravděpodobně 45 000 lidí. 83 000 lidí bylo jednotkou převezeno do Treblinky. Dohromady se jedná o 120 000 mrtvých na 500 záložních policistů.
Potrestání
Byli vrazi potrestáni? Nebyli to SS důstojníci, kteří by museli čelit soudním procesům, ale major Trapp a poručík Buchmann, který odmítal vraždění nevinných lidí. Část praporu se dostala před polský poválečný soud kvůli náhodě – jedna manželka důstojníka udala svého muže kvůli osobním manželským sporům, které s ním měla. Policista následně udal své vedoucí. V říjnu 1947 byli společně vydáni do Polska, následující rok proběhl soud. Ale soud se zabýval pouze vraždami 78 Poláků, nikoli vraždami židovských obyvatel Polska. Trapp a obžalovaný policista dostali trest smrti, Buchmann osm let vězení.
Až do 60. let neproběhl žádný další soud. Až mezi lety 1962 až 1967 proběhly výslechy členů jednotky, nakonec jich bylo vyslechnuto přes 200. Čtrnáct z nich bylo obžalováno. Tři dostali osm let, jeden šest let, další byli uznáni vinnými, ale nešli do vězení.
Zdroj:
BROWNING, Christopher R. Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku. Historické myšlení. Praha: Argo, 2002. ISBN 80-7203-416-2.
