Článek
Středověká Čína
V roce 1368 se stal novým čínským císařem Ču Jüan-čang a založil dynastii Ming. Okamžitě začal konat, jeho cílem bylo zničit starou mongolskou dynastii a vše, co s ní bylo spojené. Mongolské zvyky a tradice vnímal jako barbarské. Chtěl obnovit staré (čínské) pořádky. Jedny z prvních nařízení se týkaly i oblečení. Samozřejmě zakázal mongolský styl oblékání. Další pravidla se týkala standardu oblékání pro úředníky, kteří se měli odlišovat od obyčejných lidí. Cílem bylo zdůraznit postavení autorit. Pravidla upravovala nejen styl oblékání, ale i materiál na oblečení, barvy, šperky, pokrývky hlavy, ale například i délky rukávů a motivy vyšívané na oblečení. Důležitým úhlem bylo, kdo jaké látky mohl používat. Například obyčejní lidé nesměli používat hedvábí, satén a brokáty. V roce 1381 se trochu uvolnila pravidla pro zemědělce, kteří mohli začít nosit hedvábí. Ale co mi přijde zajímavé, je, že pokud se někdo ze zemědělců „dopustil obchodování“, okamžitě měl opět zákaz hedvábí. A dokonce nejen onen zemědělec, ale celá jeho rodina.
Cílem všech státní zásahů v dané době bylo ukázat každému místo, kam ve společnosti patří. Šlo o stabilizaci společnosti. A po tři staletí společnost skutečně stabilní byla. Ale ne ze zamýšlených důvodů. Pravidla totiž stejně dodržována nebyla, což dokázali mimo jiné archeologové. Část z bohatších obyčejných lidí se snažila oblékat jako vyšší třída, zdobili se zlatými výšivkami. Nebo dokonce nosili modrou! Někteří nosili klobouky, což podle zákona byla pocta, která náležela pouze císařským úředníkům. Děti šlechticů nosili oblečení, které odpovídalo postavení jejich otců. Mongolský styl oblékání se zachoval. Paradoxně vše vyjmenované sloužilo zmíněné stabilizaci společnosti, protože lidé tím, že napodobovali vždy výše postavené lidi, udržovali hierarchii a tím i pevnou strukturu společnosti. Oblečení určitého typu se nenosilo, protože by bylo módní nebo luxusní, ale protože patřilo k určitému postavení ve společnosti. A právě tímto lidé, kteří porušovali zákony, dávali najevo, že si daného postavení váží. Bylo zřetelně udržováno, po čem se má toužit. Obyčejní lidé mezi sebou soutěžili v tom, aby si mohli obléknout symbol, což zvyšovalo autoritu lidí, kteří skutečně mohli tento symbol nosit.
Japonští rebelové
Zajímavý kontrast nabízí Japonsko, kde také existovaly zákazy a různá omezené oblečení. Stejný byl i důvod nařízení, přísnost, hierarchie a stabilita. Ale lidé se zde nesnažili napodobovat vyšší vrstvu, naopak se snažili zachovat originalitu a spíše se kreativně vysmívali nařízením. Lidé zde dokázali vymýšlet nové prvky oblečení, ukazovali svou rafinovanost, vkus a úroveň. Nařízením se začalo říkat „třídenní zákony“, protože je stejně nikdo nebral vážně, nedodržoval je a právě proto se často zákony musely měnit. Když zákon zakázal vyvazované vzory, lidé přišli s metodou ručního malování hedvábí. Když zákon zakázal nosit výrazné barvy, střední vrstva si skrývala výrazné barvy do podšívky navenek nevýrazných oděvů.
V Číně se tak zraky obyčejných lidí upínaly k císařskému dvoru a vysoce postaveným lidem, snažili se vyšplhat hierarchií přes oblečení. V Japonsku se spíš snažili zůstat ve své vrstvě a užívat si módní novinky.
Renesanční Itálie
Italské republiky mezi lety 1300 až 1500 vydaly dohromady 300 nařízení týkajících se oblečení, to je číslo přesahující nařízení všech ostatních evropských států dohromady. Příklady? V Padově mohly ženy vlastnit pouze dvoje hedvábné šaty bez ohledu na postavení. V Bologně se rozdávaly pokuty, pokud někdo nosil pozlacené stříbrné spony. Benátky zakázaly „francouzskou módu“ a vlečky. Ve Florencii se nařízení týkala i mrtvých, na kterých se mělo šetřit, mrtví nesměli být pohřbívaní v luxusních látkách. V první polovině 14. století měla Florencie i zákon, který zakazoval ženám vlastnit více než čtvery šaty, z toho jen dvoje mohly být z drahého hedvábí sciamita nebo ze scarlatty, vlny obarvené drahým karmazínem. Luxus politické zástupce Florence vážně dráždil a tak v roce 1330 dokonce město úplně zakázalo produkci nových šatů ze sciamity. Ženy, které takové šaty již vlastnily, je musely nechat zaregistrovat. A o generace později byla i tato výjimka zrušena a povolené byly jen šaty z obyčejného hedvábí. Kolem roku 1320 byly zakázány i jakékoliv oděvy, které na sobě měly stromy, květiny nebo zvířata. Dále na sobě ženské šaty nesměly mít pruhy nebo mřížky.
Stejně jako všude na světě i zde se lidé přizpůsobovali, naučili se zdobit jinak, vymýšleli nové styly a neustále obcházeli další omezení. Ve státech na dnešním italském území nešlo o hierarchii jako v Asii, ale původně především o omezení výstředností. Obchodníci a především církevní představitelé uznávali tradice a jakákoliv extravagance a novinky jim vadily. Zároveň to vyhovovalo i vládnoucím rodinám, ti se snažili omezit utrácení lidí za „konzum“ a podle nich zbytečnou okázalost, za šperky, za luxusní látky. Zajímavostí je, že tím mířila mužská elita především na své vlastní manželky a další ženy z rodiny. Počet změn ale mimo jiné dokazuje to, že omezení, zákazy a regulace byly marné.
Původní smysl zákazů se ale postupně vytrácel. Zatímco v Číně bylo trestem za porušení pravidel především tělesné ubližování, nebo nucené práce, v italských republikách šlo o vysoké pokuty. A tak se začala plnit pokladna. Motivace se najednou proměnila. Už nešlo o zrušení výstředností, ale naplnění městských pokladen. Celý systém se proměnil tak, aby bylo oficiálně možné nařízení porušovat - pokud zakázané oděvy nahlásíte, zaplatí se stanovená částka, následně se obdrží pečeť, čímž byly zakázané oděvy legalizované.
Dokonce se dochoval zápis z města Bologna, kde poslední zmíněné pravidlo začalo platit v roce 1401. Podle zápisu zde bylo zaregistrováno 200 šatů a město obdrželo 1000 lir. Pro porovnání, roční plat městského písaře byl 60 lir. Ze zápisu se dají vyčíst i konkrétní příklady oděvů. Jedna žena si koupila povolení nosit zelený plášť, na kterém byl vyobrazen les, jelen a ptáci. Z pokut se takto staly spíše licence, či speciální typ daně na příliš extravagantní oblečení. Ve Florenci zaplatila žena padesát florénů, což odpovídalo platu střelce z kuše na patnáct měsíců, aby mohla nosit zdobené šaty. Muž zaplatil deset florénů, aby mohl nosit další strašnou „ohavnost“ – šortky! Za stejnou částku mohla jedna z žen nosit knoflíky potahované hedvábím. Seznam by mohl pokračovat, jde ale především o to, že i přes zákaz si lidé mohli nosit dále to, co si přáli. Pokud byli dostatečně bohatí.
Francouzská válka proti oblečení
Přesuňme se z jednoho centra módy do druhého. Paříž, 1730. Slečna Le Genne je zatčena. Důvod? Měla na sobě bavlněný kabát s potiskem velkých květů. Další žena byla zatčena při nákupu vína, protože na sobě měla červený kabát s květinami. Od roku 1686 byly totiž zakázány bavlněné látky. A příběh se opakoval. Opět se lidé dokázali vzbouřit proti nařízení autorit. Opět přichází další a další nařízení, ale lidé se nenechali a tak jsou nařízení zrušena, protože neplní svůj účel. Ve Francii ale dosáhlo vše extrémních rozměrů. Šlo o celou obchodní válku. Prohibice trvala 73 let. Neposlouchání autorit byla tak rozsáhlé, že bylo možné věznit bez soudů a pašerákům látek hrozil až trest smrti. Pašeráky se ale nedařilo chytat, tak se po městech chytaly nositelky.
Francouzské důvody pro obchodní válku byly opět jiné než v předchozích příkladech. Šlo na prvním místě o ekonomické důvody, o snahu chránit domácí podnikatele. Bavlněné látky přicházely z Indie a to byl hlavní problém. Dokonce samotný král vydal prohlášení, v kterém uvádí, že v „zahraničí mizí milióny“ a „místní výrobci látek z toho mají neprospěch“. Podle krále upadal i obchod dělníků a ti pak odcházeli ze země, protože se neměli jak uživit.
Látky z Indie byly v tu dobu unikátní, nejen svou kvalitou, ale i barvami a především potisky znamenající výrazný zlom v dějinách oděvů. Látky přežily praní, byly měkké, lehké.
Velký úspěch bavlněných látek u francouzských spotřebitelů spustil křik domácích výrobců hedvábí, ale i lnu a bavlny. A jejich hlas byl ve Versailles slyšet. Zástupci domácí oděvního průmyslu dokázali přesvědčit vládu, ale bavlněné látky ze zahraniční byly zakázány. Velkou roli zde hráli zmínění pašeráci, protože ve Francii byla výroba zakázána, látky byly nakupovány v zahraničních aukcích. Francouzi je zde mohli legálně kupovat za předpokladu, že měli v plánu látky vyměnit za otroky. To je morální a legální způsob. Nelegální ale bylo látky koupit a dovézt je do Francie pro výrobu oděvů. Samozřejmě záměr nebylo možné na aukci odhalit.
Zatímco francouzské továrny se dusily, podnikatelé v Anglii, Nizozemsku a Švýcarsku bohatli, protože se snažili indické látky alespoň napodobit. Místo, aby Francie bohatla, tak zakazovala oblečení. Strach z rozvoje obchodu v zahraničí nakonec pomohl uvolnit pravidla ve Francii. Prohibice oděvů zároveň probudila i intelektuální osvícenství, začaly se objevovat argumenty pro ekonomický liberalismus. Vláda byla zároveň pod kritikou nejen intelektuálů, ale i veřejnosti, které nejvíc vadilo, že rozhodnutí zakázat oblečení je na žádost menšiny v její prospěch a nedbá se na prospěch většiny. Prohibice látek byla zrušena v roce 1759. Na začátku sice ještě zůstávalo clo ve výši 25 % a tak se stále vyplatilo obchodovat s pašeráky, ale jakmile se už látky dostaly na francouzské území, byly legální.
Zdroj:
POSTREL, Virginia I. Předivo civilizace: jak textil utvářel svět. Brno: Host, 2024. ISBN 978-80-275-1907-1.
