Článek
Alexandrie, během prvních století našeho letopočtu součást starověké Římské říše, byla spolu s Athénami intelektuálním centrem světa. Tento status město získalo především díky slavné knihovně, jedné z největších v celých dějinách. V knihovně bylo údajně až 700 000 spisů, reálnější bude ale počet kolem 500 000. I tak jde o obrovské číslo, největší sbírky ve vrcholném středověku měly počet spisů v jednotkách tisíců. Podle tradice zde vznikl také vůbec první řecký překlad Starého zákona. Vládci z celého světa sem posílali své lidi, ale kopírovali spisy a získávali znalosti. Nešlo však jen o knihovnu, ale o celé prostředí a podmínky, které zde byly vytvořeny. Vzdělání zde mělo vysoký status a vzdělaní lidé zde byli považováni. Alexandrie lákala celebrity celého světa a Egypt jim vytvářel vynikající podmínky pro život, studium a tvorbu. Egypt poskytoval vzdělancům stipendia, ubytování a stravování. Stejně jako se zde shromažďovaly knihy pro vzdělávání se a růst, pro podobné účely se zde shromažďovala i zvířata. Vše mělo nalákat nejvzdělanější lidi. A dařilo se. Významný čas zde strávili například Archimedes, Eukleides, Eratosthenes, Kallimach, Aristarchod ze Samu, Hipparchos nebo Galénos.
V případně knihovny a Egypta však vždy nešlo jen o krásné duchovní věci, ale také o hegemonii, o dominanci a převahu nad jinými státy a lidmi. Egyptští vládci z rodu Ptolemaiovců nechali zkontrolovat každou loď, a pokud zde našli knihu, zabavili ji, nechali ji přepsat a na loď následně vrátili opsanou kopii, originál si nechali.
V tomto prostředí se objevuje i matematik Theon, otec Hypatie. Theon se stal posledním správcem knihovny. Moderní kritici jeho matematiku rozcupovali, ale hodnotu mají jeho poznámky k těžce srozumitelným spisům Eukleida, které se následně četly celá století. V podstatě platí, že kdo čte v moderní době Eukleida, čte Theona.
Hypatie, světlo ve zničené Alexandrii
Není jasné, kdy přesně se narodila dcera Theona, Hypatia, ale pravděpodobně někdy kolem roku 360. Hypatia se stala absolutní celebritou. Byla první ženou zabývající se matematikou, byla astronomkou, byla filozofkou intelektuálně přitahující velké množství lidí. Je jí připisován podíl na vzniku několika nástrojích sloužících k měření pohybů nebeských těles. I mnoho století po smrti se jí věnovala velká pozornost.
Mezitím se však Alexandrie změnila. Na konci čtvrtého století zmizel Serapeion, absolutní dominanta města. Zfanatizovaní křesťané tento chrám zničili, následně prošli celým městem a při svém nájezdu ničili i další menší chrámy, sochy a obrazy. Definitivně byla zbourána i knihovna. Na všech poničených místech na sebe nechali vzpomínky – načmáraný kříž. Toto řádění poznamenalo atmosféru v celém městě. Křesťané nezničili město jen fyzicky, ale zabili i ducha města. Řada vzdělanců utekla do dalších měst, kde se mohli cítit svobodně. Samozřejmě jen do té doby, než křesťané dorazili i tam.
Malá část reputace a intelektuálního ducha ještě v Alexandrii zůstala. A právě Hypatia byla na začátku pátého století centrem zbytku kulturnosti. Cestovali za ní lidé z celé tehdejší Římské říše, jen aby s ní mohli vést konverzaci. Hypatia však netrávila čas jen s dalšími celebritami, které za ní připluli z Říma či Sýrie, ale pro rady za ní chodili i místní občané. Hypatia se v této době věnovala především filozofii a její přednášky byly hojně navštěvovány, jak studenty, tak i veřejností. Dokonce lidé chodili před okna budov, kde se konaly přednášky, aby něco zaslechli. Hypatia, ač ateistka, věřila, že její filozofie je v souladu s křesťanstvím. Pro další vývoj v Alexandrii je nutné zmínit i to, že mezi blízké přátelé Hypatie patřil i Orestes, římský prefekt Egypta, a tím i jeden z nejmocnějších lidí tehdejšího světa.
Rozdělená společnost a výbuch násilí
Duch doby byl však už rozervaný a společnost rozdělená. A Hypatia nepatřila na žádnou stranu, nebyla na straně pohanů, ani křesťanů. Snažila se vždy držet pravdy, byla nestranná. Byla nezaujatá a ke všem přistupovala stejně, nerozlišovala lidi podle jejich víry. Hypatia byla ateistka, všichni její studenti byli křesťané. Přesto to byli právě oni, kteří o ní roznášeli pozitivní zprávy po celém světě a reálně právě oni vytvářeli její obraz.
Napětí v Alexandrii vyvrcholilo na jaře 415. Místní biskup Theofil vynikající svou krutostí, netolerancí a ničením chrámů, zemřel. Na uvolněné místo nastoupil jeho příbuzný Cyril. Při prvním nádechu si někteří lidé mysleli, že je čeká lepší období. Ukázalo se však, že biskup Cyril je neskutečně krutý, a to do takové míry, že ho odsuzovalo i těch pár vzdělanějších křesťanů. Cyril rozpoutal z biskupského stolce takovou míru násilí, že i jeden z biskupských rádců ho označil za „netvora zrozeného ke zkáze církve“.
Prvním cílem Cyrilova tažení v Alexandrii byli židé. Ti byli v Alexandrii na pozvání Ptolemaia II., který povolal židy do knihovny, aby překládali. Jak už to tak bývá, vše začalo slovy a skončilo fyzickou agresí. Místní církev v čele s Cyrilem na to šla tradičně – nejdřív byly zakázány židovské tance, pak divadla, která byla hodně navštěvována židovskými občany. Malými krůčky byl omezován život židovských občanů, až toho bylo najednou moc a židé mohli zůstat jen doma bez příjmu. Vše vyvrcholilo potyčkou, při níž přišlo o život i několik křesťanů. To byla pro Cyrila záminka, aby na místo poslal parabolány. Paraboláni byli původně křesťanskou skupinou, jejichž členové pomáhali v nemocnicích a pohřbívali lidi. Jejich role ale v této době přešla k ochraně biskupa a v podstatě k vojenské jednotce pod velením Cyrila. Paraboláni následně zničili všechny synagogy. V křesťanských spisech se o tom píše jako o „očištění“, reálně to znamenalo absolutní zničení židovské komunity v Alexandrii – synagogy byly zničeny, židům odebrán zbylý majetek a samotní židé byli vyhnání.
Útok na Oresta, vražda Hypatie
Ani římský vládce Egypta, výše zmíněný Orestes, nedokázal nic udělat, i když chtěl násilné chování křesťanů zastavit. Neměl dostatečnou vojenskou sílu, parabolánů bylo víc. Skutečná vizitka tedy byla taková, že vzdělaný a extrémně mocný muž nedokázal zabránit násilí v jediném městě. Biskup Cyril nechal Oresta sledovat a věděl o každém jeho kroku. Orestes se zmohl na jednu jedinou věc, která byla v jeho možnostech. Napsal císaři. Císař dokonce dorazil do Alexandrie, ale situaci jako křesťan snad ani změnit nechtěl. Oresta pouze poučil o „pravé víře“ a vybídl ho k větší zbožnosti.
Atmosféra města byl čím dál více temná. Biskup Cyril měl nyní ještě více bojovníků na své straně. Z pouště se dokonce vrátilo přibližně pět stovek mnichů poustevníků, aby bojovali za biskupa. Právě mezi tyto skutečně nevzdělané a špinavé fanatiky se jednoho dne dostal Orestes. Mniši po něm začali házet kameny, jeden ho trefil do hlavy a způsobil mu krvavé zranění. Ochranka Oresta utekla, ale dav místních obyvatel Oresta odtáhl a zachránil ho. Orestes se nestáhl, naopak, začal bojovat, i když ne fyzicky, to nebylo v jeho možnostech. Rozhodl se omezit absolutní moc biskupa a násilí jeho přívrženců. Chtěl do Alexandrie vrátit vládu zákona. Nechal vypátrat mnicha, který ho zranil, a nechal ho popravit. Měl v tom podporu jak místních, tak i Hypatie.
Křesťané v této situaci došli k tomu, že je to právě Hypatia, která stojí za Orestem. Došli k tomu, že neporozumění mezi skupinami není chyba Oresta, ten chce mít dobré vztahy s biskupem, ale mezi tyto dva muže podle nich vstupovala Hypatia, která radila Orestovi. Pomluvy se začaly šířit. A přidalo se, že pokud Hypatia pracuje s divnými nástroji, jsou to určitě nástroje ďábla. Hypatia přišla z pekla a Orestes jí jen podlehl, není to jeho chyba.
V březnu se Hypatia vydala na svou pravidelnou vyjížďku městem, během níž si na ní počkal dav křesťanů a donutil ji vystoupit z vozu. Dav ji chytil a násilím odvláčel do kostela, kde z ní strhal šaty a střepy ji pořezal na celém těla. Podle některých zdrojů ji křesťané měli i vypíchnout oči. Tělo Hypatie křesťané roztrhali na kusy, které následně spálily.
Vyšetřování vraždy a odkaz Hypatie
Smrt Hypatie podle zdrojů šokovala celé impérium. Smrt filozofky z rukou davu byla bráno jako jednoznačně říši destabilizující událost. Většina lidí věřila, že smrt filozofky si objednal biskup Cyril. A i pokud tomu tak nebylo, svou agresivní a pomlouvačnou kampaní na její smrti měl jednoznačný podíl. Rada města Alexandrie vyslala poselstvo do Konstantinopole, čímž oficiálně začalo vyšetřování zapojení Cyrila do vraždy Hypatie. Výsledkem bylo vydání ediktu, který odebral parabolány z rukou Cyrila do rukou Oresta. Paraboláni se nesměli účastnit veřejných akcí, nesměli vstoupit na žádná politická jednání. Jejich počet byl omezen pouze na 500. Podle filozofa Damaskia Cyril nebyl potrestán více, protože se mu podařilo uplatit několik důležitých lidí. Za dva roky byli paraboláni opět v rukou Cyrila a během dvacátých let měl veškerou moc v městské radě Alexandrie.
Hypatia se stala postavou zosobňující kritické myšlení a toleranci v porovnání s křesťanským fanatismem, netolerancí, jedinou pravdou a násilím. Udržela si svou pozici v době, kdy bylo její prostředí místem souboje náboženských a politických sil. Hypatie se v neklidné době stala symbolem antické vzdělanosti, poslední reprezentantkou před dlouhým středověkým úpadkem. Zároveň byl její obraz vláčen dějinami a zneužíván k čemukoliv, co se zrovna hodilo autorům. V 18. století byla zneužita protestantskými anglickými autory k tažení proti katolíkům. V 19. století, při vlně romantismu, byla Hypatia idealizována a byla popisována její krása, což najdete přebrané prakticky v každém česky psaném článku na internetu o Hypatii, reálně však nemáme žádný popis jejího vzhledu. To nebránilo umělcům zobrazovat Hypatii nahou. Za to víme, že nosila strohé mužské bílé oblečení, které jí zakrývalo celé tělo. V 20. století si přivlastnilo obraz Hypatie feministické hnutí.
Zdroj:
NIXEY, Catherine. Temný věk. Přeložil Boleslav ŽEMLÍK. Živá historie. Brno: Extra Publishing, 2025. ISBN 978-80-7525-738-3.
