Článek
Křesťanství představovalo ve čtvrtém a pátém století absolutní tyranii. Od malých domovních prohlídek, během kterých se hledaly knihy a předměty, které byly pro křesťany nepřijatelné, až po ničení ohromných chrámů a památek. Debaty nad náboženstvím byly zakázány, sochy byly ničeny, knihy přepisovány a knihovny páleny. Vzestup křesťanství představoval útok na vzdělanost. Stejně jako moderní nedemokratické režimy, i křesťané používali celou armádu udavačů, kteří podávali hlášení o tom, co se děje v ulicích. Skupina nežádoucích obyvatel byla pak doslova lovena. Když lidé odmítli konvertovat, přišel čas polovojenských jednotek. Ti se překvapivě často skládali z lidí, kteří sloužili přímo biskupům, původně šlo například o kopači hrobů (Fossores). Nejdřív poslušně vykonávali rozkazy duchovních autorit, násilím se zapojovali do veřejného dění, později však byli často až tak zfanatizování a násilní, že ohrožovali i křesťany (Circumcelliones).
Konstantinův převrat
Klíčovým rokem je 312, kdy se římský císař Konstantin přihlásil ke křesťanství. Zde začíná nezvratné ničení. Na jedné straně stojí agresivní a fanatičtí křesťané, na druhé straně slabí pohané, kteří se na nic nezmůžou a zkáze svého světa jen přihlížejí. Pohané na činy Konstantina nereagovali, byli na podobné situace zvyklí a počítali s tím, že nové náboženství prostě přičlení ke staré víře. Konstantinův Milánský edikt (313) sliboval: „Křesťanům, jakož i všem ostatním náleží plné právo svobodně vyznávat náboženství, které si zvolí.“ To byla však evidentně jen hezká slova. Žádná svoboda se nekonala. Křesťanství podobný kompromis odmítalo. Každý, kdo nectil jediného správného boha, byl v moci démonů. Každý, kdo kritizoval křesťanství, byl také v moci démonů. Církevní autority požadovaly naprostou čistotu a nulové uznávání a ctění předchozího uznávání mnoha bohů. Samozřejmě římské mnohobožství mělo tradici a lidé neskákali k nové víře ze dne na den. Žádné nadšení se nekonalo, a pokud někdo věřil v nového boha, tak jedině tak, že ho přijal jako dalšího do řady. To ale neznamenalo menší míru víry ve staré bohy. Lidé jeden den šli na mši svatou, druhý den ale vesele slavili pohanský svátek.
Po Milánském ediktu začíná církev bořit na takové úrovni, která neměla do té doby obdoby. Do římského práva se dostaly další nové části, podle jedné se nesměly „vystavovat na odiv kultovní předměty, věnovat se věštění nebo jiným magickým praktikám, či dokonce obětovat modlám“. Za padesát let už byl za podobnou činnost trest smrti. V roce 423 křesťané prohlásili, že chystají vyhubit všechny přeživší pohany, druhým dechem však bylo dodáno, že nevěří, že nějaký ještě zbyl. Stačilo sto let.
Antický svět
Za sto let se naprosto změnil tehdejší svět. Nešlo jen o ničení velkých památek, šlo i o životy obyčejných lidí. Ačkoliv samozřejmě neexistují detailní prameny o životě prostých lidí, víme, že náboženství poprvé v dějinách rozhodovalo o tom, co na talíř patří a nepatří. Křesťanství rozhodovalo i o tom, jak má vypadat sexuální život lidí. Homosexualita, ve starověkém světě naprosto běžná, se stala nelegální. Mimochodem, stejně jako vytrhávání chlupů. Zasahování do soukromého života Řekům a Římanům nevyhovovalo ani před vznikem křesťanství, nová víra však dosáhla na jinou úroveň narušování soukromého života. Římané brali cokoliv spojené s pohlavním životem jako normální věc a diskutovali o sexuálním životě naprosto otevřeně. Křesťanům se to nelíbilo, považovali sex za něco nečistého, odpudivého. Církevní autority, například svatí Pavel a Augustin, ovlivnili morálku týkající se sexu na několik století. Jestli Řekům a Římanům šlo o čistotu těla, křesťané kázali především o čistotě duše. A aby mohl být člověk podle nových morálních pravidel čistý, musel se vyvarovat sexuálním aktivitám. Křesťanské davy tak nabíhaly i do římský lázní, kde ničily umělecká díla, která zobrazovala nahotu. Svatý Ambrož Alexandrijský si dokonce uřízl přirození, aby nepodlehl pokušení. Přijatelné sexuální chování se zúžilo na akt rozmnožování. I divadlo bylo v očích křesťanů centrem nemravného života. Co by asi dělali, kdyby viděli Pompeje? Za nežádoucí se požadovalo i líčení, hudba, některé druhy tance, či prostě jednoduše jakékoliv jídlo s chutí.
Na počátku se ještě řečtí a římští pohané odvažovali kritizovat. Celsus popsal Mojžíšovy knihy jako naprostý odpad a víru ve zmrtvýchvstání jako „ohavnost, v níž mohou doufat jen červi“. Autor sice tvrdil, že křesťanství je hloupé náboženství, zároveň se ale obával, že právě kvůli tomu se rozšíří po celém impériu. Origenes napsal o křesťanech, že jejich hloupost „sahá hlouběji než mořské dno“. Tacitus označil křesťanství za „zhoubnou pověru“. Tacitus byl zároveň první, kdo se o křesťanství rozepsal. Na přelomu prvního a druhého století popisoval příběh Krista a popisoval, jak mají křesťané špatnou reputaci. Tato reputace dlouhodobě odrazovala od víry vzdělané občany impéria. Nevědomost byla pro křesťany ctnost.
Antická kultura vůbec nebyla zvyklá na autoritářské a cenzurní praktiky raného křesťanství. Řekové a Římané o svých bozích nejen neustále pochybovali, ale dokonce je zesměšňovali. Antická kulturní scéna byla plná satiriků a svatokrádežných vtipů. Jakákoliv vzdělanost však u křesťanů vzbuzovala podezření, věrný věřící má přece Boha, nepotřebuje literaturu a už vůbec ne filozofii. Tertullianus psal: „Pryč se vší snahou o víru poznamenanou stoicismem, platonismem nebo dialektikou! Slyšeli jsme evangelia, nepotřebujeme klást žádné otázky. Naše pevná víra nám postačí.“ Podle Catherine Nixey znamenalo „konvertovat ke křesťanství sestoupit z intelektuálních výšin Platona nebo Pythagora na úroveň, dejme tomu, vašeho domácího sluhy.“
Svět před křesťanstvím samozřejmě byl světem nevlídným. Křesťanství nabídlo smysl života, pocit, že někam lidé patří, útěchu. Další výhody křesťanství už nejsou tak vznešené – Konstantin osvobodil církev od daní a vysoce postavení křesťané dostávali skutečně vysoké odměny (šestinásobek platu lékaře). Někteří biskupové měli navíc přístup k císaři a k jeho kasičce, z které mohli žádat o jakékoliv částky a vždy je obdrželi. Císař naopak čerpal peníze tak, že je zabíral pohanům a bral jim jejich majetek. Konstantin takto vydal rozkaz, aby zmizely všechny sochy z říše. Okamžitě se rozjel dav po celém impériu, aby splnili přání císaře. Třicátá léta čtvrtého století byla naprosto ve znamení ničení, na konci byly jen trosky.
Křesťané přece nepotřebují čtení a vzdělanost…
Ohromné škody způsobily křesťané vzdělanosti. Pergamen, na který se psalo, byl nedostatkovým zbožím. Často tak docházelo k seškrábání pohanského textu, na jehož místo byly znovu sepsány vznešené křesťanské texty. Takto například zmizela poslední kopie Ciceronova díla De re publica, nahrazena byla Žalmy od Augustina. Podobné útoky byly nařízeny největším autoritami a celebritami tehdejší doby, nejednalo se o náhodné akce bláznivých jednotlivců. Svatý Augustin, Svatý Martin či Theofil Alexandrijský, ti všichni byli iniciátoři ničení. V pátém století psal Jan Zlatoústý: „Všechny řecké texty zanikly a jsou zapomenuty. Kde je Platon? Nikde! Kde je Pavel? V ústech každého!“ Takto křesťané slavili své úspěchy. A jejich úspěch znamenal konec antické literatury, která se stala obětí čistek. Vypalování knihoven, řádění opatů, mniši se sekerami, ale i necitlivé editace, lhostejnost a čistá hloupost mohou za to, že se nám zachovalo méně než deset procent řecky psané antické literatury a pouze jedno procento latinsky psané literatury.
Kdo sleduje světové dění, jistě si pamatuje, jak před pár lety ničili islamisté syrské antické město Palmýra. Na místě zakázali hudbu, pálili knihy, ničili chrámy. A zničili sochu bohyně Athény. Tuto sochu však archeologové již předtím restaurovali, protože před dlouhými staletími ji křesťané usekli hlavu a bradavky. Celý tento příběh islamistů jen kopíruje dění ve starověku na stejné místě. Zlo, které páchali islamisté v moderních dějinách, páchali naprosto identicky křesťané na konci starověku. Stejný fanatismus, stejné násilí. Křesťané ve starověku v Palmýře ještě pobili obyvatelé, kteří odmítli přestoupit ke křesťanství, některým usekali ruce a nohy, a pak je pověsili v ulicích.
Obrana křesťanského světa
Křesťanská církev bránila svůj svět i tím, že popisovala hrozící nebezpečí, před kterým se měli všichni semknout a zachránit se. Především od začátku čtvrtého století začalo popisování všech pekelných bytostí, jejich vlastností a zvyků. Evagrius z Pontu charakterizoval hříšné myšlenky, které rozházel do osmi kategorií: obžerství, smilstvo, lakota, malomyslnost, hněv, lhostejnost, závist a pýcha. Osm ale nebylo to správné magické číslo, lhostejnost se hodila jinam a takto vzniklo středověké pojetí sedmi hlavních hříchů. Avšak když křesťané mučili pohany a ničili jejich chrámy, nejednalo se podle církve o hřích, zlo či nesnášenlivost. Naopak to podle nich bylo v souladu s Biblí. Jak praví pátá kniha Mojžíšova: „Jejich oltáře zbořte, jejich posvátné sloupy roztříštěte, jejich posvátné kůly spalte, sochy jejich bohů zporážejte a vyhlaďte odtud jejich jména.“ Ničení památek vyloženě patřilo k činům dobrého křesťana, u nových věřících se jednalo o velmi oblíbenou činnost. Existoval i zákon, podle kterého bylo nutné, aby materiál ze zničených pohanských chrámů byl použit na opravu cest, mostů nebo akvaduktů.
Lze označit chování křesťanů za situaci, kdy se menšina „pouze“ bránila, protože byla pronásledována? Známou částí dějin totiž samozřejmě je císař Nero a jeho pronásledování křesťanů. Je to skutečně první a oficiální pronásledování této náboženského skupiny. Podle církevní tradice následovalo mnoho dalších vln a pronásledování, a proto císař a celá Římská říše byli v očích křesťanů služebníci zla. Částečně se však jedná jen o představu, o zkreslení reality. Skutečným pronásledováním křesťanů strávili římští císaři třináct let za tři staletí. Po Neronových výstřelcích se objevily tři vlny pronásledování – za císařů Decia, Valeriana a Diokletiana. Ani jednou nebyli křesťané hlavním cílem represí. Jak později přiznala i samotná křesťanská církev, mnohem víc než o realitu se jednalo o literární příběhy. Mučednicí byli ohromným magnetem, ale všichni mučedníci se dali jednoduše spočítat.
Jak raní křesťané inspirovali nacistické Německo
Křesťané označili za nepřátelé církve i židy. U některých duchovních byla k židům mnohem větší nenávist než k pohanům. Biskup Jan Zlatoústý napsal: „Synagoga není jen nevěstinec, ale také zlodějský pelech, doupě divé zvěře, hnízdo démonů a výspa modloslužebnictví.“ Mimochodem, jeho texty byly později znovu publikovány v nacistickém Německu. Nenávist v textech později přešla k agresi fyzické. Nejdříve se omezovaly akce, kam židé chodili, například taneční a divadelní představení. Postupně přicházela další nařízení směrem k židům, další záměrně narušování jejich životů. Vše nakonec vyústilo ve skutečnou fyzickou likvidaci. Další inspirace pro nacistické Německo.
Zničení antického světa
Z pohledu Římanů nebyl problém s křesťany proto, že byli křesťané. Problém představovala především jejich netolerance a agresivnost, která vedla k nespokojenosti větší části obyvatel Římské říše. Slavný historik Edward Gibbon napsal knihu o pádu Římské říše, který do velké míry spojil právě s křesťanstvím. Věřící se tolik soustředili na náboženství, že naprosto zanedbávali pozemské věci, nesloužili státu, armádě, ale duchovním, kterým odevzdávali i své peníze.
„Pohanská náboženství neutrpěla porážku, jednoduše se vytratila.“ Popisovaný příběh byl tradičně vyprávěn pouze z pohledu křesťanů. Z druhé strany už to není taková sláva. Za zmínku stojí, že dnes máme na světě dvě miliardy křesťanů, ale ani jednoho pohana. I takový fakt vypráví svůj vlastní příběh. Tragických dvě stě let je uzavřeno v roce 529, kdy Justinián vydal zákon zakazující jiné náboženské praktiky. V podstatě uzákonil jen jednu jedinou víru. Všichni obyvatelé museli přijmout křest a navštěvovat bohoslužby. Pokud někdo odmítl, přišel o veškerý majetek, práva a musel přijmout i další trest. Za další tři roky odešlo do Persie sedm posledních filozofů z pravděpodobně nejslavnější školy v dějinách, athénské Akademie. Filozofům byla křesťanskými správci postupně odebírána další a další práva (působit veřejně, vydělávat peníze…). Jeden z filozofů byl dokonce zaživa stažen z kůže. To je skutečný příběh začátku křesťanství.
Zdroj:
NIXEY, Catherine. Temný věk. Přeložil Boleslav ŽEMLÍK. Živá historie. Brno: Extra Publishing, 2025. ISBN 978-80-7525-738-3.
