Článek
Dějiny jsou výsledkem neustálých reakcí na vývoj. S každou novinkou a společenským, technologickým a ekonomickým posunem přijde i reakce. Vývoj se však zrychluje a proto jsou reakce zdánlivě více radikální. Změny přinášejí otřesy, na které dnes reagujeme rychle na sociálních sítích. A přístup k vlivu mají i konfliktní osobnosti s často nebezpečnými názory. Nejedná se o nic nového, jedná se o opakující se proces, jen dnes máme přístup k internetu. Zároveň je lidskou přirozeností podléhat teoriím, strachu a žít v iluzi, což patří jak ke kulturním válkám, tak i k populistům, které budu zmiňovat na následujících řádcích.
Revoluce šedesátých let
Revoluční změny přinášejí na jedné straně zlepšující se životní podmínky, ale i problémy s vykořeněním a dezorientací. Změny vyvolávají další změnu v našich identitách. Můžeme reagovat nadějí nebo strachem. Skupiny, které dostávají práva, jsou osvobozeny, zatímco ti, kteří už práva měli a cítili se zajištěni, se bojí, že něco ztratí. Zisk občanských práv pro černochy také znamená zastřelení Martina Luthera Kinga, šikanu dospívajících studentů v Little Rock nebo lynč čtrnáctiletého Emmetta Tilla. Těsně před tím, než byl Martin Luther King zavražděn, ho mělo za negativní postavu 75 % Američanů a po atentátu třetina lidí odpověděla, že si za smrt může sám.
Muž, běloch, křesťan, takový byl člověk, který řídil Ameriku stovky let. Od šedesátých let dvacátého století se však vliv takového člověka zdánlivě zmenšoval tím, jak ženy a rasové menšiny protestovaly a začaly více prosazovat svá práva. Čím více ženy a rasové menšiny chtěly rovnoprávnost, tím více se bílí muži cítili ohroženi. Někde tady se začíná objevovat politika identity, do jejíž tradiční „výbavy“ patřila bílá pleť a klasické pojetí mužské maskulinity.
Kontrarevoluce let sedmdesátých
Šedesátá léta přinesla hnutí za emancipaci žen a rasových menšin, sedmdesátá léta přinesla reakci bělochů a křesťanů právě na osvobození žen, ale i homosexuálů. V sedmdesátých letech se americká společnost rozděluje nikoliv kvůli názorům na daně, podnikání a další prvky klasického rozdělení na pravici a levici, ale dělí se podle toho, kdo jak odpoví na otázky interrupce, antikoncepce, feminismu a práv homosexuálů. Zde vzniká první skutečně moderní kulturní válka.
Jelikož šlo o Spojené státy americké, i náboženské skupiny si musely vybrat stranu. Náboženství si vybralo pravici, sekularismus šel spíše na stranu levice. S tím, jak docházelo k opouštění kostelů, začala pravice burcovat společnost na obranu tradičních hodnot, mezi něž v americkém kontextu spadalo i křesťanství. I křesťané se cítili ohroženi, především protestanti. V roce 1954 bylo v USA pouze 123 nekatolických farních škol, v roce 1970 už přes 20 000. Konzervativní křesťané měli svou revoluci, budovali si svou vlastní společnost uvnitř společnosti a navíc ovládli Republikánskou stranu. Propojení Republikánů a konzervativních náboženských skupin posílilo po zvolení prezidenta Reagana.
Americké kulturní války a polarizace jsou propojeny i s tím, jak sílí či slábne sekularizace. Zjednodušeně, pokud je společnost v klidu, náboženské skupiny mají menší vliv a společnost se tak více sekularizuje. Jakmile se společnost polarizuje, náboženské skupiny se zapojují do kulturních válek a jejich vliv sílí. Polarizace a sekularizace v Americe jsou tak navzájem propojeny, navzájem se živí. V 80. letech se křesťanská pravice propojila s Republikánskou stranou. Do té doby existovaly samostatné identity, samostatné kategorie toho, kdo jste. Jedna identita byla stranická, druhá byla náboženská. Dnes se stranická a náboženská příslušnost kryjí a navzájem posilují. Pokud Američan není členem církve, pravděpodobně bude podporovat levici a definitivně se „rozejde“ s náboženstvím. Naopak, pokud bude členem církve, bude pravděpodobně podporovat i pravici. Účast voličů Demokratů na bohoslužbách klesá a nejvýrazněji klesla, když se do programu strany dostaly stejnopohlavní svazky a potraty. Křesťané na to reagovali a reagují tak, že se přidávají k Republikánům, aby z jejich pohledu podpořili Ameriku a „americké hodnoty“ proti „bezbožné levici“.
Kulturní válka se samozřejmě nespustila ve vakuu, podstatné bylo i ekonomické strádání 70. let, stagnace mezd a propojené procesy prohlubování globalizace, přesun výroby do zahraničí, deindustrializace amerického Středozápadu a pocit úpadku americké střední třídy. Část Američanů tak měla pocit ekonomického propadu, do kterého zapadal politický populismus tvrdící, že za problémy Ameriky mohou migranti, elity, média a univerzity.
Clinton vs Gingrich
S tím, jak se rozvíjel mediální svět a Američané už neměli k dispozici pouze několik málo dominantních médií, měli Američané k dispozici více názorů, a dá se říct, že i více realit. S rozšířením internetu, Facebooku a algoritmů se vše jen prohloubilo.
Kulturní války dále prohlubovali i politici, na jedné straně Bill Clinton, na druhé Newt Gringich. Clinton se jako zástupce Demokratické strany pootočil z levicové části spektra více do středu a pravice zastupovaná Republikánskou stranou se potřebovala odlišit. I jejich zástupce, Gingrich, tak změnil svou pozici na pravolevé ose a posunul se ještě více doprava. Tím, jak Demokratická strana postupovala ekonomicky k více pravicové protržní ekonomice, tím více zástupci Republikánské strany postupovali směrem doprava v kulturních otázkách. To v praxi znamenalo jít proti homosexuálům, feministkám a liberálům. To byli noví nepřátelé Ameriky po konci studené války. V roce 1996 Gingrich předložil zákon na obranu manželství, ve kterém mimo jiné definoval manželství pouze jako spojení muže a ženy.
Zajímavé je, jaký nepoměr vládne v politickém a kulturním vlivu. Republikáni mají častěji vyšší politický vliv a zoufale touží po kulturním vlivu, Demokraté naopak touží po politické moci, ale dlouhodobě ovládají kulturu. Demokraté si tak stěžují na údajné systematické zvýhodňování Republikánů (podle Demokratů je Senát a volitelé vychýleni ve prospěch zemědělských států, poslanecké okrsky jsou zmanipulované, Nejvyšší soud má převahu konzervativců apod.), zatímco Republikáni si zase stěžují na údajné systémové výhody Demokratů v médiích, na univerzitách, v Hollywoodu – zde podle nich hnízdí radikální progresivní levice.
Jelikož Clinton odcházel z Bílého domu s nejlepším hodnocením v průzkumech od doby, kdy se oblíbenost prezidentů začala zaznamenávat, musel následně i Bush reagovat.
Obama a Trump
Obama byl symbolem, který vybočil z trendu. Byl symbolem multikulturní Ameriky, který vyvolal silnou reakci konzervativní části společnosti, vyvolal vznik Tea Party a radikalizoval část republikánských voličů. Trump tuto silnou reakci pouze využil, Trump samozřejmě nevytvořil kulturní války. Využil existující rozdělení společnosti, vše urychlil, personalizoval a proměnil Republikánskou stranu z konzervativní na více populistickou.
Ve výsledku tak prezidentský nástup Donalda Trumpa nepředstavoval nic nového, jen logický důsledek politiky Republikánů v posledních desetiletích. Reaganova politika volného trhu už neodpovídala době a voličům Republikánské strany, cestu Trumpovi proráželi Pat Buchanan a právě Newt Gingrich, kteří jako první odpovídali na zájem některých republikánských voličů týkající se například přistěhovalectví. V roce 1994 si 32 % voličů Demokratické strany a 30 % voličů Republikánské strany myslelo, že přistěhovalci jsou pro Spojené státy posilou. V roce 2017 však počet demokratických voličů v této otázce naprosto vystřelil na 84 %, zatímco u voličů Republikánů se podíl zvýšil jen mírně. Podobný je trend i u dalších otázek, které rozpoutávají americké kulturní války.
Za posledních třicet let vzrostla míra tolerance, například souhlas s mezirasovými sňatky se zvýšil ze 64 na 94 %. Například podle významného amerického komentátora, Fareeda Zakarii, levice v některých otázkách extrémně předběhla zbytek společnosti. Výsledkem je vyšší polarizace a nekončící kulturní války, protože pro konzervativní část společnosti se „všechno pevné rozplývá, všechno posvátné je znesvěcováno“.
Zdroj:
ZAKARIA, Fareed. Věk revolucí: proměny světa od 17. století do současnosti. V českém jazyce vydání první. Přeložil Martin POKORNÝ. Obzor-Politologie. Praha: Prostor, 2024. ISBN 978-80-7260-617-7.
