Článek
Tam, kde jsou dějiny podávány až příliš jednoduše, je namístě zpomalit a podívat se na fakta blíž. Zvlášť tehdy, když se z dějin stává soudní řeč a z vyprávění nástroj, který má potvrdit předem hotový závěr. Antika jako zlatý věk rozumu a svobody, křesťanství jako temná síla, která vše rozmetala. Zní to přesvědčivě. Právě proto je třeba být opatrný.
Antický svět se nezačal rozpadat ve chvíli, kdy se někdo poprvé přihlásil ke Kristu. Rozpadal se dlouho předtím ekonomicky, politicky i kulturně. Římská říše byla unavená, města chudla, vzdělání se stávalo výsadou úzké elity a ideál, který kdysi fungoval, přestal držet realitu pohromadě. Civilizace neumírají proto, že někdo změní víru. Umírají tehdy, když ztratí schopnost žít podle vlastních hodnot.
Antika navíc nebyla idylickým světem tolerance. Byla to civilizace otroctví, veřejných poprav a tvrdé hierarchie. Filozofická svoboda patřila vzdělaným mužům s časem a zázemím, nikoli ženám, otrokům nebo dětem. Náboženská tolerance fungovala jen do chvíle, než někdo odmítl státní kult. Jakmile někdo neobětoval císaři, stával se problémem. Křesťané to poznali dávno předtím, než sami získali jakýkoli vliv.
Často se také tvrdí, že nová víra nikoho nelákala a musela být vnucena shora. Jenže kdyby to byla pravda, křesťanství by se nikdy nemohlo šířit tři století bez politické moci, peněz a ochrany. První křesťané nebyli privilegovanou skupinou, ale podezřelou menšinou. Přesto jejich společenství rostla. Ne proto, že by nabízela dokonalý systém, ale proto, že nabízela smysl, solidaritu a myšlenku, že lidský život má hodnotu i tehdy, když jste chudí, nemocní, otroci nebo ženy. Víra, která nikoho nepřitahuje, se takto nešíří.
Konstantin, zákony a mýtus okamžité křesťanské moci
Rok 312 a Konstantinovo přihlášení ke křesťanství bývají líčeny jako začátek nezvratného ničení antického světa. Jenže Konstantin nebyl teolog, ale politik. Nehledal duchovní pravdu, hledal stabilitu rozpadající se říše. Milánský edikt z roku 313 nebyl popřením náboženské svobody, ale jejím oficiálním uznáním.
Ano, v následujících desetiletích vznikaly zákony, které omezovaly pohanské praktiky. Ano, některé byly tvrdé a nespravedlivé. Ale představa, že křesťanství okamžitě převzalo absolutní moc a začalo systematicky likvidovat vše ostatní, je zjednodušením. Proměna pronásledované menšiny v instituci s reálným vlivem byla pomalá, nerovnoměrná a plná rozporů. Ještě dlouho po Konstantinovi byli křesťané v mnoha oblastech říše zranitelnou skupinou, často obětním beránkem při krizích, epidemiích a nepokojích.
Obraz církevních udavačů, domovních prohlídek a polovojenských jednotek řízených biskupy působí dramaticky, ale realita byla mnohem chaotičtější. Fossores byli hrobníci, nikoli tajná policie. Circumcelliones byli radikální sektou, která ohrožovala i samotné křesťany a byla opakovaně odsuzována biskupy. Násilí existovalo. Fanatismus také. Systematická totalita v moderním smyslu slova nikoli.
Tělo, sexualita a oblíbené karikatury
Původní vyprávění pracuje s obrazem křesťanství jako nepřítele těla, sexuality a radosti ze života. Antická sexualita má být svobodná, křesťanská represivní. Jenže antická sexualita byla především otázkou moci. Otrok neměl právo odmítnout. Žena měla mlčet. Dítě nebylo chráněno. Křesťanský důraz na sebekontrolu nebyl útokem na tělo, ale pokusem dát lidskému tělu důstojnost.
Apoštol Pavel bývá vykreslován jako nepřítel tělesnosti. Ve skutečnosti bojuje proti zneužívání, nikoli proti tělu. Jeho výzvy k sebekázni míří proti redukci člověka na objekt. Číst Pavla jako asketického fanatika znamená číst ho bez světa, ve kterém psal.
Podobně je to s Augustinem. Často je líčen jako ideolog potlačení sexuality a vzdělanosti. Ve skutečnosti šlo o jednoho z největších intelektuálů pozdní antiky, hluboce ovlivněného Platónem a Ciceronem. Jeho přísnost vycházela z osobního zápasu, nikoli z nenávisti k tělu. Bez Augustina by se velká část antického myšlení do křesťanské tradice vůbec nepřenesla.
Zde je nutné výslovně opravit faktickou chybu původního článku. Postava svatého Ambrože Alexandrijského, který se měl zmrzačit kvůli sexuálnímu pokušení, vůbec neexistuje. Jde o záměnu. Sebekastraci podle starověkých pramenů provedl Origenes, nikoli Ambrož. Právě tento čin, později samotnou církví odmítnutý, patřil k důvodům, proč Origenes nikdy nebyl svatořečen. I to ukazuje, že rané křesťanství nebylo jednolitým blokem fanatismu, ale prostorem vnitřních sporů a korekcí.
Často se také tvrdí, že křesťané považovali divadlo, tanec, hudbu a sexualitu výhradně za něco odpudivého a že sexuální akt připouštěli pouze za účelem rozmnožování. To je klišé. Kritika antického divadla směřovala proti konkrétním podobám obscénnosti, zesměšňování slabých a propojení s prostitucí, nikoli proti umění jako takovému. Stejně tak křesťanská etika sexuality kladla důraz na vztah, věrnost a odpovědnost, nikoli jen na biologickou funkci.
Knihy, Židé a paměť, která přežila
Ano, z antické literatury se zachovalo jen malé množství textů. Ne proto, že by křesťané systematicky pálili knihovny, ale proto, že se rozpadl svět, který je četl. Školy mizely, čtenářů ubývalo, psací materiál byl drahý. Palimpsesty vznikaly z nouze, nikoli z ideologické nenávisti. Paradoxně to byli často mniši, kdo antické texty opisovali a zachraňovali, i když jim byly teologicky cizí.
Temnou kapitolou zůstává vztah křesťanství k židům. Nenávistné výroky některých církevních autorů, zejména Jana Zlatoústého, nelze omlouvat. Jsou selháním křesťanské etiky a zradou vlastních kořenů. Je však historicky nepřesné spojovat tyto texty přímo s moderním antisemitismem a nacismem. Mezi oběma fenomény leží staletí vývoje, zneužití a ideologických posunů. Odpovědnost existuje. Přímá historická linie nikoli.
Kniha Catherine Nixey Temný věk připomíná temné kapitoly křesťanských dějin s literární silou. Problém nastává ve chvíli, kdy se z těchto kapitol stane celý obraz. Historie se pak mění v obžalobu a nuance v překážku.
Křesťanství antický svět nezničilo. Ale v některých okamžicích ho zradilo. Ne tím, že věřilo, ale tím, že přestalo pochybovat. Ne tím, že mluvilo o Bohu, ale tím, že se příliš přiblížilo moci a zapomnělo na člověka.
A možná je právě tohle jediná poctivá lekce z dějin. Ne hledat viníky v minulosti, ale ptát se, kdy i dnes víra, ideologie nebo přesvědčení ztrácí tvář a začíná zraňovat. Protože dějiny se neopakují přesně. Opakují se jen lidské slabosti. A ty se nikdy neptají, zda jsme věřící nebo nevěřící.
