Článek
Halič je území dnes rozdělené mezi Polsko a Ukrajinu, historicky významné bylo ale i pro české a slovenské dějiny. Nachází se zde Krakov, Osvětim, ale také historické území Podkarpatské Rusi a Volyně. V druhé polovině 19. století patřilo území habsburské monarchii.
Následující text se zabývá migrací z Haliče do Ameriky jako zajímavým fenoménem období. Do Ameriky se samozřejmě stěhovali lidé z celé Evropy, ale z Haliče, jako jednoho nejchudších evropských regionů, se stěhovaly masy lidí s falešnými představami.
Příčiny vystěhovalectví
Halič měla mezi lety 1850 až 1900 výrazný nárůst počtu obyvatel, ze 4,5 milionů na 7,3 milionů. Prakticky to znamenalo, že se rozšířila bída venkovského obyvatelstva. Stejné množství půdy nyní patřilo více lidem a malá hospodářství už obvykle neuživila ani majitele a jeho rodinu. V Haliči nebyl téměř žádný průmysl, rostoucí počet obyvatel tak nemohl odejít do města a najít si zaměstnání v továrně. Daně a další povinné odvody v tomto období rostly. V důsledky tak rostlo i zadlužení hospodářů.
Haličská ekonomika zažívala v rámci Rakouska-Uherska velký úpadek. Haličské podniky byly ničeny konkurencí z vyspělejších částí soustátí. Důležitou roli hrála i nová trať z Vídně do Krakova, díky které se do Haliče dostávalo kvalitnější a levnější zboží, kterému místní podnikatelé nemohli konkurovat.
Kromě přirozeného nárůstu obyvatel se do Haliče i lidé stěhovali, především židé z východu. Důvodem byly násilnosti a protižidovské pogromy po atentátu na cara Alexandra II. Židé ze dne na den odcházeli, zavřeli své obchody, s rodinou sbalili to nejnutnější a šli směrem na západ. Poháněl je strach z dalších násilností. Židé v carském Rusku dlouhodobě snášeli byrokratickou šikanu a diskriminující zákony, ale násilnosti bylo něco, co už stovky tisíc židů donutilo k přesunu. I židé následně odplouvali do Ameriky, byl to pro ně klasický příběh. Jestliže podíl židů v haličské společnosti byl 10 %, jejich podíl mezi vystěhovalci do Ameriky byl 60 %.
Role agentů
Významnou roli v emigraci z Haliče měli agenti, kteří obcházeli venkov a lákali místní do Ameriky. Cesty agentů a jejich přemlouvání venkovanů bylo každodenním rituálem. Agenti vyprávěli venkovanům neuvěřitelné příběhy z Ameriky, vyprávěli jim o zemi, kde zlato leží na zemi. Stačí ho jen sebrat. Do Ameriky se cestuje lodí, která je větší než největší kostel, který kdy kdo viděl, vyprávěli agenti. A jelikož každý chce do Ameriky, je nutné si na lodi rezervovat místo. Agent rád přijme zálohu.
Klasickým příběhem vyprávěným agenty byl i příběh konkrétního vystěhovalce, který odešel před pár lety. Agent tvrdil, že konkrétního člověka znal a že od něj dostal dopis. Dopis agent skutečně otevřel a četl. V dopise bylo vždy to stejné – Boží milost ho přivedla do Ameriky, kde je šťastný. V New Yorku jsou domy tak vysoké, že jen v jednom z nich žije tolik lidí jako v celé haličské vesnici. Lidé se navzájem neznají a ulice jsou tak dlouhé, že není vidět na jejich konec, a jsou vždy plné lidí. Dopis popisoval i to, jak každý mluví jiným jazykem, a někteří lidé jsou černí. Pomocí těchto falešných dopisů lákal agent další lidi k vystěhování.
Hledání klientů probíhalo i dalším způsobem. Lokálním centrem byla Osvětim, přes kterou vedla trasa z Vídně do Krakova. Přímo na nádraží čekala další skupina agentů s „výhodnými“ nabídkami nejen na cestu do Ameriky, ale i na hotel, jídlo a nové oblečení. Bylo zde tak hned několik možností na vydělání peněz, často bylo vše propojené, to znamená, že jedna firma vlastnila hotel, restauraci i obchod s oblečením. Agenti byli napojení jak na místní firmy, tak i na zahraniční agentury, které zajišťovaly cestu lodí do Ameriky. Pokud lidé nabídky odmítali, často jim byla vnucena.
Bez zajímavosti není ani to, že židé působili často jako agenti. Nepřicházeli z východu do Haliče jako zemědělci, často působili jako hostinští, vozkové, pachtýři. Měli tak kontakty a relativní vliv. Zároveň uměli číst a psát, což se o místních zemědělcích nedalo říct. Zahraniční loďařské společnosti tak přirozeně našly cestu, jak s místními židy spolupracovat. Každý agent musel umět číst a psát, psát zprávy a vést účetnictví.
Vystěhováním se z Rakouska-Uherska nedělali venkované nic nelegálního, ale činnost agentů už nelegální byla. Bylo trestné vykonávat „vystěhovaleckou propagandu“, stejně jako bez licence od států převážet vystěhovalce a prodávat lístky na lodě. Nejtvrdší tresty byly za přemlouvání či motivování k vystěhování u mladých mužů, kteří by mohli bojovat v armádě. Pokud mladý muž byl už v armádě, či do ní měl nastoupit, jednalo se pak o napomáhání k dezerci.
Praktiky agentů a firem na ně napojených začaly dělat starosti nakonec i úřadům ve Vídni. Výsledkem byl zátah a velký proces, v kterém bylo odsouzeno několik desítek lidí. Samozřejmě ale vystěhovalectví a celý proces probíhal dál.
Cesta
Cesta z Hamburku do New Yorku tehdy stála 34 dolarů do mezipalubí. Cesta trvala obvykle 14 dní a nebylo to nic lehkého. Nejde pouze o mořskou nemoc, ale v mezipalubí bylo tradičně dvakrát více lidí než byla kapacita. Typický byl velký zmatek, různé národnosti, málo hygieny. Mnoho vystěhovalců cestovalo ve skupinách, což jim dodávalo větší jistotu. I v Americe se pak lidé usazovali blízko sebe a vytvářeli komunity. Sdružovali se pochopitelně na základě národnosti či etnické příslušnosti – Poláci, Slováci, Ukrajinci a židé.
Vystěhovaní přitom nebylo pro haličské nic jednoduchého, na částku za cestu se často skládala celá rodina a v mnoha případech museli prodat i několik kusů dobytka nebo louku. Rodiny se téměř vždy musely odloučit, nejdříve jel muž, pokud uspěl, následoval zbytek rodiny. Někteří si půjčovali od bohatších Slováků.
Probíhalo velké množství podvodů. Typickým příkladem bylo předání lístku s adresou, na kterou když vystěhovalec dorazil, chtěl se ubytovat, ale majitel ubytování ho vyhodil, protože nic nebylo domluvené a zaplacené. Peníze si nechal agent pro sebe.
Vystěhovalci po připlutí do New Yorku
O lidech, kteří cestovali do Ameriky, toho moc nevíme. Ani to není možné. Seznam cestujících obsahoval jen to nejnutnější: jméno, rok narození, datum přijetí ve Spojených státech amerických a povolání. A povolání vyplňovali všichni stejně: dělník („workman“). Stejně měli kolonku vyplněnou i čtrnáctiletí. Když lidé z Haliče připluli do New Yorku, jejich snem nebylo být farmářem. Chtěli pracovat v továrně, v dolech, stavět železnici. Hodně Slováků si našlo práci právě v dolech a hutních závodech v Pensylvánii.
Na konci cesty následovalo lékařské vyšetření při vstupu na americkou půdu. Zůstat v New Yorku bylo vyloučené pro nemocné, slabomyslné a pomatené. Dále také pro osoby absolutně bez peněz, protože stát se o ně nechtěl starat. Zákaz měli i prostitutky a osoby, které najímali lidi pro prostituci. A seznam ještě nekončí – pokud někdo provozoval mnohoženství, vyznával anarchismus, nebo chtěl násilím převzít moc, na americkou půdu nebyl vpuštěn. Samozřejmě vyjmenovaná kritéria byla přísná na papíře, ale realita byla jiná. Velké množství přistěhovalců bylo velmi chudých a do země byli vpuštěni.
Skutečně často ale byly prohlíženy oči přistěhovalců, protože se zjišťovalo, jestli nemají trachom, nakažlivé onemocnění, které tehdy úředníci vnímali jako velmi nebezpečné a především jako typické onemocnění pro Halič a Rusko. Pokud vzniklo podezření na tuto nemoc, cestující byli okamžitě posláni zpět do své původní země, někdy i stejnou lodí, kterou právě připluli.
Důležité mohlo být, pokud se za přistěhovalce zaručil někdo z Ameriky, například příbuzní. Klíčové bylo, aby se člověk nestal přítěží pro Ameriku. Velkým rizikem při přijímacím procesu bylo prohlásit, že má člověk zajištěnou práci. V posledním čtvrtstoletí 19. století v Americe platil zákon, který zakazoval práci na kontrakt. Dokázaly to prosadit americké odbory, které tím zamezily, aby si podnikatelé najímali levnou pracovní sílu z Evropy. Pracovník z východní Evropy byl snem amerického podnikatele, protože byl ochotný pracovat za nižší mzdu než Američan, a neměl tušení, co je stávka, co jsou odbory. Lidé z Haliče tak někdy začínali pracovat jako stávkokazi.
Američané a reakce na východní migranty
Američané, především horní vrstva obyvatelstva, se chudých přistěhovalců báli. Samozřejmě jim šlo především o vlastní bohatství. Chtěli si udržet vlastní status. Bohatí Američané dokonce zakládali spolky, jejichž cílem bylo zabránit dalšími přílivu cizinců z Evropy.
Politici tyto obavy vyslyšeli a zákony se zpřísňovaly. V roce 1892 bylo otevřeno nové imigrační centrum na Ellis Island.
Byli to však právě migranti, kteří postavil Ameriku, kteří pomohli rozvíjet americký průmysl. Pracovali v dolech, v železárnách a na železničních tratích. Americký průmysl neustále potřeboval nové dělníky, kteří se moc neptali a neměli vysoké národy. A samozřejmě od slovenských sedláků nelze očekávat politickou, ekonomickou a sociální uvědomělost. I oni byli zvyklí nadávat na „ty nahoře“, stěžovat si na daně, na policii, ale existoval u nich základní respekt vůči státu.
Konec migrační vlny
Emigrace z Rakouska–Uherska byla v 70. a 80. letech 19. století teprve v začátcích, ke skutečně masové migraci dochází až po roce 1890. Migrace poté pokračuje dalších dvacet let, vlna vystěhovalectví skončí až se začátkem světové války v roce 1914. Rakousko–Uhersko se stalo nepřítelem Spojených států amerických. Po válce si pak už odchod může dovolit jen málokdo, nejsou peníze. A kdo má peníze, zničila je poválečná inflace. Navíc se rozpadá monarchie a zaniká i Korunní země Halič.
Zdroj:
POLLACK, Martin. Americký císař. V češtině vydání druhé. Přeložil Tereza SEMOTAMOVÁ. [Brno]: Větrné mlýny, 2016. ISBN 978-80-7443-184-5.
