Článek
Lvov jako multikulturní město
Do roku 1918 byl Lvov součástí Habsburské monarchie. Po konci první světové války město s polskou většinou připadlo nové Polské republice. Od září 1939 do června 1941 byl Lvov pod sovětskou nadvládou, poté do července 1944 pro změnu okupován nacistickým Německem. Následovalo téměř 50 let, kdy byl Lvov součástí Sovětského svaz. Od roku 1991 patří Lvov Ukrajině.
Už od 19. století bylo město považováno za „tajné hlavní město Ukrajiny“, protože bylo centrem národního cítění Ukrajinců. Mimo jiné byl Lvov i centrem vědy, kultury a moderního umění. Zároveň je nutné zmínit, že pro město byla typická jeho multikulturnost, ve 30. letech 20. století žilo ve Lvově přes 150 000 Poláků, 100 000 Židů, 25 000 Ukrajinců, žili zde například ještě Arméni a haličští Němci.
Život Rudolfa Weigla a tyfus
Dějiny města lze představit na jedné osobnosti. Rudolf Weigl vyrůstal na Moravě, ale po smrti otce si matka vzala polského lékaře a nová rodina se přestěhovala do Haliče. Weigl přijal polskou kulturu a identifikoval se jako Polák. Ve Lvově vystudoval a odpromoval. Během první světové války byl povolán do rakouské armády a v pevnosti v Přemyšli hledal sérum proti skvrnitému tyfu. Tyfus byl tehdy strašák (nejen) pro armády, během první světové války, občanské války v Rusku a v polsko-ruské válce zemřelo na tuto nemoc stovky tisíc vojáků. Už před první světovou válkou zjistil francouzský badatel Charles Nicolle, že tyfus je roznášen vší. Na konci první světové války napadlo Weigla, mimochodem poté, co tyfus sám prodělal, pěstovat původce tyfu v samotných vších a hmyz měl pak protilátky produkovat sám. Metoda zafungovala. Bylo to ale extrémně nebezpečné, protože existovalo velké riziko, že naočkování sérem vyvolá samotnou nemoc. Nebylo tak zatím možné využít sérum pro lidi. Po dlouhých letech experimentování přišly na řadu skutečné testy na lidech až během 30. let. Vakcíny byly úspěšné, proto se jich začalo produkovat více. Polský stát Weiglovým sérem očkoval lékaře a zdravotní sestry.
Rudolf Weigl při své práci.
Pověst se šířila, Weigl dodal vakcínu i belgickým misionářům do Číny, lidé z Pasteurova ústavu a z Institutu Roberta Kocha se jezdili vzdělávat do Lvova. Weigl ale nikdy nic nepublikoval, jen jim předával vakcíny a kultury patogenů. Weigl cestoval do dalších zemí a měst, sérii přednášek dal ve Stockholmu, papež mu v Římě předal medaili za záchranu misionářů v Číně. To byl rok 1939 a o Weigla se začínali zajímat i v Berlíně a Moskvě.
Weigl a vakcína mezi Stalinem a Hitlerem
Na začátku druhé světové války Sověti počkali, až bude Polsko dostatečně na kolenou a na základě paktu Ribbentrop-Molotov vtrhli do Polska z východu. Lvov byl přesně na hranici a polští obránci váhali, komu se vzdát. Nakonec se město vzdalo Rudé armádě. Jelikož mezi sovětskými vojáky byl tyfus velmi častý, měli Sověti zájem i o Weiglovu laboratoř. Weigl byl požádán, aby uprchl do exilu s představiteli polského státu, ale on odmítl. V únoru 1940 navštívil Weigla samotný Chruščov, který Weiglovi nabídl místo na univerzitě v Moskvě. Weigl opět odmítl. Sověti na něm byli závislí, takže si Weigl odmítnutí mohl dovolit. Ale souhlasit se spolupráci musel, zároveň si byl vědom, že Sověti dodávají část vakcín i nacistům, tehdy ještě spojencům Stalina, které Weigl vnímal jako hlavní zlo. Souhlasil i s navýšením dávek.
Když NKVD začínala ve Lvově úřadovat, změnila se role Weigla a jeho institutu. Nová role spočívala v ochraně před zatčením a odvlečením. Jak si dokázal vše Weigl obhájit před všemocnými úřady? Odpověď spočívá v tom, jaký druh práce jeho noví zaměstnanci vykonávali. Jejich role byla totiž velmi nehezká a jejich zaměstnání velmi rizikové – krmili vši. Weigl vyráběl vakcínu extrakcí protilátek z infikovaných vší. Vši tak byly ručně infikovány, následně se počkalo, až skutečně onemocní, což se poznalo tak, že veš zčervenala. Tím se vytvořily protilátky, které se opět ručně z těl vší následně vytahaly. A vši bylo potřeba pět dnů krmit, dokud u nich nepropukla nemoc a nezemřeli. Potravou byla lidská krev. A to vše vyžaduje mnoho pracovníků. Kousnutí samotné nebylo tak rizikové, patogeny se nacházely ve střevech vší, rizikové tak bylo, že zatímco vši nasávaly krev, vylučovaly výkaly, které byly kontaminované, ty se v žádném případě nesměly dostat do infikované rány. Zaměstnanci se tak nikdy nesměli škrábat. Bylo to buď tohle nepříjemné zaměstnání, nebo deportace na Sibiř.
Útok na akademiky
Nacisté v jejich okupované části Polska už v roce 1939 zatkli a poslali do koncentračních táborů několik akademiků z krakovské univerzity, ale svět ještě tehdy zareagoval, vyvinul tlak a profesoři byli během roku 1941 propuštěni. I profesoři lvovské univerzity tak měli obavy smíšené s optimismem a důvěrou, že i na ně snad nebude zapomenuto.
Na Lvov přišla řada v létě 1941. Velitel komanda SS Schöngarth, který měl na starosti akci i na krakovské univerzitě, zavelel a 3. července byli po Lvově zatýkáni lvovští profesoři, jejich rodinní příslušníci a i náhodní lidé, kteří zrovna byli na návštěvách v těchto rodinách. Mezi odvedenými bylo 25 profesorů a 27 rodinných příslušníků. Jmenovitě například bývalý rektor Roman Longchamps, matematik a bývalý polský premiér Kazimier Bartel, matematici Wlodzimierz Stozek a Antoni Lomnicki, romanista a překladatel francouzské literatury Tadeusz Boy-Zelenski spolu s Janem Grekem, profesorem medicíny. Zatčen byl i Roman Rencki, který právě před čtyřmi dny utekl ze lvovské věznice, kde byl NKVD vězněn rok a půl.
Během noci byli všichni odvedeni na kraj města, kde stál sirotčinec. Po skupinách byli postupně postaveni ke zdi, kde byli mláceni. Když Stanislaw Ruff, syn místního chirurga, dostal epileptický záchvat, byl přímo před vlastními rodiči zastřelen, zatímco esesáci si vesele hvízdali. Jediný člověk, Franciszek Groer, byl kvůli svému německy znějícímu příjmení propuštěn. K ránu byli všichni zbývající odvedeni do blízkého parku a zastřeleni. Zvláštní komando zavraždilo 47 lidí. Zde byl ušetřen jeden člověk, bývalý premiér Bartel, který Hitlerovi stál za snahu k přesvědčení ke kolaboraci. Bartel se nenechal. Byl zastřelen za tři týdny.
Němci chtěli vyhladit elitu Lvova, elitu Polska. Pomáhali jim v tom i Ukrajinci, jejichž motivací bylo zbavení se Poláků. Další motivace byla i klasická hamižnost – především Němci následně nakradli cennosti zavražděných, často se nastěhovali i do jejich bytů.
Weigl na misi
Vražda profesorů šokovala nejen další profesory. Ačkoliv se SS snažila vraždy utajit, nepodařilo se jim to. Propuštěný Groer, onen člověk s německy znějícím příjmením, informoval další akademiky Weigla a Flecka, jejichž oborem byla epidemiologie. Rudolf Weigl začal okamžitě jednat. Ačkoliv chtěl svou laboratoř zavřít, teď v jejím ponechání viděl šanci na záchranu svých kolegů. Pokračoval v tom, co dělal za sovětské okupace. Ať už reálně či pouze fiktivně zaměstnal mnoho občanů při výrobě séra proti tyfu, které dodával nacistům.
Do Lvova se o dva dny později dostavil německý odborník na tyfus a lékař Wehrmachtu Hermann Eyer. Weigl ho znal z odborné literatury, jednal s ním proto jako s kolegou, ne jako s nacistou. Eyer se snažil v Krakově vyrábět vakcíny na tyfus, avšak bez úspěchu. A jelikož Weigl si medicínu chránil a nic nepublikoval, Weigl a Eyer se navzájem potřebovali. Weigl pochopitelně věděl, co dělá, a trápily ho velké pochyby. Má skutečně pomáhat nepříteli? Pomoc pro přátele a místní nakonec smlouvu s ďáblem morálně převýšila.
V rámci špatné situace bylo relativně velkou výhodou, že Weigl oficiálně spolupracoval s Wehrmachtem, nikoliv s SS. SS totiž také toužila po vakcíně na tyfus, v koncentračním táboře Buchenwald prováděla vlastní experimenty. I proto generál SS Fritz Katzmann navštívil Weigla. Nejdřív zkoušel cukr a nabízel Weiglovi zapsání mezi „kmenové Němce“, což by pro Weigla znamenalo nejen ochranu, ale i lepší byt a větší příděly. Weigl odmítnul s tím, že národnost si člověk v životě vybírá pouze jednou. Objevil se i bič, výhružky, ale Weigl dokázal SS vyprovodit ze své laboratoře.
Práce a záchrana mohla začít. Ve spolupráci s Eyerem Weigl zaměstnal ve své laboratoři akademiky a jejich manželky. Jejich úkol byl jediný – krmit svou krví vši. Každý den byla jejich práce nastavit lýtko nebo stehno, nechat si připevnit nádobu s infikovanými všemi a nechat je sát vlastní krev. Nebylo by to bez rizika, vši se samozřejmě nedokáží kontrolovat, sají bez přestávky, a pokud by se do 45 minut nezastavili, tak by jim mohla prasknout břicha a nakazili by lidi. I tak profesoři ve svých pamětech vzpomínali, jak při své nudné práci dokázali debatovat o hlubokých věcech, ačkoliv byli ve sklepě, v ohrožení, nechávali vši sát krev, čímž vyráběli očkovací látku pro nepřítele, jednalo se o podnětné prostředí.
Univerzita jako centrum odboje
Za vlády Sovětů byla univerzita otevřena, dál se tak mohlo bádat a následně diskutovat v kavárnách. Nacisté však univerzity zavřeli. Na jedné straně tak byl zastaven výzkum, na druhou stranu bylo možné Weiglovu laboratoř ze sklepa zvětšit na celou univerzitu. To nakonec znamenalo, že Weigl mohl zaměstnat neskutečných 3000 lidí.
Můžeme si pouze představovat, co se při krmení vší odehrávalo. Na co myslel například Stefan Banach, slavný matematik, který měl od svých kolegů nabídku emigrovat do USA? Kolegové nyní pracovali na projektu atomové bomby, jeho práce bylo krmení vší, každý den pár minut. O čem si asi povídali spisovatel Zulawski, když vedle něj seděl při krmení vší delegát exilové vlády?
V rámci přebytku volného času zbyl čas i na „podvody“. Zaměstnanci tak například některé dávky séra pro nacisty naředili až k naprosté neúčinnosti. Naopak zaměstnanci odbojáři se snažili dostat nakažené exkrementy vší do prostorů, ke kterým měli přístup pouze nacisté, a doufali, že okupanti se nakazí. Desítky tisíc vakcín se podařilo i skrýt a propašovat tak do ghett ve Lvově, Varšavě a Lodži. I Szpilman, slavný klavírista, ve svých pamětech vzpomínal na to, jak Weigla a jeho vakcíny znal, i když se nikdy nepotkali.
Tím, jak bylo možné laboratoř rozšířit, tak byli zaměstnaní i jiní lidé než akademici. A tím, jak pracovali pouze necelou hodinu denně, měli hodně volného času. Věnovali se tak zřízení ilegální podzemní univerzity. A organizovali schůzky Zemské armády. V univerzitě nakonec sídlilo prakticky celé vedení odboje. I Eyer to věděl, ale dělal, že nic neví, jeho cílem bylo dodávat vakcíny. Tichá dohoda mezi Eyerem a Weiglem byla, že se nic nesmí dozvědět SS. Eyer dokázal pro akademiky zařídit i rozhlasový přijímač, což bylo pochopitelně za jiných okolností nelegální. Univerzita tak měla přístup k informacím zvenčí.
Všichni zaměstnanci obdrželi oranžový průkaz Wehrmachtu, který označoval pracovníka během války důležitého epidemiologického institutu. Znamenalo to především dvě věci – přímou ochranu armády, a když byl majitel nebo majitelka průkazu zachyceni k pouliční kontrole, i gestapáci poznali, o co jde. A lidí se štítili, báli se, aby něco nechytili. Ze stejného důvodu Gestapo nikdy nekontrolovalo laboratoř a univerzitu.
Epilog
Práce krmiče vší měla mezi pracovníky specifický status. Jak vzpomínal jeden z akademiků: „I když jsme dostávali mizerný plat a příděly potravin navíc nám nestačily nahradit ztracenou krev, být Weiglovým zaměstnancem bylo cosi jako šlechtický titul.“
Weigl býval srovnáván s v kultuře populárním Schindlerem. Ale zaměstnanci Weigla byli vždy nežidé. To Eyer dal Weiglovi na začátku hned jasně najevo – žádní židé.
Poté, co se do Lvova vrátili Sověti při svém „osvobozování“ Evropy, Weigl Lvov opustil a působil na univerzitách v Krakově a Poznani. Mířil k Nobelově ceně, ale polská vláda nominaci stáhla kvůli Weiglově spolupráci s Němci. Od památníku Jad vašem získal titul Spravedlivý mez národy. Zemřel v roce 1957.
Zdroj:
KLEVEMAN, Lutz. Lvov: zapomenutý střed Evropy. Přeložil Petr DVOŘÁČEK. Praha: Argo, 2023. ISBN 9788025741030.
