Článek
Příčiny migrace
Během druhé poloviny 19. století narostl počet obyvatel Haliče ze 4,5 milionů na 7,3 milionů, což přineslo pro již tak zbídačenou část Rakouska-Uherska ještě horší situaci. Zemědělci měli velmi malá hospodářství, nemohli tak uživit ani svou rodinu. Průmysl v Haliči neexistoval. Rostoucí počet obyvatel tak nemohl získat zemědělskou půdu, ani odejít do města za prací. Když se tak v krajině objevili agenti vyprávějící krásné pohádky o vzdálených bohatých krajinách, lidé byli připraveni naslouchat.
Agenti a báchorky
Negativní stránkou nebyla jen samotná migrace, práce agentů a podvody spjaté s jejich prací, ale temnější částí bylo překupnictví dívek a žen.
Proces byl podobný práci agentů, kteří lákali zemědělce na americký sen, v případě mladých dívek probíhaly jen jiné formy námluv, jiné báchorky. Smyslem bylo připomenout bídu Haliče, kterou měly dívky nechat za sebou, a vydat se do ciziny, kde na ně čeká, s trochou štěstí, blahobyt. Tímto způsobem se ale ženy dostávaly do okovů prostituce v cizí zemi. Handlíř býval mnohdy zároveň pasákem, majitelem bordelu, a měl tak vše pod kontrolou.
Ženy samozřejmě nevěděly, že se stanou prostitutkami. Často vyprávěnou pohádkou bylo, že ženy začnou na pozici chůvy či služky. Snadný výdělek byl vždy zaručen. Zaznamenané jsou i příběhy o tom, jak ženy budou pokladní v kavárně, tanečnicí či zpěvačkou. Oběti byly vybírány z nejchudších částí Rakouska-Uherska pouze nevzdělané osoby. Některé ženy musely tušit, co se může stát. Přesto se často vydávaly na cestu přes půl světa s vidinou lepšího života. Tak špatné byly podmínky života v Haliči.
Jakmile se však ženy už dostaly do kolotoče a do rukou pasáků, nebylo cesty zpět. Pasáci dívky okradli o dokumenty, často i o oblečení. Samozřejmostí bylo násilí. Ženy se staly otrokyněmi. Žádná jiná část Evropy si nenechala tak beztrestně odlákat do ciziny a zotročovat mladé ženy jako Halič. Častou součástí tohoto procesu byl vynucený odchod žen, kteří se doma dostaly do problémů. Většinou šlo o využití služeb andělíčkářek (žen, které nelegálně prováděly potraty), jedinou cestou, jak zachránit čest rodiny, bylo zmizet. Šlo tak o odchod vynucený vlastní rodinou.
Migrační vlna do Brazílie
Praktiky agentů a firem na ně napojených začaly dělat starosti nakonec i úřadům ve Vídni. Výsledkem byl zátah a velký proces, v kterém bylo odsouzeno několik desítek lidí. Samozřejmě ale vystěhovalectví a celý proces probíhal dál. Tempo se ještě zvětšovalo, protože na konci 19. století se objevil nový cíl pro migranty – Brazílie.
Agenti se dali do pohybu, šířili zvěsti o tom, jak je Brazílie bohatá a krásná. Následně se opět celé vesnice daly do pohybu. Agenti skutečně rozproudili celou horečku a migrační vlnu. V Německu, přes které museli lidé cestovat, se těmto vesnicím v pohybu říkalo „Brazilci z Polska“.
Ve skutečnosti si agenty najala brazilská vláda, která potřebovala, aby lidé osídlili prázdné oblasti, vymýtili prales a vysušili bažiny. A také zde byl velký zájem o evropské ženy. Existuje zpráva o tom, že první haličské ženy, bylo jich 70, dorazily do Brazílie již v roce 1867. Všem byla slíbená zářná budoucnost. A všechny skončily jako prostitutky.
Místní tak již měli zkušenosti s evropskými ženami z východu, tyto ženy zde byly extrémně žádaným „zbožím“. Podle odhadů putovalo na přelomu 19. a 20. století každý rok 10 000 mladých haličských dívek ročně do Jižní Ameriky. A to byly jen ženy prostitutky. Prostitutkám z východní Evropy se v Brazílii a Argentině říkalo „polakas“, i když nebyly pouze z Polska, ale i z Ruska, Rumunska, Maďarska, nebo chudých východních částí Rakouska-Uherska.
Moderní otroctví haličských žen v Brazílii
I samotní majitelé nevěstinců byli často z Haliče. Když byli muži pasáci zadrženi policií, což se stávalo minimálně, obvykle zatloukali a tvrdili, že se skutečně snaží ženám pomoct najít cestu k blahobytu. Podle nich se jednalo o vysvobození z chudoby, chtěli dopřát ženám lepší budoucnost.
Pokud se podvedené dívky na místě začaly bránit, byly znásilněny a mučeny. Na místě byly drženy i tím, že za ubytování a stravu dlužily peníze, které bylo nutné splatit. Ženy se tím dostaly do kruhu, protože nemohly odejít, zároveň tím, jak zůstávaly, jim pořád narůstal dluh.
Z původní cesty za pohádkou a bohatstvím se stal příběh o moderním otroctví. Z celých haličských okresů mizely dívky, o kterých se říkalo, že se vydaly do Spojených států amerických. Zmizelé dívky se stávaly inspirací pro další dívky, které ale nemohly znát celý příběh. I další dívky chtěly lepší život, bohatého manžela, hezký dům, blahobyt.
Obchod s haličskými dívkami se stal tak velkým, že v Argentině a Brazílii musela vzniknout organizace, která sdružovala pasáky, agenty, majitele bordelů a další lidi spojené s obchodem s lidmi, aby se daly řešit konflikty, aby bylo možné komunikovat s úřady. Původní název organizace zněl Varšavská společnost pro vzájemnou pomoc, i když většina členů pocházela z Haliče.
Konec migračních vln
Když proběhla velká razie v Turecku, vyšlo i tam najevo, že jde o dívky z Rakouska-Uherska, většina z nich pocházela z oblasti Haliče. Šedesát dívek bylo tureckými úřady předáno rakousko-uherskému velvyslanectví. Akce turecké policie jakoby předpověděla jeden z největších procesů, který následoval v Rakousko-Uhersku, opět nepřekvapivě v Haliči. Na konci 19. století bylo obžalováno 27 osob. Díky procesu se zjistilo, jak obchod s bílým masem fungoval organizačně. Organizátoři byli ve třech kategoriích. První skupinou byli lidé, kteří dívky oslovovali, přemlouvali. Další na řadě byli tzv. průvodci, kteří s dívkami cestovali někdy i přes půl světa, aby se společně s dívkami dostali na určené místo. A na tomto místě byl člověk, muž, který se staral o nevěstinec.
Migrační vlny skončily až s první světovou válkou. Za prvé, Rakousko se stalo pro Spojené státy a další země nepřátelskou zemí a migranti by mohli být špióny. Za druhé, teď už vážně nejsou peníze na cestu, válka zničila veškeré úspory. A s koncem války se rozpadlo Rakousko-Uhersko, což znamenalo i konec Korunní země Halič.
Zdroj:
POLLACK, Martin. Americký císař. V češtině vydání druhé. Přeložil Tereza SEMOTAMOVÁ. [Brno]: Větrné mlýny, 2016. ISBN 978-80-7443-184-5.
