Článek
20. ledna 1942 se odehrála konference ve Wannsee, kde Heydrich a dalších nacisté rozhodli o „konečném řešení“, o vyhlazení Židů. Vyhlazování se nejdříve odehrávalo v Generálním gouvernementu, nacisty okupované části Polska. Později se průmyslové zabíjení přesunulo více na východ, kde vznikly vyhlazovací tábory Belzec, Sobibor a Treblinka. Od července 1942 do října 1943 v nich bylo zplynováno více než dva milióny Židů. Ve stejném období se odehrává i příběh tábora Janowska na kraji města Lvov. Zde, opět v létě 1942, proběhne velká akce SS v místním ghettu. Následuje několik dalších násilných akcí.
Zničení lvovského ghetta a nástup do Janowské
Poté, co bylo lvovské ghetto zlikvidováno v červnu 1943, příslušníci SS odvezli zbývající Židy do nedalekého koncentračního tábora Janowska. Tábor byl dvacet minut chůze od centra města Lvov, od slavné opery. Lidé ze Lvova viděli vězně každý den chodit do práce, viděli je čistit ulice. Spor mezi Wehrmachtem a SS, jestli mají vězni sloužit jako pracovní síla, nebo jestli mají být likvidováni, začala vyhrávat brutálnější strana – SS.
Janowska je prakticky neznámý tábor. Má to několik důvodů. Jedním z nich je, že tábor jen málokdo přežil, dění v táboře tak neměl kdo vyprávět. To je základní rozdíl v porovnání například s táborem v Osvětimi, na který je soustředěno veškeré veřejné připomínání. O čistě vyhlazovacích táborech se hovoří méně.
Oficiálně byl tábor Janowska označen SS jako tábor pracovní, i to může být důvod, proč má méně pozornosti. Reálně se jednalo o vyhlazovací tábor, kde měl vězeň „životnost“ v průměru pouze čtyři týdny. V táboře nebyly plynové komory, vězni umírali vyčerpáním z práce, hladem nebo byli zastřeleni.
Vězni tábora Janowska nejen, že chodili pracovat, ale k fyzickému výkonu byli nuceni i po návratu do práce. Při cestě zpět museli klusat. V táboře probíhaly závody v běhu, vězni museli hodiny stát v pozoru, pokud jim to bylo nařízeno. Pokud někdo už nemohl, vypadal slabě, nevydržel, tak byl odebrán do oplocené části tábora, kde SS nechávala vězně bez jídla, nebo byli odvedeni do blízkých pískoven Piaski, kde byli popraveni.
Janowska jako extrém v extrému
Janowska je i v porovnání s dalšími vyhlazovacími tábory extrém. Všichni dozorci, všichni důstojníci, byli sadističtí vrazi. Existuje domněnka, že členové SS, kteří svými extrémním chováním narušovali chod jiných táborů, byli záměrně převeleni do tábora Janowska, kde mohli dát prostor svým zvrácenostem. V jiných táborech byli často úředníci, lidé, kteří poslouchali rozkazy. Jakmile někdo v jiných táborech narušil zaběhnutý chod, choval se z nacistického pohledu nestandardně, tak byl odvolán a přeložen. Jen v táboře Janowska to takto nefungovalo.
Tím, že v Janowske nebyly plynové komory, všechno vraždění probíralo osobně, přímo, vlastnoručně. V táboře bylo přibližně 15 důstojníků a každý z nich měl své vlastní metody ubližování, mučení a vraždění. Fritz Gebauer vězně škrtil, především ženy a děti. V zimě nechával lidi umrznout v sudu s vodou. Byl tak krutý a nevypočitatelný, že když umístil do tábora šibenici a dal vězňům možnost vybrat si dobrovolně právě tento způsob smrti, většina šla radši na šibenici. Gustav Willhaus střílel na vězně ze svého balkonu. 20. dubna 1943, kdy měl Hitler 54. narozeniny, zastřelil z balkonu 54 vězňů jako dárek Hitlerovi. Jindy nechal vyhazovat do vzduchu děti, které se snažil zasáhnout za letu. Jeho devítiletá dcera při tom měla tleskat a svého otce povzbuzovat. Richard Rokita rozřezával lidem břicho, Friedrich Warzok věšel lidi hlavou dolů.
Volnou cestu k mučení lidí měli i níže postavení nacisté. Friedrich Heinen střílel lidi do genitálií. V táboře se dokonce odehrála sázka o to, jestli jeden z členů SS dokáže jediným tahem sekery rozseknout dítě odshora dolů. (Povedlo se.) Pokud Hannah Arendt psala o banalitě zla, ve Lvově a v táboře Janowska bylo zlo prostě jen zlem. Vraždění a mučení se zde odehrávalo na středověké úrovni.
„Tango smrti“
Správci tábora si ke všem svým násilnostem nechali hrát Mozarta a Beethovena. Z vězňů složili orchestr, který v táboře hrál při různých situacích, například při popravách. Pro popravy byla složena speciální skladba s názvem Tango smrti. Orchestr vedl Leopold Striks, profesor hudby z lvovské univerzity.
Orchestr ve vyhlazovacím táboře Janowska.
Orchestr hrál, i když do tábora dorazil osmnáctiletý Leon Weliczker. Weliczker byl v brigádě 1005, která byla označována jako „popelová kolona“. Úkolem brigády bylo uklízet zločiny SS, když se začala přibližovat Rudá armáda. Členové šest měsíců vykopávali hromadné hroby v pískovnách Piaski a v Lysyneckém lese, těla dávali na hromady a následně je pálili. Do obřích vater byli házeni i právě zavraždění vězni. Weliczker vzpomínal: „Lidé se rychle svléknou a bez protestů jdou k ohni. Někteří z nich dokonce skáčou do ohně i bez rozkazu. Mají toho prostě dost. Trýznění trvalo už příliš dlouho. Většina z nich přišla o všechny své blízké a každý má pocit, že svět je jeho nepřítelem; cítí to i děti v plenkách.Vždy se říká, že společně prožitá tragédie lidi sbližuje. To však v Janowské neplatilo. Tragédie je také zřejmě příliš slabé slovo na to, aby vyjádřilo, co tyto lidi stihlo.“ Ohněm však práce neskončila. Posledním úkonem brigády 1005 bylo najít nespálené kosti a rozemlít je ve stroji, který vznikl speciálně pouze pro tento účel.
Konec tábora
V této době, tábor fungoval prakticky jen v létě a na podzim 1943, přijel do Janowské i Himmler. Tábor si prohlédnul, ale hlavním účelem jeho návštěvy bylo vysoce pravděpodobně snaha určit další harmonogram tábora a jeho konec. Po návštěvě Himmlera vzrostl počet poprav a 19. listopadu byli popraveni poslední Židé. Úplně poslední byli členové orchestru. Poslední měli být členové brigády 1005, ale ti byli připraveni a podařilo se jim utéct. Weliczker a pár dalších nedoběhli daleko, podařilo se jim najít místního lvovského sedláka, který je u sebe nechal a kde přežili konec války.
Himmler v táboře Janowska.
Nepřijatelnost pomoci
Tábor Janowska nikdy nebyl osvobozen, téměř všichni vězni zahynuli. Počet obětí se odhaduje na 200 000. V Evropě nebylo vražednější místo než Lvov a okolí. Jednalo se o místo, kde i mnoho „normálních“ lidí, Poláků a Ukrajinců, aktivně pomáhalo nacistům. A kde mnoho lidí nejen nepomáhalo obětem, ale navíc je aktivně okrádali. Většina lidí nebyla ochotna Židům prodat ani chléb s astronomickým ziskem. Jeden z mladých Židů ze Lvova se dostal do vyhlazovacího tábora Belzec. Podařilo se mu utéct do lesů, ale nedařilo se mu sehnat jídlo, tak se vrátil do ghetta, kde zemřel.
Jednotlivce, kteří našli odvahu, riskovali trest smrti a pomáhali Židům, najdeme samozřejmě i zde. V městečku Bučač po příchodu Rudé armádě vyšlo z úkrytu 800 Židů. Nacistům se však na krátkou dobu podařilo městečko ještě získat a 700 z nich povraždit.
Obecně ale platí, že pokud Polák nebo Ukrajinec ukrýval Židy, neriskoval „pouze“ trest od nacistů, ale i společenské vyloučení po válce. Pro Poláky a Ukrajince byla pomoc Židům nepřijatelný čin. Po válce bylo na zachránce nahlíženo jako na zlo, kteří z pomoci určitě něco museli mít a musí někde mít ukryto zlato a další bohatství. Proto si zachránci radši přáli zůstat v anonymitě. Báli se reakcí svého okolí. I Weliczker vzpomínal, jak mu zachránce říkal, ať se za ním nikdy nevrací, ať už by byl důvod návratu jakýkoliv. Weliczker k tomu napsal: „Mnoha Polákům se nelíbilo, že se podařilo zachránit těch pár Židů. Vždyť přeživší by mohli dosvědčit, že Poláci při vyhlazování židovského obyvatelstva kolaborovali s Němci. Jiní, kteří si přivlastnili domy a majetek Židů, se obávali, že je budou muset vrátit.“
Hlavní díl odpovědnosti nesli a nesou pochopitelně nacisté, ale ve lvovské a celé haličské oblasti jich bylo málo, proto museli spoléhat na kolaboranty, kteří považovali zmizení Židů z oblasti za svou národní povinnost. Nacisté zde těžili z politiky předchozí Polské republiky, která zničila relativně tolerantní habsburský přístup antisemitskými a protiukrajinskými opatřeními během let 1919–1939.
Zdroj:
KLEVEMAN, Lutz. Lvov: zapomenutý střed Evropy. Přeložil Petr DVOŘÁČEK. Praha: Argo, 2023. ISBN 9788025741030.
