Článek
Je rok 1940. Jsme v malé nizozemské vesnici Nieuwlande. Právě zde během druhé světové války, největšího konfliktu v lidských dějinách, našlo úkryt přes sto židů. Může se to zdát jako velmi malý počet lidí, ale jde pravděpodobně o největší koncentraci ukrývaných osob v Evropě během války. Téměř každý zde ukrýval žida nebo člena odboje. Proč zrovna tato vesnice? Jaké bylo její tajemství?
Nepravděpodobný hrdina
Abychom mohli pochopit příběh vesnice, musíme se obrátit zároveň k příběhu hlavního hrdiny. Jeho jméno bylo Arnold Douwes a jeho příběh skutečně nezní jako život člověka, který se zapíše do dějin. Třikrát vyhozen ze školy, následně bez zaměstnání, bez ženy. V žádném měřítku nesplňoval očekávání tehdejší společnosti.
Když Německo zaútočilo na Nizozemsko, 10. května 1940, Douwesovi bylo 34 let a hned první den vykonal první malý čin, když ukázal německému vojákovi na motorce špatný směr.
I když u části nizozemské společnosti stále trvá mýtus o tom, jak Nizozemci válku zvládli se ctí a byli hrdinové, většina se přizpůsobila, protože považovala jakýkoliv odboj za nesmyslný a zbytečný. Transportům židů se pouze přihlíželo a nizozemští úředníci dál pracovali, jen se změnil jejich zaměstnavatel. Nyní pracovali pro nacisty. To neznamená, že by Nizozemci byli kolaboranti, nebo že by schvalovali nacistickou ideologii, jen byli pasivní, přihlíželi a nechtěli se pouštět do odboje. Doufali, že válka brzy skončí a Němci prohrají.
Arnold Douwes k této nečinné většině nepatřil. Začal okamžité s odbojovou aktivitou. První činností bylo roznášení ilegálních letáků. Poté pokračoval poškozováním kabelů německých reflektorů. Když se cítil v ohrožení a kolem jeho osoby se začaly pohybovat německé úřady, vzal kolo a přejel celé Nizozemsko. Skončil v Nieuwlande. Zde se odehrávala jeho hlavní odbojová činnost, kterou se stalo vybudování sítě lidí, kteří ukrývali židy.
Hledání a přesvědčování (ne)odvážných
Nejde „pouze“ o činy Douwese, ale i výjimečný zdroj. Douwes si psal deník. Není to ale deník, kde by s námi ve větší míře sdílel své pocity, je to spíše katalog činů s časovými údaji. V některých částech tak můžeme číst události hodinu po hodině, v dalších je seznam míst, které Douwes objel na kole a kde hledal další místa pro ukrývání židů.
Velkou otázkou je, jak Douwes dokázal přesvědčit obyčejné lidi, aby riskovali nejen vlastní život, ale i život blízkých. Douwes měl parťáka. Spolu s ním zkoušeli hrát roli „dobrého“ a „zlého“. Vypadalo to tak, že partner v odboji, Max Léons, hrál hodného a snažil se mile ptát a prosit o pomoc. Pokud se lidé snažili vykroutit, Douwes pak přišel na scénu a všem nadával do zbabělců.
Z deníku Douwese lze vyčíst dvě strategie, jak se lidé snažili odmítnout pomoc odboji. Klasickým způsobem byla snaha poukázat na někoho jiného, na někoho bohatšího, na někoho s větším domem. Šlo o styl „já nemůžu, zkuste to u souseda, ten má větší dům“. Druhou snahou o vykroucení bylo nabídnutí peněz odboji, protože vše bylo lepší než u sebe ukrývat žida.
Tvrdá realita byla, že všichni věděli, co se děje. Někteří věděli a konali, jiní věděli a odvraceli zrak. Douwes a obecně odbojáři byli pod velkým tlakem, dokonce kritikou, která se objevovala i po skončení války. Podle této kritiky byli odbojáři velkými sobci, protože riskovali nejen svůj život, ale ohrožovali život i dalších obyvatel, celého sousedství.
Psychologie odboje
Úspěšnost přesvědčování zvedla jedna konkrétní akce. Když se jeden ze sedláků, díky deníku dokonce známe jeho příjmení – Nienhuus, začal tradičně vykrucovat, Douwes a Léons odbojáři mu začali vysvětlovat, že jde o slušný židovský manželský pár. Pak řekli: „vydržte, dojdu pro ně“. Sedlákovi uprchlíky předali a rychle zmizeli. Sedlák zůstal stát s židovským párem na místě. Nezbylo mu nic jiného, než se o ně postarat. Mimochodem, ukrytí manželé válku přežili.
V čem bylo tajemství vesnice? Proč někdo pomáhal a jiný odmítal dělat cokoliv? To začali po válce zkoumat psychologové. Výzkumy, například manželů Samuela a Pearl Olinerů nebo americké psycholožky Evy Fogelman, jsou vlastně zajímavé i tím, jak nepřinesly žádné očekáváné výsledky. V davu prostě hrdinu nepoznáte. Člověk, který pomáhal v protinacistickém odboji, nemá vyloženě výjimečný profil v porovnání s člověkem, který se snažil za každou cenu vyhnout pomoci. Hrdinové odboje byli levicoví i pravicoví, hubení i svalnatí, introvertní i extrovertní.
Z výzkumů přece jen vyšly velmi opatrné závěry. Například jen málo hrdinů v rozhovorech tvrdilo, že by je poháněl hlubší smysl, soucit, empatie. Emoce u nich nehrály takovou roli, jakou bychom očekávali. Odbojáři naopak tvrdili, že se museli naučit potlačovat emoce, protože jen to jim umožňovalo fungovat v odboji efektivně. Odbojáři se shodli na tom, že museli umět naprosto perfektně lhát. A to všem a neustále. Museli lhát vlastním úřadům, nacistům, ale i lidem, u kterých chtěli někoho skrývat. Dalším společným znakem lidí pohybujících se v protinacistickém odboji byla nezávislost myšlení, moc jim nezáleželo, co si o nich ostatní mysleli. Museli být rozhodní. Byli vychováváni tak, aby měli sebeúctu, vážili si sami sebe a nenechali se ovlivňovat ostatními. Měli vůli a důvěru, že mají nad vlastním životem kontrolu a proto mohou něco změnit. A dvě skupiny lidi v odboji přece jen měli větší zastoupení – komunisté a silně věřící.
Sociologie odboje
Výzkum zaměřený na jednotlivce probíhal především v 70. letech. Nová generace výzkumníků v letech 90. však předchozí výzkum velmi kritizovala a vydala se jinou cestou. Místo psychologických profilů se zaměřila spíše na sociologii odboje, místo motivace jednotlivců šlo o prostředí a podmínky.
Jedna z původních hypotéz byla, že lidé pomáhají pouze svým příbuzným a kamarádům, ale v případě zmíněné nizozemské vesnice 90 % lidí pomohlo minimálně jednou naprostému cizinci. Ani hypotézy týkající se majetku, například vlastního velkého domu, sklepa apod. se neprokázaly. Malou roli ale hrál počet pokojů. V tomto druhém kole výzkumu odboje se nakonec ukázalo, že rozhodující byla jediná věc – prosba. Pomáhal ten, kdo o to byl požádán. Téměř nikdo nevykonal nic z vlastní vůle. Žádali často respektované osobnosti místní komunity, například učitelé a faráři. Dvě třetiny lidí se dostaly do úkrytu přes tyto prostředníky.
Odboj jako virus
Cass Sunstein tuto myšlenku rozvinul a na konci svého výzkumu rozdělil lidi z odboje na „nuly“, „jedničky“, „dvojky“ a „miliony“. Nuly jsou lidi, kteří jsou na začátku, nepotřebují popostrčení. To byl hrdina našeho příběhu Arnold Douwes. „Jedničky“ konají pouze tehdy, když vedle sebe mají další konající osobu. „Dvojky“ se rozhoupou k akci, když mají do akce další dva kolegy či kolegyně. Lidé typu „miliony“ jdou do akce, když jsou ulice a náměstí plná lidi pochodujících k akci. Odboj se tak šířil jako virus – nula nakazí jedničku, jedničky nakazí dvojky. A v případě jejich úspěchu následující lavina.
Zdroj:
BREGMAN, Rutger. Morální ambice. Přeložil Blanka KONEČNÁ. Praha: Argo, 2025. ISBN 978-80-257-4749-0.
