Článek
Švédsko v roce 1938
Během roku 1938 němečtí nacisté připojili ke své zemi Rakousko a ukrojili si i kus Československa. To přidalo na sebevědomí i švédským nacistům, kteří od podzimu stejného roku pořádali celou řadu akcí. Jejich očekávání rostla, stejně jako počet členů. Tisíce lidí si je přišlo poslechnout i na náměstí menších měst. Nacistická mládež pochodovala s pochodněmi nejen ve Stockholmu, ale i v Uppsale, Lundu a dalších městech. Ve všech případech se jednalo o protest. Švédská vláda měla v plánu přijmout dvanáct židovských doktorů. Proti tomu se však postavila společnost a média. Vznikla kampaň s názvem „Zastavte Mojžíše hned u dveří“. Většina švédské společnosti samozřejmě nebyla nacistická, ale nemuseli být nacisty, aby chtěli nechat zavřené hranice a podporovali mladé muže v bílých čepicích pochodující s pochodněmi ve švédských ulicích.
Babička nacistka a „strýček“ Goebbels
Mezi okouzlenými byl i tehdy dvanáctiletý Ingvar Kamprad. Ingvar cítil, že nikam nepatří. A miloval svou babičku, absolutně přesvědčenou nacistku, která odbírala německé nacistické noviny. Babička Fanny doma vždy vyprávěla o svém předchozím životě v Německu, o tom, jak rodinu okradl židovský právník. Ingvar měl tak vždy přístup například k Signalu, tiskovině, kterou vydával Joseph Goebbels.
Mladý Ingvar četl i další periodika. V jednom z těchto materiálů narazil na kupon pro zasílání stranických brožurek. Kupon vyplnil a odeslal. Začal tak dostávat materiál přímo od švédské nacistické strany (Den Svenske Folksocialisten). Zde našel Ingvar svého hrdinu, Svena Olova Lindholma, redaktora příspěvků a nacistického vůdce. Ingvar dostával nejen tiskoviny, ale i program strany a vše potřebné. Stále je podzim 1938, blíží se volby. V tiskovinách není nic tajemného či skrývaného. Nadpis volebního program oznamoval:„Demokracie musí zemřít, aby lid mohl žít!“ K tématu rasové politiky byl program strany shrnut do následujících bodů „Znovu probuzení severského rasového uvědomení. Jasná opatření v zájmu zvýšení porodnosti. Významné daňové úlevy pro početné rasově uvědomělé rodiny, jakož i změna v bytové a platové politice s přihlédnutím k rasově biologickým aspektům. Výhodné půjčky na bydlení pro rasově uvědomělé manželé. Sterilizace prokazatelně rasu poškozujících živlů, kočovníků, lidí se závažnými dědičnými poruchami, imbecilů, zločinců a dalších. Zákaz imigrace Židů a dalších cizích ras. Vyhoštění nedávných přistěhovalců, nežádoucích cizinců. Postavení Židů pod cizinecký zákon.“ Ingvara to vše nadchlo, šlapal šedesát kilometrů na kole, aby se mohl potkal se svým idolem na nacistické akci.
Když se později už slavného miliardáře zeptali, proč se připojil k nacistům, odpověděl, že byl „samotář toužící vymanit se ze své osamělosti, uniknout stále se vracejícímu pocitu jinakosti, prahnoucí po pocitu sounáležitosti a vřelosti ostatních“. Nikoho z okolí však jeho nacistická akceschopnost nepřekvapila, jen pokračoval v aktivitách své bohaté rodiny. Babička byla nejtvrdší nacistkou, otec byl sympatizant, syn Ingvar pokračuje v jejich stopách a v rodinné tradici. Ingvar si tak bez jakýchkoliv rozpaků pravidelně vyzvedával materiály na poště, sedl na kolo a materiál vyvěšoval po okolí.
Stěhování a noví kamarádi
Své nacistické plakáty si Ingvar vzal i na školu v Osby, kam přestoupil. Zde se stále ještě dvanáctiletý chlapec seznámil s další klíčovou postavou příběhu, s Perem Engdahlem, o sedmnáct let starším mužem, který již o deset let dříve zakládal bojovou skupinu v Uppsale. Engdahl byl proti demokracii, proti komunismu. A postupně se stal dalším krajně pravicovým vůdcem. Ačkoliv později Ingvar Kamprad tvrdil, že Engdahl nebyl antisemita, lze už od roku 1934 vystopovat v jeho textech nenávist k Židům. Engdahl založil v roce 1941 Švédskou opozici (Svensk Opposition), toto hnutí mělo během války jasné stanovisko – „švédská židovská říše musí být zničena“. Podle Engdahla k tomu mělo dojít pomocí pěti kroků. Nejdříve měla být zakázána migrace. Měl existovat zákaz obsazování vedoucích pozice ve státní správě i v korporacích Židy. Do židovské firmy měl být vždy dosazen švédský správce. Čtvrtým bodem byl zákaz sňatků mezi Švédy a Židy. Posledním bodem bylo shromáždění všech Židů žijících ve Švédsku a jejich přestěhování do kolonie, která měla být kontrolována švédskou vládou dosazenými správci.
Na nové škole si Ingvar našel podobně smýšlející spolužáky, s třemi z nich založil tajné nacistické bratrstvo, smísili svou krev a na zeď nakreslil hákový kříž. Společně nakupovali a četli i další časopisy. Například Cesty vpřed. V jednom z prvních doručených vydání se psalo: „Židé jsou cizí vliv v těle západní společnosti. A stejně jako všechny cizorodé prvky chtějí organismus, v němž přebývají, rozežrat zevnitř a rozmetat na kousíčky.“ Další předplacený časopis byl Mladý lid (Ungt Folk), kde si Ingvar dokonce nechal zaplatit reklamu, svůj nakoupený prostor využil k pozdravení vůdce Lindholma.
Na seznamu tajné policie. Oficiálně nacistou
Možná právě tímto činem se dostal do hledáčku tajné švédské policie, která mu založila vlastní spis. I proto víme, jaké časopisy odebíral. U Ingvara měla policie zatrženo pole „nacista“, podle spisu byl členem číslo 4014 SSS, Švédského socialistického sdružení, opět přejmenované švédské nacistické strany. Ingvarovi a dalším švédským nacistům se pravidelně kontrolovala pošta, policie schránku vybrala, psaní se otevřelo pod párou, opsalo se a znovu zalepilo. Policie tak například věděla, že Ingvar byl úspěšný ve verbování svých spolužáků do strany, četla jeho doporučující dopisy.
V listopadu 1938 se Ingvar setkal s Engdahlem na akci pro přibližně padesát lidí. Seděli hned vedle sebe a dokonce spolu komunikovali. Když měl Per Engdahl turné, Ingvar s ním cestoval, pomáhal mu, asistoval mu při chůzi, protože Engdahl špatně viděl.
Aktivita švédských nacistů pokračovala i po začátku druhé světové války. Engdahl byl naopak ještě více aktivní, dokonce oficiálně požádal švédskou vládu, která si držela neutralitu, aby se Švédsko do války zapojilo na straně Německa a jeho spojenců. Engdahl cestoval několikrát do Německa, ale například i do Norska za místním vlastizrádcem Quislingem. Ještě v roce 1944 Engdahl podporoval Hitlera, veřejně ho chválil a bral ho jako člověka, který zachraňuje Evropu. Engdahl však nikdy neměl reálný volební úspěch. Naopak jedna událost vedla k odklonu švédské společnosti od podpory krajní pravice k většímu soucitu a empatii.
Když Němci vraždili norské děti
Švédskou společností otřásla v průběhu druhé světové války v kontextu všech hrůz naprosto nevýznamná událost. Na konci roku 1942 byli v Oslu zadrženi norští Židé a odvezeni neznámo kam. Předchozí roky švédská vláda nekonala ze strachu ze společenské reakce, ale nyní nečekala a začala zachraňovat stovky norských Židů. Dělala to v naprosté tichosti, novináři o akci věděli, ale záměrně o ní neinformovali. Taková byla gentlemanská dohoda. Později, když se informace dostaly k veřejnosti, k překvapení politiků nevybuchl ve švédské společnosti vztek. Objevil se soucit, který při předchozích antisemitských akcích naprosto chyběl, stejně tak při deportacích či po sebevraždách Židů. Když ale Němci vraždili děti přímo za hranicemi, něco se zlomilo. Dokonce i někteří nacionalisté ztichli a některá menší hnutí se postavila na stranu Norů. A Židů. Lidé skutečně reagovali, pomáhali, psali komentáře, pořádali shromáždění – vše ve prospěch norských Židů. I církev se probudila a využila adventních mší ke kázání proti deportacím a nenávisti. V göteborgské katedrále zazněla slova z evangelia: „Budeme-li my mlčet, bude křičet kamení.“ Za rok byla situace naprosto rozdílná, stejně jako oficiální migrační politika švédského státu – během jediné noci bylo na rybářských lodích převezeno z Dánska 7000 lidí.
Po válce přijalo Švédsko 20 000 uprchlíků, z toho 7000 z koncentračních táborů. Celá země se do pomoci zapojila.
Vznik IKEA
Ingvar mezitím v roce 1943 založil svou firmu IKEA. Bylo mu sedmnáct. Peníze dostal od rodičů, zaměstnal pouze příbuzné. Zatím nakupoval a přeprodával plnicí pera, pořadače a řemínky k hodinkám. Pak dostal nápad. Myšlenkami se vrátil do oblasti jezer, kde dříve bydlel, a kde bylo velké množství lidí vyrábějících v malých dílnách nábytek. A tak se začal Ingvar věnovat nábytku a budovat impérium IKEA. I název firmy odkazuje na oblast, kde vyrůstal. Název IKEA je tvořen iniciály jména Ingvara Kamprada, E pochází ze slova Elmtaryd, farmy, kde Ingvar vyrůstal, a A odkazuje na Agunnaryd, vesnici, kde rodina žila.
Ani po založení společnosti IKEA se Ingvar Kamprad nevzdal nacistických „bratrů“. Ba naopak, došlo ke klasickému propojení kapitalismu a nacismu, Kamprad měl totiž nyní peníze, kterými mohl extrémní pravici financovat. Per Engdahl a Ingvar Kamprad se stali blízkými přáteli a dlouhodobě udržovali vztah, dopisovali si, oslovovali se „milý bratře“. A to po válce, kterou způsobil nacismus, po válce, ve které zemřely desítky milionů lidí a kde byly miliony lidí zavražděny ve vyhlazovacích táborech. Ani tehdy, když bylo jasné, kam taková ideologie vede, se Kamprad nevzdal konexí. Nikdy nepřijal zodpovědnost. Vztahy se naopak rozšiřovaly a prohlubovaly. V této síti si pak všichni pomáhali. Nacisté přijeli na svatbu Kamprada, naopak Kamprad navštěvoval sjezd strany. IKEA samozřejmě dodala pomůcky na sjezdy strany, ale především, jak jsem již zmínil, Kamprad finančně podporoval stranu.
Engdahlův odkaz
Na začátku 50. let se zrodil nápad spojit evropské příznivce extrémní pravice, probíhaly schůzky mezi jednotlivými vůdci. Na konci desetiletí byl Engdahl extrémně úspěšný, založil Evropské hnutí. Byl to splněný sen všech fašistů a nacistů, protože krajně pravicová hnutí se propojovala a rozrůstala. V roce 1962 začala tajná policie Západního Německa sledovat místní neonacistické hnutí a mimo jiné zjistila, že dodavatelem propagandy a dalších tiskových materiálů je Per Engdahl. Engdahlovi bylo zakázáno cestovat na území Německa. Jeho vliv postupně vadl, politicky byl dále neúspěšný, zmizel z veřejného života, pouze jeho články se stále objevovaly v tiskovinách extrémistů.
V roce 1994 Engdahl zemřel. A teprve tehdy vše popisované vyšlo ven, dopisy mezi Engdahlem a Kampradem se dostaly na veřejnost. Společnost byla v šoku, jak hluboké bylo propojení mezi Kampradem a nacistickou scénou. Kamprad napsal dopis, omluvil se zaměstnancům IKEA, a to bylo vše. V dopise padlo, že se jednalo o „hřích mládí“, a ty přece máme všichni, ne? Někdo ukradne čokoládu, někdo jako dítě zalhal, a někdo je aktivní součástí nenávistného extrémistického hnutí…
Zdroj:
ÅSBRINK, Elisabeth. A stromy ve Vídeňském lese stále stojí. Přeložil Anežka SOUKUPOVÁ. Prokletí reportéři. Žilina: Absynt, 2021. ISBN 978-80-8203-223-2.
