Poválečná Británie: od imperiální velmoci k evropskému outsiderovi (1945 – 1980)

Poválečný konsensus

Britská poválečná politika byla v podstatě založena válečným Cabinet Committee on Reconstruction, v kterém se zástupci dvou hlavních politických stran dohodli na oblasti bydlení, zdravotnictví, plné zaměstnanosti, sociálním pojištění – tedy to, co tvoří tzv. konsensus. Posílena byla moc odborů, základní služby měl vlastnit stát a důležitou myšlenkou se stal blahobyt, jenž je založen na velkých veřejných výdajích, ke kterým je potřeba zvýšení daní. Úloha trhu byla zmenšena.

Konsensus v případě britské politiky (a historie) znamená několik hodnot, se kterými souhlasily obě hlavní politické strany v poválečné Británii. Konsensus představuje „vysokou úroveň souhlasu napříč politickými stranami a vládnoucími elitami o podstatě veřejné politiky. Bylo zde mnoho oblastí – obrana, zahraniční politika, regionální politika, Severní Irsko, a tak dále – které byly zřejmým příkladem této politiky. Ale pro většinu poválečného období termín označoval široký souhlas a kontinuitu mezi vládami na smíšenou ekonomiku a welfare stát“. Politika konsensu tak v praxi znamená, že ať už byla vládnoucí stranou jakákoliv politická strana, došlo k souhlasu s politikou a nedocházelo ke zpochybnění vlád. Proto mohla vládnout od let 1951 až 1964 Konzervativní strana, která ale pouze přejala hlavní body předchozí labouristické vlády ze začátku poválečného období. Ironicky, patnáctiletá vláda Konzervativců byla dominována spíše pozicemi, na kterých stáli Labouristé. Hlavními body byly především souhlas se znárodněním klíčových podniků, stát blahobytu a konec velké imperiální říše. A pochopitelně naslouchání Keynesovi v ekonomice.

Ztráta síly a konkurenceschopnosti

Počátek politiky konsensu byl vnímán pozitivně, protože byla malá nezaměstnanost i nízká inflace. Přesto už tehdy si však museli obhájci nasadit růžové brýle, aby neviděli jiné prvky, v kterých země zaostávala, ať už je to růst hrubého domácího produktu, průmyslová produkce, produktivita, nebo podíl země na celosvětovém obchodu. Pokud dojde k nahrazení těchto termínů čísly, Velká Británie v nich výrazně zaostává za zbytkem průmyslově vyspělých zemí. Produktivita Spojených států byla po druhé světové válce až o padesát procent vyšší a v Západním Německu o dvacet pět procent. Britská ekonomika definitivně ztratila svou sílu a schopnost konkurence vůči dalším mocným státům. „Světová recese změnila základy pro politickou kalkulaci a strategii tím, že hrozila změnou z relativního poklesu na absolutní pokles.“

V 70. letech přestala být tolerována relativní slabost ekonomiky, právě proto vyvrcholilo politické a společenské napětí. Andrew Gamble ekonomický pokles Británie problematizuje tím, že dokládá pokles Británie jako dlouhotrvající problém, který začal již před sto lety. Pokles britské ekonomiky nespočívá podle něj v tom, že by například lidé neměli co jíst – naopak, jejich životní úroveň v průměru roste, kde ale Británie zaostává, je porovnání s dalšími vyspělými státy. Při vstupu Británie do Evropského hospodářského společenství (1973), vstupuje jako jeden z chudších členů. Ale výkony britské ekonomiky se lepšily s tím, jak století pokračovalo. Míra růstu se zvětšovala z jednoho procenta před první světovou válkou, přes dvě procenta v meziválečném období, až k hodnotě 3,2 procenta mezi léty 1957 až 1965. Britské neúspěchy jsou tak především neúspěchy měřené úspěchy států jiných. Hrubý domácí produkt v Německu byl na obyvatele v roce 1900 třicet šest procent pod úrovní Velké Británie, v roce 1973 byl v Německu o dvacet devět procent větší než v Británii.

Je to ale logický proces, Británie měla naprosto dominantní postavení na konci devatenáctého století, ale s tím, jak ekonomicky rostou další státy, musí neustále ubírat Británii. Hodnota světového exportu tak Británii klesla z roku 1900, kdy měla přes třicet tři procent veškerého objemu, až na necelých deset procent v roce 1979, většinu ztratila na úkor Spojených států a Německa.

Inflace jako hlavní strašák

Hlavní problém britské ekonomiky spočíval v tom, že Británie po druhé světové válce už nebyla světovým lídrem a stala se státem závislým, jehož bohatství je napojeno na světový ekonomický systém, který ale Británie už nekontroluje a její význam nepochybně slábne. Napravit se to snažil stát svými intervencemi a investicemi, ale dotlačil výdaje až do bodu, kde vytvořil rychle akcelerující inflaci. Inflace se tak stala hlavním strašákem britské ekonomiky a politiky. Stát a politika obecně tím byly velice oslabeny, obě nejsilnější strany ztratily podporu. Klíčem se stalo najít takovou politiku, v jejíchž silách je ovládat inflaci.

Zničení konsensu

Veškerá řešení dostaly Británii na pomezí sociální demokracie, ale ani sociální demokracie nebyla dotažena do konce. Výsledkem státních zásahů byl „stop-go“ cyklus. Jednoduše vysvětleno je to období stagnace a období expanze, která se střídají. Problémem však je, když je cyklus „go“ kratší než cyklus „stop“, jak se stávalo v Británii. Cyklus vytváří pomalý růst a nižší produktivitu. Obchodníci investovali v zahraničí, bylo to pro ně jednodušší. Tím jsme se dostali k naprosto klíčovému problému – britskou ekonomiku sužovaly nízké investice, jejichž příčinou je neúspěch britských firem, který je ale způsoben nevhodným klimatem pro dlouhodobé investice. Zde nese zodpovědnost na svých bedrech britská vláda. Výsledkem je mimo jiné rostoucí nezaměstnanost. Naopak vzrostly veřejné výdaje, aniž by to mělo skutečný výsledek. „Takový neúspěch podkopal konsens a přinesl politické turbulence.“ Tím se otevřel prostor pro novou politickou sílu. Jak se v praxi ukázalo, nakonec se jednalo spíše o nové možnosti ve starém rámci, obě hlavní strany se totiž vydaly do svých politických rohů a vzájemně se politicky vzdálily, a naopak se přiblížily svým ideologiím.

Shrnutí britského úpadku

Další expert na toto téma, Dennis Kavanagh, shrnuje období poklesu. Od roku 1945 bylo pro Velkou Británii podle něho charakteristické: (1.) pokles mezinárodní prestiže, Británie se už nemohla porovnávat s nejvýznamnějšími velmocemi; definitivu znamenala akce Suez, která zůstala pouze bolestnou vzpomínkou na zašlé časy slávy a moci. (2.) S prvním bodem související je i ztráta vlivu ve „svém“ Commonwealthu, labouristická vláda se začala zbavovat britského impéria hned od počátku své vlády (1947 získala nezávislost Indie, Barma a Pákistán). Za vše hovoří (3.) i pozice Británie směrem k Evropě – počáteční nezájem se mění ve snahu integrovat se spolu se zbytkem Evropy. Teprve až když přišlo plné uvědomění britského zklamání, hrdá země překousla pocit nadřazenosti a zapojila se po bok dalších států, což pochopitelně souvisí s tím, že země v Evropském hospodářském společenství ekonomicky rostly, zatímco Británie stagnovala. A další prvkem je již zmíněny bod (4.) ekonomického poklesu, kdy tím, jak si každá země prochází svou vlastní průmyslovou revolucí, tím více se oslabuje pozice prvního státu mezi průmyslovými zeměmi. Prvním státem byla Velká Británie, tyto časy měly být ale brzy jen vzpomínkou; co v Británii rostlo, byla pouze inflace a nezaměstnanost. (5.) S tím, jak se mění politika, mění se i společnost. Poválečné období je také období velkých sociálních změn, lidé mají výhodnější podmínky bydlení, mnoho z nich si postupně kupuje své vlastní byty, masovou se stává televize, auta. Posledním bodem (6.) je pokles konsensu, který se v zemi usadil. Léta konsensu, kdy se programy obou stran přiblížily k sobě navzájem a kdy i Konzervativci podporovali keynesiánství, skončila na konci sedmdesátých let.

Margaret Thatcherová „pouze“ zachytila náladu voličů a využila ji ve svůj prospěch. Strany tak mohly jít se svým programem opět do svých stran, do extrémnějších pozic, což jim bylo dovoleno tím, že občané byli z obou hlavních stran velice zklamáni. Odklon od konsensu směrem ke skutečné konzervativní politice slíbil už Edward Heath, premiér za Konzervativce v první polovině 70. let, kdy reagoval na společenskou poptávku. Slíbil více selektivity v distribuci bohatství, méně vlády v průmyslu a méně vyjednávání o mzdách, stejně tak chtěl reformovat odbory. Heath však nebyl Thatcherová a po dvou letech lemovaných neúspěchem jeho politiky se od slibů odvrátil a provedl slavnou otočku, vrátil se zpět ke konsensu a mimo jiné ze strachu z bouří podpořila vláda krachující loďařské závody v Glasgowě, které měly být uzavřeny, stejně tak investovala vláda do podniku Rolls Royce. Přání ukončit konsens neodpovídalo ani zavedení kontroly cen, příjmů a zasahování do ekonomiky. Atmosféru zlomila až Margaret Thatcherová.

Zdroje:

GAMBLE, Andrew, Britain in decline : economic policy, political strategy and the British state, London 1990.

JONES, Bill, KAVANAGH, Dennis, British politics today, Manchester 1993.

KAVANAGH, Dennis, Thatcherism and British Politics, Oxford 1990.