Článek
Změny v německých rodinách
Klasickým často vyprávěným příběhem ve většině rodin bylo, jak se žena opět setkala se svým mužem. Často muž z ničeho nic stál před dveřmi, v ruce propouštěcí list, jako kdyby ho i vlastní manželka měla kontrolovat. Mít doma muže z války zpět však ve většině případů nebyla radost. Typický muž vracející se z války byl vždy ve špatné náladě, pořád nemocný a polehávající. Všem kolem sebe zhoršoval život. Muže nezranila jen válka, ale i uvědomění, že zatímco byl pryč, jeho žena převzala mužské role v rodině, získala dovednosti, autoritu a naučila se nově říkat „já“. I druhá světová válka posunula dál uvědomění žen a jejich emancipaci. Ženy během války zjistily, že mohou fungovat bez mužů. Na další úrovni zjistily, že i celá města mohou fungovat bez mužů. Tramvaje jezdily, protože je řídily ženy. Ženy válcovaly plechy, jezdily s bagrem, řezaly závity, vedly továrny a řídily i části městských správ.
Děti se také přizpůsobily a částečně i ony převzaly role otce, především tím, že se staraly o zabezpečení rodiny. Děti totiž často rabovaly a kradly. Zapojení dětí do kriminální činnosti bylo bráno jako menší riziko. Dětské domovy totiž byly už tak přeplněné, že nebylo možné tam posílat další děti. Navíc menší děti mají více možností, jak se skrýt, a policie či okupační mocnosti je nebrali tak vážně. Nakradené zboží následně spravovaly matky, opravovaly, nabízely, poptávaly a prodávaly, reálně tedy spíše směnovaly.
Když se muži vrátili z války domů, automaticky předpokládali, že vše půjde jako před válkou, že opět zaujmou své postavení v rodině. Místo toho je čekal další boj. Většina mužů se už na šéfování rodině nehodila, neměli na to a tak se snažili vrátit na místo hlavy rodiny násilím. A výčitkami. Hodně rodin se tak rozpadlo. Z obou stran byla typická neúcta k tomu, co oba prožili. Žena nedokázala uznat válečnou snahu muže, obětování se, boj a utrpení, které muže roky provázelo. Muži naopak často nedokázali uznat, že rodina se změnila, funguje jinak a byla to žena, která se roky starala o rodinu v extrémně těžké situaci. Muži ve výsledku prožívali dvě prohry – vojenskou, i domácí. Z vojenského pohledu nešlo pouze o to, že válku prohráli, ale i rozpoutali. A nyní se ještě museli setkávat s okupačními vojáky a vítězi války. Doma pak selhali dalším historickým způsobem jako ochránci rodiny. Ženy se postupně dozvídaly z novin, knih a magazínů, že v německé armádě bylo jen velmi málo hrdinských mužů. V poválečné kritice se objevovalo, že vojáci byli jen „tupou masou“. Mezitím ženy se chovaly odvážně, jednaly samostatně, aniž by byly uctívány, aniž by o ně někdo pečoval, aniž by byly zvýhodňovány a dostávaly medaile. Ve všech aspektech se jednalo o porážku mužského pohlaví. Ale když se situace uklidnila, pět let po válce bylo ve veřejných institucích stejně pouze osm procent žen. V padesátých letech tvořily ženy pouze jedno procento členů politických stran.
Znásilnění jako další vina ženy
Německo z roku 1945 může působit jako země žen, ale není to úplně pravda. Ve stejnou dobu projela Německem ohromná vlna násilí vůči ženám. Znásilňování a násilí vůči ženám má na svědomí především Rudá armáda v posledních týdnech války, ale násilí vůči ženám se nedokázali vyhnout ani západní vojáci. Další nebezpečí hrozilo od propuštěných vězňů z táborů, zločinců a propuštěných totálně nasazených dělníků. Odhady jsou nepřesné a pravděpodobně nikdy nebylo a nebude možné získat přesné číslo, určitě se jednalo o stovky tisíc žen, pravděpodobně až dva miliony žen, které byly znásilněny, někdy i opakovaně. Nešlo „jen“ o znásilnění, ale i ponižování, mučení a vraždění žen. Novinářka a spisovatelka Margaret Boveri to shrnula takto: „Musím říct, že noční čekání na bomby a granáty je pro mě mnohem méně stresující než čekání na cizí muže. Mám prostě mnohem menší strach z vybuchujícího železa než z výbuchů lidské agrese. Dvě noci jsem díky práškům na spaní prospala a nic jsem neslyšela a teprve ráno jsem se dozvěděla, co se stalo: Paní Hartmannová v zadním domě byla čtyřikrát znásilněna; slečna They, kterou vůbec neznám, dvousetprocentní nacistka, jíž to všichni z celého srdce přejí, jednou.“
Mnoho vztahů bylo kvůli znásilnění ukončeno, v dalších panovala citová lhostejnost. Na ženách tak byla páchána další nespravedlnost. Nejdřív byly mužem znásilněny, pak vlastní muž nedokázal „odpustit“ naprosto nevinné ženě, že byla obětí pachatele. Pro muže se často jednalo o nepřekonatelnou překážku pro další pokračování vztahu. Další vztahy pokračovaly mlčením. Ženy v prvních týdnech o znásilněních mluvily, ale brzy se objevilo ticho. A ticho přišlo, protože to vyžadovali muži. Německem prošla vlna kolektivního studu, kterým ale byly zasaženy opět ženy. Jedná se o další formu potrestání obětí a o další nespravedlnost. Když žena v dalších měsících a letech promluvila, anonymně, byla odsouzena coby „nestoudná“.
Nedostatek mužů a velká ženská ofenziva
Objevily se nová témata k diskusím – nedostatek mužů, hrubnutí mravů a nově nalezená svoboda žen. Ženy přešly do ofenzivy, nelpěly na starých vzorcích chování a v časech velkého restartu společnosti hledaly novou svobodu a nehleděly na zbídačené muže a nacisty. Nová sexuální odvaha znamenala, že v Německu po válce dokonce začaly vznikat celovečerní filmy o nebezpečí promiskuity.
Novým a tentokrát jednoznačně objektivním prvkem německé společnosti byla převaha žen ve společnosti. Navíc muži, kteří zůstali, byli často ve špatném stavu, nemocní, o berlích. Ve válce padlo pět milionů Němců. V roce 1945 bylo dalších šest milionů v západním zajetí a další dva miliony delší dobu v sovětském zajetí. V roce 1950 připadlo na 1000 mužů 1362 žen. To nevypadá tak hrozivě. Ale pokud se podíváme na konkrétní produktivní věkové skupiny, a přesuneme se ještě do velkých měst, rozdíl už je velmi nápadný. Například v Berlíně bylo šest žen na jednoho muže.
Němečtí muži si připsali i další poválečné selhání. Bylo jím velmi rozšířené pozitivní mínění o amerických mužích, kteří se k německým ženám a obecně k Němcům chovali mnohem lépe než samotní němečtí vojáci. I zde vyhrál nepřítel, tentokrát šlo o morální vítězství. Německé orgány vydaly zprávu, že byty, kde Američané bydleli, byly nepoškozeny a překvapivě v nich nic nechybělo. Taková veřejná zpráva potvrdila morální převahu amerických mužů.
A tak se muži opět snažili ublížit ženám a rozšířily o německých ženách, že chodí za Američany kvůli tomu, aby získaly jídlo a obecně materiální podporu. Určitě to tak u některých žen bylo, ženy si ale často nevybíraly a mnohdy to byli jejich rodiče, které posílali vlastní dcery do amerických kasáren. Otcové dělali ze svých dcer prostitutky. Ale obecně šlo u německých žen také o zvědavost, svobodu a protest proti německé minulosti.
Zdroj:
JÄHNER, Harald. Čas vlků: Německo a Němci 1945-1955. Přeložil Nina FOJTŮ. Edice N. V Praze: N Media, 2025. ISBN 9788088433682.
