Článek
Klasický popis života pravěkého lovce a sběrače je neustálý nedostatek, hlad, a boj o život. Často se můžeme dočíst, že lidé v pravěku se dožívali třiceti let. Ano, v průměru. A průměrný věk dožití byl snižován smrtí během porodu nebo krátce po něm. Jakmile někdo přežil pubertu, bylo pravděpodobně, že se dožije padesátky až šedesátky.
Lovci a sběrači ve 20. století
Podle antropologických výzkumů ale vysoce pravděpodobně žili lovci a sběrači naprosto odlišný život, než jak nám bylo dlouhodobě vštěpováno. V říjnu 1963 přicestoval Richard Borshay Lee, doktorand antropologie z Kalifornské univerzity, do Bostwany s cílem pozorovat jednu z posledních komunit lovců a sběračů, Ju/hoansie. Vědec strávil v komunitě osmnáct měsíců a poznal, že zatímco okolní „moderní“ zemědělci přežívali jen díky státním nouzovým přídělům jídla, Ju/hoansiové se zvládali uživit bez problémů samostatně.
Borshay Lee vypočítal, že Ju/hoansiové spotřebovali denně 2140 kalorií, o deset procent více než byla doporučená dávka. A zvládli to prakticky bez úsilí, a měli mnohem více volného času než „bohatí“ lidé v západním průmyslovém světě. Jejich hlavní práce byla obstarávání jídla, což jim v průměru zabralo 17 hodin týdně. Dalších 20 hodin strávili domácími pracemi, přípravou jídla, údržba nástrojů atp. To je dohromady méně než polovina času, kterou prací a domácí neplacenou prací strávili tehdejší Američané.
Měli lidé v pravěku více volného času?
Ju/hoansiové, lovci a sběrači, tak mají mnoho volného času. Jak je to možné? Netráví čas plánováním a tvořením zásob, neřeší majetek, sociální status. Práce je pro ně něco, co slouží pouze k uspokojení krátkodobých potřeb. Žádné stresování ohledně budoucnosti. Namáhají se tak málo, protože jim stačí minimum, nemají žádnou potřebu shromažďovat majetek.
Dalším výzkumníci došli k podobným závěrům i u dalších komunit, nejen v Africe, ale například i za severním polárním kruhem. Veškerá práce vypadala nesmírně nenuceně a nenamáhavě. Samozřejmě vše zmíněné je možné, protože členové komunity měli velmi nízké nároky, uspokojovali jen své základní potřeby. Měli hodně volného času a málo pracovních povinností, protože byli umírnění ve svých nárocích a potřebách.
Stejný nezájem o budování zásob je doložený prakticky u všech malých skupin lovců a sběračů v mírném a tropickém podobném pásu. Vědci dokonce na vlastní oči viděli, že i když uzrálo velké množství ovoce nebo zeleniny, sběrači si nikdy nevzali více, než kolik mohli za daný den sníst. Co by za pár hodin nevyužili jakýmkoliv způsobem, to nenabrali.
Málo práce, hodně gamblingu. A rovnost
Další z vědců, James Woodburn, strávil v druhé polovině 50. let podstatný čas v oblasti Serengeti, v 60. letech se zaměřil na jezero Eyasi v severní Tanzanii. Woodburn udržoval dlouhodobé styky s místní komunitou, s kmenem Hadza. Právě dlouhodobé styky jsou cenné, protože jedině tak můžeme získat skutečnou znalost a pochopení toho, jak místní lidé žijí. Woodburn opět sledoval žití komunity naprosto bez úsilí a bez jakékoliv snahy o budování zásob. Překvapivé je, jak Hadzové trávili volný čas – gamblingem. Díky dlouhodobému pozorování Woodburn zjistil, jak extrémně krátkodobé uvažování členů komunity vede k naprosté stabilitě a zároveň rovnosti. Hadzové naprosto opovrhovali jakoukoliv nadvládou, nebyl zde žádný náčelník, žádná autorita a žádné majetkové rozdíly. V souvislosti s prací vznikly určité zvyky, jejichž důsledkem byla právě rovnost. Komunita měla na vědomí, aby nikdo neměl více než jiný. Velkou částí redistribuce získaných potravin bylo něco, co Woodburn nazval „dělba na požádání“. Samotného Woodburna lovci a sběrači neustále o něco prosili. A když jim vyhověl, byli mu pak automaticky zavázání, pracovali s ním, ukazovali mu okolí, zvyky, komunikovali s ním. Dělba na požádání byla norma, která říkala, že je povinnost rozdělit se. Tato povinnost platila bez výjimky pro každého. Kolik máte dát, záleží na tom, kolik toho máte. Platil zde selský rozum. Všem bylo jasné, že se nevzdáte své porce jídla, nebo nedáte někomu jediný kus oblečení, který vlastníte. Navíc existoval nepsaný seznam, o co přesně lze žádat a v jaké přesně situaci. Pravidla znali všichni členové komunity. Žádný vládce, žádné zákony a instituce, přesto existovala pravidla, které každý znal a každý dodržoval. Nikdo se nezlobil, že se musí o něco rozdělit. Každý se rozdělil, protože tím v komunitě sledoval svůj vlastní zájem, věděl, že příště taky bude něco potřebovat.
Oheň a navýšení volného času
Pro práci člověka v pravěku bylo důležitým okamžikem ovládnutí ohně. Oheň znamenal opět zkrácení „pracovní doby“, ale zároveň to muselo být velmi energeticky výhodné, protože nadbytečná energie mohla sloužit k rozvoji mozku.
Volný čas mohli lovci a sběrači věnovat jiným aktivitám. Například Göbekli Tepe, jednu z nejslavnějších staveb pravěku, rozhodně nebudovali zemědělci. Stavět se začalo v období před více jak 11 500 lety, to znamená více jak tisíc let před objevením zemědělství. Stavbu lze brát jako důkaz většího množství energie a volného času, lovci a sběrači tak mohli svou pozornost věnovat něčemu, co překračovalo několik generací a co vůbec nesouviselo s uspokojením jejich potřeb energie.
Zemědělství jako problém
95 % času existence druhu se Homo sapiens živil lovem a sběrem. To vytváří domněnku, hypotézu, že naše starost o nedostatek souvisí až s nástupem zemědělství. Strachování, že nebudeme mít dost, řešíme až my. Z toho pohledu je „nedostatek“ spíše kulturní kategorií, než něco, co souviselo s přírodními podmínkami.
Pojetí práce u pravěkého člověka bylo pravděpodobně naprosto jiné než naše. Zatímco práce je pro většinu lidí dnes především snaha o řešení ekonomických otázek, pravěký člověk to vnímal pochopitelně jinak. Hon byl pro pravěkého člověka práce, zatímco pro dnešního člověka to bude spíš o zábavě a trávení volného času.
Je to překvapivé, ale pravěké tlupy lovců a sběračů byly stabilní z pohledu demografie. Museli vést extrémně udržitelný způsob života. Pokud bychom si zvolili jako měřítko úspěchu civilizace odolnost, tak jednoznačně vyhrají různé africké kmeny. A to naprosto bez konkurence.
Pak však přišlo zemědělství a s ním i výrazné změny. Studie kostí a zubů dokazují, že jakmile se z lovců a sběračů stali zemědělci, museli pracovat mnohem tvrději. A jejich odměna? Podvýživa, chudokrevnost, zdeformované kosti a jednou za čas hladomor.
Zdroj:
SUZMAN, James. Práce: dějiny toho, jak trávíme čas. Přeložil Jan PROKEŠ. Brno: Host, 2021. ISBN 9788027508044.
