Článek
Revoluce ve Francii z roku 1789. Klasické téma. Krásné ideály. Boj za svobodu a rovnost. Ale také šílenství Robespierra a diktatura Napoleona. Násilí v ulicích. Gilotina na náměstí. To vše je Velká francouzská revoluce, o které se učí každý už na základní škole. Dnešním cílem je podívat se na to, proč byla revoluce tak extrémně neúspěšná, proč byla naprostým fiaskem.
Příčin vedoucích k francouzské revoluci je mnoho, ale jedna z hlavních jsou finance. Finance z několika pohledů – majetkové rozdíly mezi skupinami obyvatel byly už moc obrovské, zároveň ani králové nedokázali spravovat finance v rozumných mezích. Jen armáda za vlády Ludvíka XIV. spotřebovala v časech míru 50 procent královských příjmů a 80 procent v době války. I proto nastal později čas pouličního povstání, které prakticky přes noc přepsalo pravidla politiky a z větší perspektivy ovlivnilo i další desítky let v Evropě.
Úspěšné revoluce u sousedů
Pro účely srovnání se podíváme i na revoluce v Anglii a v Nizozemí. Tyto dvě revoluce byly ve stejné éře a především byly úspěšné. Ve všech třech revolucích šlo v určité míře o liberalismus. Ale hlavní obří rozdíl je, že v Nizozemí a v Anglii liberalismus zakořenil, byl v lidech, vyvíjel se postupně minimálně několik desítek let na radnicích, ve spolcích, ale i na trzích a akciových burzách. Hlavní rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem tak je přijmutí liberalismu zdola, kdy si občané přivlastnili liberalismus přes technické a ekonomické změny, ke kterým se až později odhodlalo i vedení státu. Revoluce „pouze“ potvrdila změny, které se už odehrály. Revoluce ve Francii šla za prvé shora a za druhé byla jednorázovou akcí, byl to pokus přepsat život na všech frontách jedním tahem.
Stále venkované…
Francouzská společnost zůstávala venkovská, zemědělská, hluboce tradiční a aristokratická. Do této společnosti naprostá menšina revolucionářů nalila modernější, městskou, sekulárnější a republikánskou společnost. Dále společnost neprodělala žádné výrazné technické a hospodářské změny, struktura společnosti se neposunula. A právě na těchto změnách, které se jinde povedly, stály úspěšné revoluce. Ve Francii se jen nalila špetka nového vína do staré lahve vína.
Tradicionalistický francouzský venkov nebyl nakloněn změnám. Liberalismus (by) sloužil jen úzké francouzské elitě. Venkov měl jiný názor, ačkoliv by modernizace mohla být pro zemědělce prospěšná, jim se zdála ničivá. Jakoukoliv chvilkovou nejistotu brali jako silnou destabilizaci. V učebnicích a knihách často vidíme francouzskou revoluci jen z pohledu právě elity, liberálů a teoretiků, kteří změny chtěli a pro které by změny byly prospěšné. Skutečnými obětmi změn byli ale obyčejní lidé, jejichž jménem a jejichž strachem byla revoluce a následně i násilí šířeno. K tomu se vyjádřil i slavných historik Erik Hobsbawn, který napsal, že feudalismus byl možná neefektivní a utlačovatelský, ale poskytoval určitou míry stability a jistoty. Francouzská revoluce je pravděpodobně nejklasičtějším příkladem, kdy si intelektuálové vymysleli a chtěli prosadit krásné myšlenky, kterých se ale většina společnosti bála.
Když proběhla revoluce v Anglii (1688), přibližně 40 % anglické populace žilo na venkově. O sto let později, když probíhala revoluce ve Francii, a kdy Anglie už prožívala průmyslovou revoluci, čas obřích inovací, žilo 60 % Francouzů stále na venkově. Francouzi byli v tomto ohledu zaostalí. Dalším tradičním problémem Francie byla extrémní nevyrovnanost regionů a přílišná centralizace směrem do Paříže.
Velikost Francie jako iluze
Symbolem i pro revoluci je francouzská flotila, která byla dostatečně velká a zdánlivě silná a nebezpečná, reálně ale hrála jen představení, šlo spíše o zdánlivou velkolepost a o to, jak bude působit, ne jaká bude reálná síla. Flotile zoufale chyběly technické inovace, které menší armády představily už před desítkami let. Důležité je i to, že výdaje na flotilu zatížily francouzský rozpočet do takové míry, že přispěly k revoluci a potížím královského rozpočtu.
Francie absolutně postrádala inovace, které naopak zvedaly na vyšší úrovně Anglii a Nizozemí. Pokud už nějaký pokrok ve Francii nastal, tak byl financovaný státem. Nic se nekonalo spontánně, nic se nekonalo tržně. Když Francie podpořila inovativního ducha, tak vědce, ale už ne technika nebo mechanika. Mezitím si technici a mechanici v Anglii špinili ruce neustálými pokusy, chybami, zlepšeními a inovacemi, které byly praktické a tím i na trhu úspěšné. Francie neměla inovace, tím pádem ani skutečný trh. A samozřejmě proto vypukla průmyslová revoluce právě v Anglii, ne ve Francii. A opět, veškeré inovace šly v Anglii zdola, ve Francii, když už nějaké byly, shora.
Pařížským elitám nezbylo než jen sledovat, jak jejich angličtí a nizozemští kolegové riskují, vydělávají a bohatnou. Faktory, které ovlivňovaly sílu států v minulosti – půda, populace a velikost armády, byly ve Francii na zcela jiné úrovni, ale Anglie a Nizozemí měly hospodářské a technické inovace. Zároveň zde občané prodělali i změnu identity, která inovativnost podtrhovala – většina Angličanů a Nizozemců byla protestantského vyznání.
Tři osobnosti revoluce
Revoluce měla tři hlavní protagonisty, na kterých si lze ukázat další selhání. První postavou byl Lafayette, liberál, který se snažil o mírný pokrok, který Francii posune směrem k modernímu světu. Druhou osobnosti byl Robespierre, radikální populista. Třetím je Bonaparte, který představuje nacionalistický autoritářský režim.
Lafayette představuje střední cestu, což se ale ve vypjatých časech nevyplácí. Nedokázal zachránit ani krále, ani francouzskou ústavu, a ztratil kontrolu, když mu gardisté začali přecházet k extrémistům. Střední cesta tak znamenala, že pro Francouze byl zrádcem revoluce a pro zahraničí zrádcem krále.
Robespierre přišel s naprosto jinými myšlenkami. Všechny problémy sváděl na lidské vlastnosti, na hamižnost, na spekulanty, čímž si získal část davu. Neviděl problém v přírodních podmínkách typu sucha, ani v nabídce a poptávce. Robespierre tak sice dokázal nakrmit lidi, ale naprosto zničil francouzskou ekonomiku.
Po problémech a střetech různých skupin přišel abbé Sieyes s pučem, který měl podle jeho představ zachránit republiku. Sám na to nestačil, potřeboval za sebou sílu, právě proto se na scéně objevil Napoleon, který měl pod palcem armádu. Odehrávají se tu tak scény, které známe především z moderních dějin, kdy konzervativní elita podcení svého vybraného populárního a populistického koně, který měl být pouhou figurkou na scéně. Samozřejmě se zmýlili. Klasicky.
Tři pokusy o provedení revolučních změn mají něco společného, všechny jsou pokusem shora. Reálně jen pokračují režimy, prakticky není rozdíl mezi státem monarchistickým, revolučním a později císařským, u moci je stále stejná byrokracie, která se nemění. Všichni tři zmínění budovali režimy, které odmítaly trh, liberalismus a tím i demokracii. Sice pokaždé vládli ve jménu někoho a něčeho jiného, ve jménu boha, ve jménu lidu, ve jménu národa, ale zároveň byli všichni stejní.
Francouzská společnost se revolucí ještě více rozdělila. Když se kategorie identity vymkne kontrole, čekají zemi těžké časy. Jakmile se objeví škatulky „zrádce“ či „vlastenec“, začnou padat hlavy. Pokud se opět vrátíme k srovnání s nizozemskou a anglickou revolucí, je francouzská revoluce v extrémně ostrém kontrastu s umírněností, pluralismem a liberalismem v Anglii a Nizozemí. Revoluce ve Francii byla hnána příliš rychle, příliš chaoticky, a způsobila otřesy, které vedly jinam, než kam bylo mířeno, a způsobily rozvrat civilizace.
Napoleon a konec revoluce
Napoleon dění naprosto převrátil, a to na více úrovních. Vzhledem k předchozím řádkům je podstatné, že zemědělcům začal vyprávět odlišný příběh. Zatímco dříve byli zemědělci ti nepodstatní, Napoleon z pochopitelných důvodů budoval jejich obraz jako zachránců a hrdinů. Potřeboval jejich podporu, potřeboval je pro armádu, potřeboval je pro militarizaci celé společnosti a potřeboval je pro nacionalismus. Tak mohl nabídnout uprostřed naprostého chaosu alespoň zdání lepších zítřků a stability. Napoleon se tvářil tak, že on je revoluce. Měl ji zachránit. Místo toho se korunoval císařem a svým příbuzným rozdával tituly. Anglický básník William Wordsworth o tom napsal, že se pes vrátil ke svým zvratkům.
Následovalo klasické vytváření mlhy, kdy se Napoleon vyhýbal hlubokým a důležitým otázkám a reformám, které překrýval násilím, válkami a imperiálními choutkami. Místo toho, aby se Napoleon věnoval rozpočtu a modernizaci Francie, obrátil se k rabování. Jeho „revoluce“ nakonec vyvolala reakci konzervativních panovníků, kteří Napoleona porazili. A navíc založili svůj reakční program, který na poměrně dlouhou dobu zabránil změnám ve prospěch občanství.
Závěr
Důvodů, proč byla francouzská revoluce totálním fiaskem, je hned několik a jsou velmi propojené. Revoluce proběhla moc rychle. Francouzská společnost byla na konci 18. století stále středověká, jedním skokem ji však chtělo několik jedinců přenést do novověku a modernizovat ji. Jednalo se o revoluci řízenou shora. Nikdo změny skutečně neodpracoval v pozadí, tato práce trvala v Nizozemí a Anglii desítky a stovky let, kdy se obě společnosti posouvaly velmi pomalu směrem dopředu už od 14. století. Tím se v úspěšných novověkých zemích vytvořilo později okno příležitostí pro změny, které byly přijatelné pro většinu. Ve Francii však byly podobné změny stále považovány za nepřijatelné, protože společnost za sebou neměla pomalé změny trvající alespoň desítky let.
Ani po revoluci nenastala žádná „Slavná revoluce“. Mezi lety 1792 až 1958 měla Francie tři monarchie, dvě císařství, pět republik, socialistickou komunu a polofašistický režim. Mezitím Anglie měla celou dobu režim jeden, bez násilné nebo neústavní změny vlády.
Zdroj:
ZAKARIA, Fareed. Věk revolucí: proměny světa od 17. století do současnosti. V českém jazyce vydání první. Přeložil Martin POKORNÝ. Obzor-Politologie. Praha: Prostor, 2024. ISBN 978-80-7260-617-7.
