Článek
V 17. století byl relativně malý stát Spojených nizozemských provincií nejbohatší zemí v Evropě a Nizozemci měli nejvyšší průměrný příjem na obyvatele. Tento svůj úspěch založili Nizozemci už v druhé polovině 16. století svými sociálními, ekonomickými a politickými reformami. Jejich systém se nakonec udržel 200 let a dostal Nizozemí až na vrchol v mezinárodním srovnání.
Nizozemím začal trend, kdy na vrcholu mezinárodních srovnání nutně není stát, který má nejvíce obyvatel a nejsilnější armádu, ale stát, který má úspěšnou ekonomiku, nové technologie a dokáže se adaptovat. Pokud vezmeme posledních čtyři sta let, 17. století patřilo Nizozemí, v průběhu 18. století stoupá vliv Velké Británie, která byla jednoznačným hegemonem většinu 19. století. Od přelomu 19. a 20. století byly dominantní Spojené státy Americké.
Na začátku byla rebelie
V Nizozemí vše začalo povstáním. Nizozemí nebylo v 16. století nezávislou zemí, naopak území vládli španělští Habsburkové. Ale místním se nelíbily zhoršující se podmínky jejich života, na začátku především zvyšující se daně. V roce 1566 tak některá nizozemská území začala vzpouru.
Podle Fareeda Zakarii, amerického novináře, komentátora a autora, jsou tři důvody, proč se jakýkoliv stát v dějinách dostal na špičku v mezinárodních srovnáních. Potřebují mít finanční sílu, technologické inovace a silnou identitu. Jak na tom byl v těchto třech kategoriích nizozemský stát?
Finanční síla začíná jít nahoru v kontextu celého západu, protože začala éra zámořských objevů, čímž začala i globalizace. Západ už nebyl izolován. K technickým a finančním inovacím byli Nizozemci dotlačeni válkami a snahou o ekonomickou expanzi. Identitu Nizozemců přinesla náboženský reformace. Zatímco některá impéria a velmoci se všech těchto novinek a změn ve svých strukturách státu a společnosti obávaly a bojovaly proti nim někdy až hluboko do 19. století, Nizozemí bylo zemí, která se změn chopila a všechny je využila už během 16. století.
Změna první – náboženská identita
Nizozemci protestovali proti Habsburkům už na začátku 16. století, tehdy šlo především o zvyšování daní. Skutečnou krizi a změny ale nevyvolaly peníze, nýbrž náboženství. Nizozemsko pokračovalo v trendu individualizace víry a chtělo se osvobodit od katolického útlaku. Nizozemsko bylo skutečným centrem nezávislého myšlení, reformace se zde proto rychle šířila. Většina obyvatel přestoupila od katolictví ke kalvinismu. Habsburkové, katolíci, se snažili toto z jejich pohledu kacířství vyhladit. V roce 1566 šla skupina nizozemských šlechticů do rebelie a místodržícímu španělského krále Filipa II. donesla petici s protestem proti útisku. Filip II. se zbavil místodržícího, pokusil se vzít záležitosti do vlastních rukou a začal trestat. Problémy se tím zhoršily. Po dalších potyčkách poslal král do Nizozemí armádu a nechal vzniknout „Radě pro nepokoje“, která soudila údajné kacíře. Nizozemci Radu přejmenovali na „krvavou radu“, protože popravila přes tisíc lidí, mezi nimi některé v té době velmi slavní lidi. V roce 1580 podepsaly nizozemské provincie Utrechtskou unii, čímž získaly nezávislosti na španělské koruně, i když boj se táhl ještě dalších 80 let.
Španělsko, které vstoupilo do 16. století jako velmoc, začalo upadat. Jak se často stává, státy, které vstupují do nové éry silné a velké, novou éru neovládnou, protože se nedokážou přizpůsobit. Naopak Nizozemci začali svou vzestupnou cestu, a bojem za svou nezávislost získali svou identitu, jak náboženskou, tak i národní.
Nizozemí, především pak Amsterdam, si získal pověst nejliberálnější města v Evropě. Z města se stalo útočiště pro protestanty. Slavní filosofové jako René Descartes či Baruch Spinoza zde strávili část života. Spinoza byl v Amsterdamu sice vyloučen z židovské obce kvůli svým názorům, ale dál zde žil a publikoval.
Bohatí a urození cizinci zvyklí na přísnou společenskou hierarchii a oddělení jednotlivých vrstev byli překvapeni, jak s nimi v Nizozemí všichni jednají jako s rovnými. Jeden z nich si pak zapsal, že Nizozemí je „semeniště teologické, intelektuální a sociální promiskuity, jež podrývá obvyklé a náležité vztahy mezi muži a ženami, pány a sluhy, šlechtici a neurozenými, vojáky a civilisty“.
Finanční a technologické inovace
Válkou se Španělskem získali Nizozemci nezávislost, ale zároveň ztratili přístup ke španělským a portugalským přístavům znamenajícím globalizaci a finanční sílu. Museli hledat nové způsoby, jak se dostat do „hry“. Vybudovali celou novou obchodní síť od Nového Amsterdamu (dnes New York), přes Kapské město v jižní Africe až po Indonésii. Pro ochranu si vybudovali velkou flotilu, která doprovázela obchodní lodě a chránila je. Zajímavé je, jak moc se stát propojoval se soukromým podnikáním. Válečné lodě patřily státu a chránily lodě soukromníků. Soukromé podnikání tak rostlo pod ochranou vlády. Výsledkem těchto finančních inovací bylo, že v období mezi lety 1590 až 1750 Nizozemsko, poměrně malá země, dominovala globálnímu obchodu.
Cesta vedla mimo jiné i přes „družstevní“ podnikání, protože koupit loď bylo pro jedince příliš drahé a poslat ji do světa samotnou příliš riskantní, podnikatelé se spojovali, dali dohromady kapitál, kterým zaplatili více lodí a více expedic, čímž významně rozložili riziko. A stát? Stát byl spolupracovníkem těchto podnikatelů, protože jim pro jejich expanzi vytvořil právní podmínky a zároveň stanovil, jak postupovat v případě sporů. Zároveň stát vzal pod svá křídla nizozemské rybáře a chránil je především před anglickou konkurencí.
Mezi další finanční inovaci patří jednoznačně vznik amsterdamské burzy, kde si každý mohl od veřejnosti snažit získat prostředky na své podnikání. Se vznikem burzy je spojen i vznik Sjednocené Východoindické společnosti, která vznikla v roce 1602 sloučením několika menších firem. Společnost jako první veřejně prodávala podíly, které bylo možné nakupovat a prodávat na volném trhu. Firma tak samozřejmě získávala prostředky pro své podnikání. Zároveň se zde opět objevuje i vláda, která Sjednocené Východoindické společnosti zaručila monopol na obchod s východní částí světa. Nizozemsko si tak nezískalo svět zbraněmi, ale bankami a podnikateli.
Decentralizace, klíč k úspěchu?
Mezi další inovaci byla decentralizace celého nizozemského systému. Decentralizovaná struktura byla v 16. století považována za zastaralý koncept, moderní byl tehdy systém absolutní monarchie. Moc v nizozemských provinciích držely městské a oblastní vlády, volená knížata, shromáždění různých spolků a cechů. Každé město vykonávalo účinnou samosprávu nad svým územím. Jakákoliv provincie mohla vetovat celostátní zákon.
Nizozemská společnost byla v neustále krizi, ať už kvůli nedostatku půdy, zaplávám, kvůli nedostatku svobody, kvůli útlaku, nebo protože na ně útočil soused s větší armádou. Mechanismem úspěchu se ukázala být neustálá adaptace, spontánní inovace a spolupráci mezi samosprávnými celky.
Aby se cokoliv změnilo, museli všichni spolupracovat. S tím souvisí vztah k půdě. V okolních monarchiích patřila půda vždy panovníkovi, nikoliv však v Nizozemí, tak to tam nikdy nebylo. V Nizozemí bylo velmi málo půdy a místní si ji tak museli „vyrábět“. Již od vrcholného středověku budovali Nizozemci přehrady a později umělé kopce, což byla nutnost pro přežití v situaci, kdy země byla neustále zaplavená. Nizozemci nutně potřebovali kontrolovat vodní toky. Na konci středověku úpravy krajiny rozjeli ve velkém, Nizozemci začali ukládat usazeniny a další materiály, začali budovat novou půdu a získávat nové území. I proto se říká, že „Bůh stvořil zemi, ale Nizozemci stvořili Nizozemí“. Proto se v Nizozemí nahlíželo na půdu jinak, nešlo o majetek šlechtice, ale o majetek lidí, kteří si svou prací dokázali z moře získat půdu. Rolnici byli svobodní a jejich pole byl jejich soukromý ohrazený majetek. Půda byla obchodovatelným aktivem a základem tržní ekonomiky. Zároveň je dobré dodat, že v první čtvrtině 16. století jen čtvrtina Nizozemců pracovala v zemědělství, naopak více než polovina se věnovala obchodu, dopravě a výrobě.
I z výše jmenovaných důvodů byla v Nizozemí další rozdílnost v porovnání s okolními státy. Elity, bohatí a vzdělaní lidé, považovali města za dobré a výhodné místo k bydlení. Celý středověk považovaly evropské elity venkov za ideální místo, protože města byla špinavá, nemocná, plná chudých lidí. I duchovenstvo žilo daleko od civilizace.
Rozdělená společnost
Zatím jsem psal pouze chválu Nizozemí. Pokud systém byl decentralizovaný a relativně demokratický, samozřejmě to znamenalo i rozpolcenost nizozemské společnosti. Někteří považovali otevřenost a toleranci, svobodu a rozmanitost, za výhody a ctnosti. Jiní to samozřejmě odmítali. Mezi obchodníky bychom našli takové, kteří by přivítali cla a obecně chtěli házet před volný trh překážky. Řemeslníci zase požadovali monopoly pro své cechy. Stejně tak je nutné zmínit tradiční problém – bohaté byly centra, která se v Nizozemí nacházela u moře a vodních toků. Vnitrozemské části na tom byly hůře, šlo o chudé regiony.
Největší nepřítel Nizozemí
Vše, co symbolizovalo Nizozemí, nenáviděl Ludvík XIV., francouzský monarcha. Tento král považoval Nizozemce za kacíře a Nizozemí za nádor Evropy. A udělal to, co dělá absolutistický monarcha vždy, když má problémy a něco se mu nelíbí – řešením je pro něj pouze válka. Ludvík zaútočil na Nizozemí s cílem ponížit Nizozemce a připojit Nizozemsko k Francii a tím zničit nizozemský republikánský experiment.
Nizozemí se ubránilo, ale stálo je to moc. Nizozemci zastavili francouzský útok zničením vlastních přehrad a zaplavením jak francouzského vojska, tak i svého území a polí. Francouzi skutečně byli odraženi, ale zároveň byla zničena půda, o kterou se nizozemští občané starali stovky let. Proto se rok francouzského útoku, 1672, považuje v Nizozemí za rok katastrofy. Je to i rok, kdy hlavní fáze nizozemského zlatého věku skončila. Neznamenalo to pád na dno, Nizozemci si zachovali kvalitní ekonomiku a životní standard. V 18. století byla Nizozemská republika bohatší než sousední monarchistická Francie a příjem na hlavu byl v Amsterdamu oproti Paříži čtyřnásobný.
Ludvík XIV. po válce dopustil, aby se na nizozemský trůn dostal mladý Vilém Oranžský. Předpokládal, že se Vilém bude chovat jako on, klasický monarcha, a bude konzervativní. Vilém byl monarcha a byl relativně konzervativní pro Nizozemce, ale nestal se loutkou a byl ochotný ke kompromisům a byl tolerantní. A jestliže nizozemský experiment byl zastaven, Vilém ho zvládl vyvézt do Anglie, tradičního rivala Francie, kde se po Slavné revoluci chopil moci.
Závěr
Po většinu dějin byla politika, ekonomika a identita určována panovníkem. Proto bylo pro další bohaté a mocné lidi důležité být blízko panovníkovi, mít na něj vazby. Klíčem pro úspěch a mezinárodní srovnání byla schopnost postavit silné vojsko. Nizozemí všechny tyto návyky porušilo a úspěchu dosáhlo navzdory svému malému území a ne ideálním přírodním podmínkám. K úspěchu vedla cesta inovací, jasné identity a decentralizovaných politických rozhodnutí. I když se Nizozemsko stalo velmocí, dokázalo si svou kulturu a struktury udržet.
Zdroj:
ZAKARIA, Fareed. Věk revolucí: proměny světa od 17. století do současnosti. V českém jazyce vydání první. Přeložil Martin POKORNÝ. Obzor-Politologie. Praha: Prostor, 2024. ISBN 978-80-7260-617-7.
