Článek
Často opakovaná fráze je, že doba se neustále zrychluje. Stejně často ale platí, že na takto omílaných frázích je něco pravdy. Pokud začneme v modernějších dobách, tak postavit železnice trvalo ve velké části světa desítky let. Desítky let trvalo i než se automobily staly běžnou součástí lidských životů. Osobní počítače, mobilní telefony a smartphony už měly rychlejší nástup do každodenního chodu našich životů. Vše spojené s internetem postupuje ještě rychleji. Facebook nabral sto milionů uživatelů za čtyři roky, Instagram dosáhl stejného čísla už jen za dva roky. ChatGPT nasbíral sto milionů uživatelů za dva měsíce.
Není to ale jen dohoda s Faustem? Na jedné straně je bohatství a komfort, na druhé straně duševní problémy a samota.
Společnost: fyzické a mentální vykořenění
Vše se změnilo, vše se zrychlilo, což logicky znamenalo původně i fyzické přesuny obyvatelstva a rozbití místních komunit. David Goodhart, britský novinář, komentátor a spisovatel, přišel s konceptem, kterým změny popsal a pojmenoval. Starý svět představovalo maloměsto, v kterém byly menší rodinné firmy a celý tento svět byl pro své obyvatele výjimečným místem. Tito obyvatelé byli „somewhere“ (lze přeložit jako „někde“). Místo, z kterého lidi pocházeli, je formovalo. A tito lidé byli na své místo hrdí, definovali se právě lokalitou, patřili ke „kmenu“, jímž se lišili od jiných lidí. Mladí lidé však z těchto maloměst začali odcházet za vzděláním a prací. Tito lidé se pak všichni ocitají v ohromných městech, stávají se vykořeněnými, stávají se lidmi, kteří žijí „anywhere“ (lze přeložit jako „kdekoliv“). „Kdekoliv“ lidé se už neidentifikují svým místem narození, ale jejich identita je spojena s jejich vzděláním a prací. „Kdekoliv“ lidé nejsou charakterizováni místem, ale svým vlastním úsilím. Jak se z lidí „někde“ stávají lidé „kdekoliv“, dál upadají malá města a dál se rozšiřují aglomerace kolem velkých center, v kterých panuje velká konkurence a následně v takovém městě panuje atmosféra, v které vítězí jen někdo.
Dnes zažíváme kromě fyzických přesunů i přesuny mentální, směrem na internet a sociální sítě. Sociální sítě změnily vše. V roce 1890 Jacob Riis využil novou technologii – fotografii, aby zachytil špatné životní podmínky chudých lidí. O rok později vyšel článek „Jak žije druhá polovina?“, který si získal pozornost elit. Bohatí a vlivní cítili, že musí něco změnit. Musí pomoct chudším, musí pomoct většině lidí. Postupně byly přijaty nové zákony, které zlepšily postavení a podmínky chudých lidí. Dnes můžeme stejným způsobem nahlížet na nerovnost prostřednictvím sociálních sítí, ale v opačném směru. Dnes se většina lidí dozvídá o životě bohatých a slavných, zíráme, za co jsou schopni utratit ohromné částky.
Komunita selhala, nastoupil politický radikalismus
V první vlně, v době rozvíjejícího se imperialismu a kapitalismu, která přinesla bohatství, rychlost a efektivitu jen jedné straně, evropským zemím, došlo k destabilizaci horních vrstev, byla narušena tradiční struktura společnosti. Masa, která musela zápasit o přežití v průmyslové revoluci, ztratila pocit sounáležitosti. Následně se objevily ideologie, které jasně a jednoduše vysvětlovaly složitější realitu. A jelikož se rozpadl starý svět, nové myšlenky se jevily velmi lákavě. Slibovaly jasnou identitu. A místo samoty nabízely opět sounáležitost s dalšími „věřícími“.
Máme pohodlí, jsme efektivnější a bohatší, ale také nejsme autentičtí, jsme osamělí, neumíme navazovat vztahy. Na jedné straně se rozjel vlak v 19. století, na druhé straně se mladý muž v roce 2026 ponořuje do králičí nory internetu a začíná se zajímat o extremismus. Vykořeněnost odtahuje lidi od „normálu“ a přitahuje je k extrémům ve všech možných ohledech, v politice, ekonomice, každodenním chování. Jak píše významný politický komentátor Fareed Zakaria: „Proti každému nevinnému využití internetu stojí jiná fóra, jež slouží jako inkubátory radikalismu.“
V důsledku rychlých změn tak nejsme jen víc osamocení, izolovaní, ale i frustrovaní. A politici nejsou schopni odvést skutečnou práci, proto se ocitá v krizi i liberální demokracie. Frustrace z měnící se společnosti se chytají noví politici, kteří využívají nahromaděný strach ze změn. Problém je, že takzvaní demokraté a liberálové nejsou ochotni přepsat nepsaná pravidla, tvrdí, že například ochranu hranic prosazují pouze fašisté. Dopadne to tak, že voliči vyberou fašisty, aby udělali to, co liberálové odmítají udělat.
Je chaos normální?
Z krátkodobého pohledu mohou změny a technický pokrok působit jako něco, co nám pomůže přes všechny otřesy a chaos posílit svobodu, demokracii a obecně liberální hodnoty. Reálně ale vždy po velkých technologických zlomech následovalo období delšího chaosu a změn, které nakonec změnily politické a ekonomické síly ve prospěch nedemokratických sil. Knihtisk působil jako zdroj nových informací, díky kterým se rozšířily nejen informace, ale i větší svoboda. Reálně ale následovalo sto let náboženských válek a v dlouhodobém pohledu i návrat autoritářských monarchií. Twitter a sociální sítě působily na začátku mimo jiné jako zdroj síly pro demokratizační procesy při revolucích tzv. Arabského jara či pro hnutí žlutých vest, Occupy Wall Street apod. Reálně se ale dnes jedná o nástroj, který pomáhá rozpadu hodnot, působí chaos a využívají ho autoritářské síly.
Samozřejmě platí, že jen málokdo by chtěl mít život odpovídající 19. století. Máme se lépe, máme technologie, delší život, jsme bohatší, více lidí žije v demokracii a svět je více propojený. Přesto pokračující změny neustále narušují pořádek ve společnosti. Ale není to přirozené? Každá změna přináší i rozpad něčeho údajně tradičního. Někteří se více soustředí na pokrok, jiní vidí a cítí naopak onen rozpad, otřes, chaos. Obě strany mají pravdu. Prospěch a bohatnutí však plyne jen některým, v posledních dekádách jde jen úzké menšině.
Konzervativní liberalismus
Každý pokrok znamená možnost vytrhnutí člověka z kořenů. Na jedné straně jsou tradice a autority, na druhé straně je svoboda. Vytrhnutí z kořenů může znamenat svobodu. Jedinec tak získává, ale komunita ztrácí. Ochabují „staré“ vazby typu náboženství a tradic. A když už máme svobodu, máme možnost dát svému životu svůj vlastní smysl, na rozdíl od dříve vnuceného smyslu. Samozřejmě je jednodušší se podřídit tradicím. Nebo Bibli. Takový člověk je ale vždy v zóně komfortu.
Zakaria se domnívá, že dojde k zakonzervování liberalismu. To znamená, že dojde ke kompromisu, obě strany se umírní. Změny tak budou pomalejší, než by si přáli liberálové, ale rychlejší, než by si přáli konzervativci.
Zdroj:
ZAKARIA, Fareed. Věk revolucí: proměny světa od 17. století do současnosti. V českém jazyce vydání první. Přeložil Martin POKORNÝ. Obzor-Politologie. Praha: Prostor, 2024. ISBN 978-80-7260-617-7.
