Článek
Vztahy mezi generacemi určitě nejsou „čisté“ a pouze pozitivní a jednotlivé generace mohou cítit zradu. Z pohledu starší generace mohou mladší generace ničit tradice a svět, který vybudovali právě starší. A naopak mladší generace mohou cítit, že jim starší generace naprosto ukradly budoucnost. Jedni jsou „woke“ a „vločky“, druzí „sobečtí“ a „sociopati“.
Samozřejmě výše zmíněné jsou spíše myšlenkové zkratky, klišé a stereotypy. Mnohdy „rozumíme“ generacím přes povrchní měřítka a přes rozdíly, které ve skutečnosti vůbec neexistují.
Neustále se opakující mechanismus
Vždy má starší generace problém s mladšími, vždy si stěžují, že se mladším nechce pracovat, jsou hloupější, neumí to, co uměla starší generace za jejich mládí apod. Už ve starověku si Sokrates stěžoval na mládež, protože se podle něj chovala špatně, zajímala se pouze o luxus, nerespektovala starší a autority. Dokonce si stěžoval, že děti jsou tyrani domácností, místo aby byly otroky domácnosti. Děti podle Sokrata dokonce odporují rodičům a nevstávají, když do místnosti přijde starší. Takové stížnosti můžeme najít napříč celými dějinami.
Mechanismus této retrospektivy je celkem jednoduchý. Není v silách všech lidí zvládat pojmout všechny změny ve společnosti v jejich přirozené rychlosti. Sociální normy se neustále vyvíjí a mění. A starší jedinci v celých dějinách pak na pravidla ve společnosti stále koukají z pohledu doby, v které byli socializovány. Koukají tak například v roce 2025 na dění v rodině z pohledu roku 1980, když byli oni mladí. Hodnoty společnosti se neustále mění, ale naše individuální hodnoty s námi zůstávají od doby, kdy jsme dospívali. Vše nám přijde jiné, divné, horší. Problémem tak nejsou stížnosti starých na mladé, ani chování mladých, to je přirozený proces. Skutečně závažným problémem je, když mladí vnímají, jak se pokrok zastavil, a starší blokují změny. Je to problém, protože mladí pak mohou zpochybňovat celý systém. Procenta mladých lidí, kteří věří, že se budou mít lépe, se nápadně snižují. Ve skutečnosti je právě toto klíčová otázka: mohou se dětí mít lépe než jejich rodiče? To byla dříve nepsaná společenská smlouva, která byla zaručena.
Válka mezi jednotlivými generacemi neexistuje v takové míře, v jaké si to někteří představují, ale oddělení posledních generací od starších tu určitě je. Je to důsledkem toho, jak se vyvíjí ekonomika, bydlení, ale ve Spojených státech amerických i například nerovnosti ve zdravotnictví.
Jaké mezigenerační spory skutečně existují? Co je pouze mýtus? Pojďme si představit konkrétní oblasti, ukázat si rozdíly mezi generacemi, které existují.
Lenost a práce
Tradiční stížností je lenost a nechuť mladých generací. Reálně dnes všechny generace pracují méně. V průzkumech veřejného mínění souhlasí s tvrzením „pracovat více a proto si i více vydělat“ pořád stejný počet lidí, souhlasí s tím všechny generace. S tvrzením „práce je jen způsob, jak si vydělat peníze“ také souhlasí pořád stejný počet lidí a opět se nic nemění. Stížnosti na mladé lidi, kteří nechtějí pracovat, lze vystopovat až do konce 19. století, kdy začala existovat masová média. Jde zde o efekt životního cyklu, členové všech generací začínají myslet negativně o pracovní morálce mladých, když zestárnou.
Generační rozdíly na pracovišti? Neexistující. Metaanalýza dvaceti studií zkoumajících spokojenost s prací, s organizací, plány na změnu pracoviště apod. ukázala, že zde nejsou žádné vzorce související s generacemi. A co je fascinující a protiřečící všem stereotypům – mladí chtějí jen to, co starší už mají. Chtějí zajímavou práci se slušným platem a pracovat vedle lidí, které mají rádi, a kterým mohou věřit; chtějí mít možnost růstu a stoupat hierarchií ve firmě, dostat povýšení; být pravidelně oceňováni; nemuset měnit práci. Samozřejmě lidé v různých fázích svého života chtějí trochu něco jiného a chtějí změnu, ale životní cyklus se zde také přes generace nemění.
Například když se americká vláda zeptala, jestli by měla (vláda) být zodpovědná za poskytnutí určitého standardu života starých, odpovědi zůstávají stejné již mnoho let – 9 z 10 mladých lidí souhlasí. Naopak, mladí by starým přidali i další benefity. Ve skutečnosti není většina mladých zaměřená proti starším lidem jiných generací. Jsou to spíše starší lidé, kteří jsou proti mladší a vedou generační spory.
Hledání štěstí a mentální problémy
Celé dějiny všechny generace braly utrpění jako součást života a hledat „štěstí“ je ani nenapadlo. Po druhé světové válce znamenalo být šťastný nakupovat. Narážíme zde tedy na první rozdíl, dnešní mladé generace štěstí hledají. Mladí přecházejí od přežívání k sebevyjádření. Samozřejmě to není vše jen pozitivní, protože s hledáním štěstí souvisí i přílišný tlak na to být šťastný a výsledek může být minimálně frustrace. U předchozích generací se jednalo o „U“ model, kdy lidé byli šťastní v mládí a pak opět až po padesátce.
Zde pravděpodobně nesedí náš pocit, naše intuice o tom, jak šťastní, nebo spíše nešťastní mladší lidé jsou. Nesedí zde data, nesedí zde především informace v médiích, kde podle titulků velký počet mladých má deprese a úzkosti. Ale i lidé s duševními poruchami mohou zažívat dobré chvíle a průměr celé generace a jejich pocit spokojenosti pořád může být dobrý, i když část generace trpí a není šťastná. Zlomem zde ale podle dat skutečně může být současná generace Z, kde 22 % dospívajících žije se znaky duševních poruch. V porovnání s předchozí generací mileniálů je to skok o 7 %. Sebeubližování se zvýšilo z 6 % na 20 % u žen, u mužů je také zaznamenáno zvýšení, ale menší (z 6 % na 8 %). Sebevraždy u mladých lidí klesají. V případě sebevražd nezáleží na generacích, ale spíš na pohlaví a místě narození. Mnohem větší pravděpodobnost spáchání sebevraždy je u mužů z vyloučených lokalit.
Alkohol a sex
Obrovská změna u mladší generace je v poklesu pití alkoholu. Když se pro účely výzkumu v roce 2000 zeptali na pití alkoholu v Británii dětí mezi 13. a 15. rokem, 70 % z nich alkohol zkusilo. Když se zeptali v roce 2016 stejně starých, už to bylo pouze 36 % dotazovaných. Stejná čísla lze najít i v dalších zemích. Tady se jedná o skutečnou změnu, naprostou změnu kultury.
Stejně tak se o hodně píše o tom, jak mladí lidé nemají sex, respektive ho mají o dost méně. Tady se příkladně ukazuje, jak vznikají novinářské články, jak média fungují. Protože ano, mladí mají méně sexu. Ale to není celá pravda. Všechny generace mají méně sexu. V 90. letech to bylo šedesátkrát za rok, kolem roku 2000 už padesátkrát. Tyto čísla každých deset let klesají. V Británii odpovídají lidé, kolikrát měli sex za poslední měsíc, v roce 1990 to bylo pětkrát, v roce 2010 třikrát.
Kulturní války – rasismus, potraty, homosexualita
Co se nemění, jsou předsudky a rasismus. Známé jsou experimenty se snahou získat byt nebo práci. Stačí jméno a příjmení, v případě České republiky například typické romské příjmení, okamžitě se objeví předsudky. V USA mají bílí kandidáti o 36 % větší šanci, že jim bude odpovězeno než černochovi s úplně stejnou přihláškou a životopisem. Čtvrtina mileniálů a pětina generace Z si stále myslí, že černoši jsou líní.
Ameriku dělí například přístup k potratům, ale absolutně to není generační věc. Od 70. let polovina a více jak polovina Američanů tvrdí, že žena by neměla mít přístup k potratu, pokud je důvod potratu, že žena prostě nechce mít další dítě. U generace Z tento názor klesá, ale pořád šokujících 40 % nejmladších Američanů neschvaluje, aby žena šla na potrat.
Přístup k homosexualitě také není o generacích, ale mnohem výrazněji o tom, kde se narodíme. Rusko, Turecko, Brazílie a Mexiko jsou státy s nejvíce negativními názory na homosexualitu, na druhém pólu je Dánsko a Norsko. V Americe a Velké Británii jde počet lidí, kteří nevidí na homosexuálních vztazích nic špatného, nahoru a to v každé generaci. Od pětiny lidí v roce 1980 po čtyři pětiny v roce 2018. A „nejnovější“ generace je do toho prostředí socializována, takže samozřejmě většinově nebude mít nic proti homosexualitě.
V roce 1987 si 48 % Britů myslelo, že úkolem mužů je vydělávat peníze a úkolem ženy je starat se o domácnost. Dnes je to pouze 8 %. Záleží, do jaké doby se člověk socializuje, nejde zde ani tak o genderový rozdíl, jako skutečně generační.
Politika a volby
Méně mladších lidí chodí k volbám. A zde je pravděpodobně něco, co skutečně souvisí s generacemi. Zní to jako negativní věc, ale možná to je změna pozitivní, které se politici, většinou ze starších generací, odmítají přizpůsobit. Začalo to mileniály. Mileniálové nejsou loajální jedné straně, volí spíše značky než politické strany. Mají větší požadavky a chtějí od politiků více. Politickým trendem se stalo, že se zaměřují na určité věkové skupiny, což je poměrně riskantní politický tah. Pokud si jedna politická strana bude myslet, že má na své straně jednu věkovou demografickou skupinu, druhá politická strana půjde do extrémů, aby tyto voliče oslovila. Je pak prakticky nemožné se vyhnout polarizaci a nepohánět skupiny voličů proti sobě. Tady je možná kořen dnešních kulturních válek. Může to být i politika, která proti sobě staví mladší a starší generace. Generační válka tedy není, ale politici si ji vymýšlí.
Lidé všech generací se čím dál tím více identifikují se svou skupinou a „ti druzí“ jim čím dál tím více vadí. Výsledkem je tak soustředění se na několik úzkých témat, která v minulosti vůbec neměla prostor. A částečně možná i proto zde máme pocit, že jsme ve válce generací. Stačí zmínit „woke“ a všechny malé rozdíly se zvětšují, přehání a vše směřuje ke katastrofě.
Je zde změna s nejnovější generací?
Se štítkem své generace se identifikuje 40 % mileniálů, 58 % generace X a 79 % baby boomers. Generace Z se průzkumu neúčastnila. Ale právě generace Z je ostatními hodnocena jako nejhorší generace ze všech. Je to ale jen klasické odmítání a házení viny na nejmladší. Neustále se opakující příběh. O baby boomers se psalo jako o hrozné generaci, která se jen lituje. Vždy platí, že každá generace označuje právě svou generaci jako ztracenou. Starší vždy vnímají novou generaci jako invazi barbarů, která se chová špatně. Z pohledu starších v tomto současná nejmladší generace pokračuje, protože generace Z má liberální pohled na klíčové části kulturních debat. Data ale nenaznačují žádný náhlý a překvapivý zvrat. Mnohem víc změn bylo u předešlých generací.
Závěr
Je tu tedy existující mýtus generační války. Proč? Je to jednoduchý pohled na složitou věc. Pohled několika skupin a velkého množství lidí se zjednoduší na jeden příklad. A všichni jsou spokojení, protože všechno chápou. Samozřejmě mezigenerační napětí tu je a bylo vždy, protože vždy existuje společenský posun a neustálé inovace. Velké změny tady jsou a byly, rozhodně ale nezačaly mileniály nebo generací Z. Nejedná se o žádnou „invazi barbarů“. Skutečné trauma a změny přináší války, ekonomické krize a celosvětové pandemie, to jsou „invaze“, které dokážou změnit celou generaci.
Ve skutečnosti zde nejsou tak velké rozdíly mezi generacemi, s výjimkou nejstarší generace. Musíme rozumět pouze několika málo věcem. Rozdělení na generace je z velké části pouze marketing. Sociální hodnoty se neustále mění, to přináší určité tření mezi generacemi. Zároveň nám chybí nadhled, vzdělanost a porozumění efektům, které provádí život každého jedince. Média nám zároveň přináší komentáře ve formě clickbaitů.
Zdroj:
DUFFY, Bobby. Generations: does when you're born shape who you are? London: Atlantic Books, 2021. ISBN 978-1-83895-260-0.
