Článek
Ženy v politice
Právě teď je pouze 27 % míst v parlamentech (a podobných orgánech nesoucí jiný název) po světě obsazeno ženami. Šest zemí na světě má alespoň 50 % žen ve svých parlamentech. Na lokálních úrovních politiky je v současnosti zvoleno 35 % žen, jen dvě země mají 50 % a více. Pouze 22 % světových vládních postů mají ženy.
Když se ženy do politiky dostanou, dějí se skutečně velké změny prospěšné pro celou společnost. Problém ale je, že ženy se do politiky tak často nedostávají. Často je jediným důvodem, proč se žena do politiky nedostane, skutečně jen to, že je žena. Velký počet lidí si stále myslí, že žena je nevolitelná. V roce 2016 se The Atlantic zaměřil na nerozhodnuté voliče při prezidentských volbách v Americe. Hlavním závěrem bylo, že Hillary Clinton nelze volit, protože je „příliš ambiciózní“. K tomu se váže hned několik zajímavých bodů. Za prvé, šlo o prezidentské volby v USA. Logicky tak každý kandidát je skutečně ambiciózní. Vyčítat tak někomu ambice nedává smysl. Druhý bod je, že „příliš ambiciózní“ není argument u mužů. Reálně byla snaha Donalda Trumpa, neúspěšné televizní celebrity a podnikatele, který několikrát musel vyhlásit bankrot, velmi ambiciózní. I přes jeho nulové politické zkušenosti mu však nikdo nepřipomínal, že má moc velké ambice.
Dvojí metr
K podobným závěrům došla i studie z roku 2010. Podle ní považují voliči politické kandidáty za lidi, kteří chtějí moc, ale problém to je jen u žen. U žen není vhodné, aby chtěly moc. Další studie došla k tomu, že pokud muž a žena řeknou to samé v kontextu, který je stereotypně považován za mužský (akciová burza, automechanik, politik), žena je odsouzená jako příliš asertivní a panovačná. Pokud ale muž a žena řeknou to samé v kontextu, který je považován za typicky ženský (vybírání záclon, plánování oslavy pro děti), pro muže je v pořádku být příliš asertivní. A dokonce i zde je pro ženu možnost být považována za až příliš asertivní.
S dvojím metrem se ženy viditelně setkávají i v případě politických debat a především v přerušování, které se dá objektivně měřit. Analýza z roku 2015 ukázala, že ženy mají dvakrát větší pravděpodobnost, že budou přerušeny mužem, než že muž bude přerušen ženou. Nejen to, diváci a zároveň i voliči opět jinak reagují, když při debatách přerušuje muž a když přerušuje žena. U žen podle analýzy neexistuje nic jako „slušné“ přerušení, zatímco u mužů taková kategorie existuje. Když se žena v politice chová jako žena, je příliš ambiciózní, hysterická apod., když žena přistoupí na to, že politika je hřiště mužů, a přizpůsobí se, dostane také výtky. Pro ženy tak neexistuje žádná správná cesta a způsob chování.
„Uklidni se, zlatíčko“
Další, čím si ženy v politice musí procházet, je patronizování. Povyšování se známe i z české politiky, ale světově asi největším příkladem je tehdy britský premiér, David Cameron, který Angele Eagle řekl: „uklidni se, zlatíčko“ (v originále „calm down, dear“). Naprosto typický nástroj používaný některými muži v politice. V roce 2016 političky ve zprávě IPU (Inter-Parliamentary Union; mezinárodní orgán parlamentů existující od roku 1889) popsaly, že jsou v parlamentech utišovány prstem na rtu, politici se k nim chovají jako k malým dětem. Podobné chování se nestává, když mluví muž politik. Jedna z poslankyň popsala situaci, že i kolegové z vlastní strany se k ní nakloní, když se přihlásí k rozmluvě v parlamentu, a zeptají se ji, jestli je to vážně důležité, jestli musí jít mluvit. Pochopitelně situace je mnohem horší, pokud se dostaneme mimo Evropu. V parlamentech rozvojových států dochází k vypínání mikrofonů a přímému zastrašování. „Sexismus, obtěžování a násilí vůči ženám političkám je fenomén, který nezná hranice a na určité úrovni existuje v každé zemi.“ Podle zprávy bylo 66 % žen političek pravidelně vystaveno mizogynistickým poznámkám od mužských kolegů. Poznámky byly od ponižujících („i v pornu bys byla lepší“) až po výhružky („měla bys být znásilněna, abys poznala, co tady dělají cizinci“). Při prezidentských volbách v roce 2016 mířilo na Hillary Clinton dvakrát více urážlivých tweetů než na Bernieho Sanderse. Jedna z žen z Evropského parlamentu obdržela během čtyř týdnů 500 výhrůžek znásilněním. Jiné ženě byl poslán seznam informací, v kterých bylo i jméno jejího syna, jeho věk, adresa školy a bylo jí vyhrožováno, že syn bude unesen.
Násilí vůči ženám v politice
Nejde jen o slova, nejde jen o výhružky. Každá pátá žena v politice byla skutečně sexuálně napadena, některé z nich vícekrát. Třetina žen v politice byla svědkem sexuálního násilí od muže politika vůči ženě političce. Čím více žen v politice je, tím více se stupňuje násilí vůči nim. Toto nejsou informace například pouze z Afghánistánu, do studie byl zahrnut i Nový Zéland, USA a evropské státy (včetně skandinávských, kde panuje největší rovnost v tomto ohledu).
Výsledkem agrese mužů je odchod žen z politiky. Další ženy radši vůbec nekandidují. Proč by se dobrovolně vystavovaly v „lepším“ případě slovním útokům, v horším případě vyloženě urážkám a násilí? Třetina švédských regionálních političek zvažovala odchod z politiky kvůli vyhrožování od mužů. 75 % britských žen v programu pro budoucí lídryně řeklo, že sexistické urážky jsou něco, co je velmi znepokojuje a kvůli čemu zvažují odchod z veřejného života.
Neplatí tak argumenty zástupců „zdravého rozumu“, že ženy prostě nejsou zvoleny a tak je to fér, a že ženy prostě nekandidují. Pokud nekandidují, tak kvůli tomu, že se k nim muži politici chovají nevhodně nebo násilně. A zvoleny často nejsou jen kvůli tomu, že jsou ženy.
I když se ženy do politiky dostanou, jsou někdy „odkloněny“ od rozhodování, muži je nepustí na scénu. V roce 2011 proběhl výzkum přímo mezi americkými zákonodárci a 40 % žen političek souhlasilo s tvrzením, že pokud se dělá důležité rozhodnutí a v čele je muž, je pravděpodobné, že nebudou začleněny do rozhodování, nebude s nimi nic konzultováno. 17 % mužů souhlasilo se stejným tvrzením. V Británii, kde se dost věcí rozhoduje na úrovni lokální moci, vyšla v roce 2017 zpráva, že ani zde nejsou zvolené ženy dostatečně zapojené do rozhodovacích a schvalovacích procesů.
Vládní škrty dopadají na ženy
Nejde pouze o ženy v politice, ale i o to, jak vypadají politická rozhodnutí bez žen. Jak může vypadat reálně politika řízena muži dopadající především na ženy? Podle analýzy Dolní Sněmovny Spojeného království z roku 2017 dopadla britská fiskální konsolidace od roku 2010 z 86 % na ženy. I další analýzy potvrdily, že když vlády šetří, dopadá to na ženy a jejich nezaměstnanost. Mezi muži a ženami je stále rozdíl v nezaměstnanosti, v Americe a Evropské unii na úrovni kolem 12 %, mimo tyto části světa vyšší, až k 27 %. Ženská zaměstnanost a pochopitelně obecně politika, z které by měly prospěch ženy, vede k prospěchu celé společnosti. Není to složitá logika. Kdyby politika vlád nedopadala na zaměstnanost žen, HDP států by se zvětšovalo. Společnost McKinsey v roce 2015 odhadla, že kdyby ženy pracovaly stejně jako muži, globální HDP by vzrostlo o 12 000 000 000 000 dolarů.
Například v Los Angeles v roce 2012 šetřily a vybraly si za svůj cíl předškolní vzdělávání. 6000 matek se muselo vzdát 1 500 000 pracovních hodin, což znamenalo ztrátu 24 900 000 dolarů na mzdách. Jednoznačně příklad špatné politiky. Jak by mohla vypadat celospolečensky vyspělá a prospěšná politika? V případě Los Angeles stačí udělat opak – stabilní fungující péče o děti, aby si matky udržely pracovní pozice. Například v roce 1997 kanadský Quebec zadotoval školky a další služby pro nejmenší děti, jejichž ceny následně klesly. V následujících pěti letech vzrostly počty hodin, které matky dětí do pěti let odpracovaly. 300 000 matek přešlo na práci na plný úvazek, stát vybral 1,5 miliardy dolarů na daních. Není to raketová věda. Investice do předškolní péče je jedna z nejlepších investicí, jaká může být. Neplacená práce není volba, je to struktura, je to systém.
Práce žen je často práce neplacená
Ale ženy pracovat nemohou. Místo toho dělají domácí neplacené práce. S tím, jak se všichni dožíváme vyššího věku, žijeme v pozdějších fázích horší životy, jsme jen nemocní, a kdo se o nás stará? Většinou ženy. Evropa už před delší dobou přešla přes milník 10 % chronicky nemocných. Ženy mají sedmkrát větší pravděpodobnost, že přejdou z práce na plný úvazek na úvazek částečný, protože ženy se starají o své nemocné rodiče apod.
V případě politických rozhodnutí není ubližování ženám záměrné. Jde o systém. Proč tomu tak je? Protože nesbíráme data o tom, jak tento systém ovlivňuje ženy. Jsme v kruhu. Politika diskriminuje ženy, aniž bychom si to uvědomovali, protože rozhodují muži, kteří nesbírají data o tom, jak jejich rozhodnutí ovlivňují ženy.
Obecně je velkým problémem nedostatek dat, to znamená nedostatek informací. Vláda produkuje politiku, která je produkována muži pro muže. Ale neuvědomuje si to, protože měří jen taková data, která jsou opět zaměřena na muže. Je to obří společenská slepá skvrna. Muži ve vládě berou svou politiku jako rozumnou politiku pro všechny, jako zdravý rozum. Reálně ale dochází k diskriminaci žen. Problém to je, protože ženy přinášejí do politiky jiný pohled a nová témata. Ženy vedou rozdílné životy, řeší jiné problémy. Okolí se k nim chová tak, že si to my muži nedokážeme představit, není to náš svět, není to náš zdravý rozum. My muži nepřemýšlíme nad tím, jak ženy žijí, jaké mají problémy, jaké mají zkušenosti. Hodnotíme politiku a život jen z našeho pohledu. Ženy mají jiné potřeby, jiné priority. Celou tuto oblast metaforicky vystihuje příklad úspěšné firmy, která si postavila krásné kancléře a v nich krásné skleněné schody – nikoho z mužů nenapadalo, jaké to je být ženou v sukni a jít po těchto schodech.
Zdroj:
CRIADO-PEREZ, Caroline. Invisible women: data bias in a world designed for men. New York: Abrams Press, 2021. ISBN 978-1-4197-3521-9.
