Článek
Poklidné sváteční dny jsou za námi. Užívali jsme si je epikurejskými radovánkami, vzdáleni od dění mimo naše vyzdobené domovy, obložené stoly a pěkně oblečené návštěvy. Času na sledování zpráv ubylo, přednost mělo setkávání, stolování.
Pak přišlo několik všedních dní a s nimi první rozepře. Rozdělila nás na odpůrce a příznivce zábavní pyrotechniky. Na sociálních sítích jsme se navzájem slušně pouráželi.
Po pravdě, zůstat na Silvestra ve velkém městě v místech, kde nejsou petardy zakázány, je příšerné. Takový konec roku by člověk, který tuhle zábavu nesnáší, nepřál ani svému nepříteli. Je to utrpení pro nás, tiché, ale i pro zvířata. A pro sousedy těch, jimž nestačí vypustit si trošku těch hlučných prskavek o půlnoci.
Pak ale přijde Nový rok, první optimistický den. Sice jsem nevyspaná, ale nadějeplná. Je to na celý rok za mnou. Den si hodlám náležitě užít. Ráda si představuji, že současný rok bude lepší než minulý. Pravda, říkala jsem si to i v roce 2018. Pak přišla covidová pandemie.
Optimistické vítání roku 2022 dostalo ránu už druhý měsíc, přesněji 24.2. Všichni víme, co se stalo a děje dosud. Válka. Kousek za našimi hranicemi. Válka se žralokem, který sice postrádá naši inteligenci a humánnost, ale převyšuje nás zákeřností, počtem zbraní a obětí. Dodává je na bojiště, jako by je vyráběl na pásu. Rusák si života neváží.
A tak mě napadá, že jsme snad trochu poučeni a začneme vítat další nové roky poněkud střídměji. Nejlépe bez petard a představ. Jen tak.
Stačilo by mít očekávání, která umíme sami ovlivnit. Třeba že na sebe budeme hodnější. Laskavější. Budeme mít vůči sobě větší respekt. Budeme si víc vážit všeho dobrého, než se na nás zase vrhne nečekané zlo, jemuž zabránit neumíme.
Tak jsem si předsevzala, že přestanu posuzovat a kritizovat. Nebudu se unáhlovat v názorech, abych získala čas a také abych nebyla snadnou kořistí manipulátorů.
Po tak těžkém roce, jako byl ten předešlý, nemluvě o závěru prosince na Filosofické fakultě, kde se vinou střelby jednoho ze studentů nedožilo nového roku čtrnáct obětí, jsem zadoufala, že jistě nejsem jediná, kdo takhle přehodnocuje. Přece už ležíme tváří ponořenou v blátě, zbývá jen ten poslední krok - který nás to toho bahna hlouběji zatlačí. My však už chceme vstát. Vstát jak ten pověstný Fénix z popela. Měli bychom se spojit, začít si vážit…
V tomhle mě podpořili premiér a prezident svými projevy. Nikomu nespílali, nerozdělovali a nepopouzeli společnost proti sobě. Zhodnotili věcně, kriticky, dali naději. Paráda!
No, zas taková paráda to nebyla. Vzápětí se začala ozývat opozice. A už reje a reje, straší, rozděluje, ponouká k vzájemné nenávisti. A slabší jedinec jí tak snadno podlehne. Optimistické naladění nevydrželo ani týden po Novém roce.
Upřímně, doufám, že ne. Že je nás víc a víc, kteří si uvědomujeme, co jsem napsala v záhlaví článku. Že když budeme vůči sobě - však vy víte, co… mohlo by to taky zafungovat. Třeba jako pozitivní pandemie, která se obejde bez vakcín od farmaceutů, protože postačí vakcína zvaná slušnost. Jak já tobě, tak ty mně přece. Kdo namítá, že to nefunguje, mýlí se. Jsou země, kde je radost žít. Kde si lidé nedělají zbytečné naschvály a jsou k sobě ohleduplní. U popelnic, na úřadech, na ulicích, v dopravě, všude, kde to jde. Prostě všude tam, kde to lidé „dole“ dokázali, takže těm „nahoře“ nezbylo nic jiného, než se chovat stejně.
