Článek
Filmová série o básnících režiséra Dušan Kleina nám dala desítky hlášek a postav, které lidé milují i po desítkách let. Mezi ty absolutně nejvýraznější patří bezesporu Numira Cassa Thombe, kterému nikdo neřekl jinak než Mireček.
Africký student medicíny s obrovským úsměvem, zálibou v dívkách bez prsenek a kouzelně lámanou češtinou vnesl do příběhu o mladých lékařích obrovskou porci energie. Jeho představitel, Joseph Dielle, přitom vůbec nebyl herec. Do tehdejšího Československa přišel studovat úplně jiný obor a natáčení pro něj bylo jen příjemným přivýdělkem a velkou zábavou. Skutečný životní příběh sympatického cizince je však mnohem dramatičtější než slavná filmová komedie. Zažil obrovský profesní úspěch, luxusní život, ale také krutou realitu války, při které přišel o střechu nad hlavou a musel začínat úplně od nuly.
Jak se kluk z Konga ocitl na pražské FAMU
Joseph Dielle se narodil v Konžské republice do neobyčejně velké rodiny. Jeho otec měl dvě manželky a celkem devatenáct dětí. Rodina u nich byla vždy na prvním místě, a také má Pepík, jak mu v Česku říkali, v rodině dlouhověkost. Jeho otec se dožil úctyhodného věku 104 let.
Joseph už od mládí tíhnul ke světu médií a filmu. Začal pracovat v místní konžské televizi jako moderátor a reportér, kde si jeho talentu a bystrosti všiml tehdejší československý velvyslanec. Právě diplomatické kontakty otevřely mladému muži dveře do světa. Dostal nabídku stipendia v Praze, kterou s nadšením přijal. V roce 1982 tak Joseph nastoupil na prestižní pražskou FAMU, kde začal studovat obor filmová a televizní režie. Praha pro něj byla zcela novým světem, který si uměl dostatečně užít.
Z nástěnky rovnou před kameru Dušana Kleina
Když režisér Dušan Klein připravoval pokračování svých úspěšných Básníků s názvem Jak básníci přicházejí o iluze, měl ve scénáři postavu zahraničního studenta. Rozhodl se, že zamíří mezi studenty umění a tam vybere toho nejlepšího. Na FAMU pak narazil na Josepha Dielleho.
Joseph stál na chodbě u nástěnky, neustále se usmíval od ucha k uchu, ukazoval zářivě bílé zuby a měl stylový knírek. Klein okamžitě věděl, že našel svého Mirečka. Joseph s natáčením souhlasil celkem snadno. V té době si musel pražská studia částečně hradit sám, takže honorář za filmování se mu velmi hodil a celá věc mu navíc přišla jako skvělá recese. Své role se zhostil s naprostou přirozeností a jeho hlášky o tom, že nemá dolary, protože je delegace, nebo slavné zvolání o Vendulce utěšitelce okamžitě zlidověly. Postavu si zopakoval ještě v dalším díle Jak básníkům chutná život v roce 1987, což bylo také naposledy, kdy se v Československu ukázal.
Úspěšná kariéra televizního manažera v Africe
Po dokončení studií v Praze se Joseph Dielle vrátil zpět do rodného Konga. Herecké ambice v Evropě neměl, jeho srdce patřilo režii a televizní tvorbě. Využil všechny znalosti, které v Praze získal, a v konžských médiích začal rychle stoupat po kariérním žebříčku. Vypracoval se na uznávaného televizního tvůrce. Když se v zemi začal otevírat prostor pro soukromé vysílání, přišel s ambiciózním nápadem. Našel investora a spoluzaložil jednu z prvních soukromých televizních stanic v zemi s názvem DVS Plus. „Už předtím jsem pracoval jako moderátor televizních zpráv a byl jsem hodně úspěšný. Jednou za mnou přišel československý ambasador a nabídl mi možnost studia u vás,“ vzpomínal.
Stanice sídlila v přístavním městě Pointe-Noire, které je ekonomickým srdcem Konga. Joseph sice nebyl majitelem, ale jako generální ředitel projekt kompletně řídil. Stanice měla velký úspěch, programem připomínala evropské komerční televize a Josephovi přinesla skvělý životní standard. Dařilo se mu tolik, že vydělával v přepočtu kolem čtvrt milionu korun měsíčně. Postavil si luxusní dům, nosil obleky šité na míru. Lidé v okolí si ho vážili. Odletěl i do Ameriky. „Tam jsem se podílel na natáčení filmu s Eddiem Murphym,“ pochlubil se.
Občanská válka změnila všechno
Všechno se ale změnilo na konci devadesátých let, kdy v Kongu naplno propukla občanská válka. Ozbrojený konflikt zasáhl celou zemi a nevyhnul se ani městu Pointe-Noire. Rodina Josepha prožila peklo a úspěšný manažer přišel ze dne na den o všechno. Televizní stanice musela kvůli bojům přerušit vysílání a dům Josepha byl vyrabován ozbrojenci.
Rodina ztratila veškerý majetek a ocitla se v situaci, kdy musela bojovat o přežití. Válka Josephovi nevzala jen peníze, ale i jeho vzpomínky na mládí v Československu. Vojáci ukradli i videokazety s Básníky a naprostou většinu fotografií z Prahy. Jediné, co mu z té doby zůstalo, bylo sedm schovaných snímků a stará kožená taška značky Baťa, kterou si z Československa kdysi přivezl.
Pavel Kříž byl hlavní hvězdou série Básníci
Opora v milované Josefíně a návrat na scénu
Z nejtěžšího životního období pomohla Josephovi jeho rodina a vlastní nezlomná povaha. Ještě před svým odjezdem na studia do Prahy poznal svou životní lásku Josefínu. Ta na něj celou dobu věrně čekala a po jeho návratu z Evropy se vzali. Josefína, která získala stabilní zaměstnání u nadnárodní ropné společnosti Agip, mu byla obrovskou oporou v dobách slávy i v chudobě během války.
Společně vychovali pět dětí. Když válka v roce 2003 skončila příměřím, Joseph se odmítl vzdát. Z politických důvodů sice nejprve nedostal povolení obnovit původní stanici, ale v následujících letech se dokázal postavit znovu na nohy a televizní vysílání v Pointe-Noire v pozměněné formě opět rozjel. Dnes už je z něj dědeček, který žije klidným životem a miluje svá vnoučata. Přestože ho život nešetřil, úsměv na tváři nikdy neztratil. Jeho pověstná nevraživost vůči novinářům ale zůstala. Když ho před lety redaktorka iDNES.cz vypátrála v Kongu, jako první se ptal, kolik mu dá za rozhovor.
Fakt mě v Česku lidi pořád znají?
Před lety Josepha Dielleho po dlouhém pátrání objevila a navštívila v Kongu česká novinářka Markéta Kutilová. Pro tehdy už staršího pána to byl obrovský šok. Joseph doma v Africe o své filmové kariéře v Evropě nikdy moc nemluvil. Jeho manželka Josefína, děti ani blízcí přátelé vůbec netušili, že je v jedné malé zemi v srdci Evropy celebritou. Když mu novinářka vysvětlovala, že filmy s ním se v Česku vysílají každé Vánoce a že jméno Mireček se stalo legendárním, Joseph tomu nechtěl věřit a dojatě se ptal, zda si ho lidé opravdu pamatují.
Češtinu už za ta léta téměř kompletně zapomněl, ale okamžitě z paměti vylovil dvě věci, které mu v Praze chutnaly nejvíce. Překvapí vás, že to bylo pivo a slivovice? Setkání pro něj bylo krásným připomenutím let, která sám označuje za nejkrásnější období svého života. „Rád bych se jednou vrátil i se ženou a film viděl na velkém plátně. V Kongu nejsou peníze. Vy máte FAMU, Národní divadlo, kina… Tady z toho nemáme nic,“ řekl v rozhovoru před deseti lety.
