Článek
Herec Antonín Holub je z výrazné umělecké rodiny, ale cesta k herectví pro něj nebyla automatická. V Koťák Live řekl, že se hlásil na české herecké školy, ale neuspěl. Nakonec odešel do Francie, kde strávil osm let.
Když se člověk jmenuje Holub a jeho máma je Bára Hrzánová, může to zvenku vypadat, že cesta k herectví je předem připravená. Jenže Antonín Holub v Koťák Live ukázal, že slavné příjmení neznamená automaticky otevřené dveře. Naopak. Když se hlásil na herecké školy v Česku, nevzali ho. A jak sám dodává, nevyšlo to ani v Brně.
Říká to s humorem, ale právě v tom je ten příběh silný. Nešlo o člověka, který by se rozhodl utéct do zahraničí, protože doma bylo všechno moc snadné. Spíš naopak. Chtěl zůstat tady, jenže když přijímačky dvakrát nevyšly, začal přemýšlet jinak.
Po dvou letech už se mu podle jeho slov nechtělo znovu chodit před komise a představovat se jako Holub/Hrzán. Měl za sebou francouzské lyceum, takže francouzsky uměl lépe než anglicky, a cesta do Francie najednou dávala smysl. Paradoxní na tom je, že po lyceu původně do Francie vůbec nechtěl. Nakonec tam strávil osm let.
Paříž ale nepopisuje jako filmovou pohádku. Spíš jako normální život. Škola, práce, divadlo, kamarádi, kafe, pivo, byt, každodennost. Podle něj je Praha dokonce hezčí než Paříž. To je věta, která možná zabolí všechny romantiky s představou bagety pod Eiffelovkou, ale od člověka, který tam skutečně žil, zní docela poctivě.
Mluví i o tom, že Paříž má místa, kam se člověk úplně nehrne. V jedné části města podle něj narazil na prostředí, které působilo hodně tvrdě a nepříjemně. Zároveň to ale nestaví jako velkou moralitu o nebezpečné Francii. Spíš to bere podobně jako noční hlavní nádraží v Praze: každé město má svoje kouty.
Zajímavé je, že Antonín nepůsobí jako člověk, který se snaží za každou cenu prodat velký dramatický osud. O odmítnutí mluví civilně, skoro mimochodem. Ještě víc ho v rozhovoru charakterizuje to, co říká o umění. Dojímají ho výkony lidí v muzikálu, opeře nebo tanci. Nejen příběh na jevišti, ale hlavně dřina za tím. Roky práce kvůli okamžiku, který na scéně proběhne a část publika si ho možná ani nevšimne.
Tady je vidět, že jeho cesta přes Francii nebyla jen o tom „někde se uchytit“. Byla o řemesle. O hraní, hudbě, škole, jazyku a schopnosti začít znovu bez toho, aby si ho někdo okamžitě zařadil jen podle rodiny.
Do Česka se vrátil po osmi letech. Popisuje, že když v Paříži vyklízel byt a hodil klíče do schránky, bylo to dojemné. Takové malé filmové gesto na konci jedné životní kapitoly. Teď je zpátky a zdá se, že právě díky té oklice má co vyprávět.
Na celém příběhu je sympatické, že v něm není uraženost. Ani póza člověka, který musel odejít, protože ho doma nepochopili. Spíš klidné přiznání, že když ho tady nechtěli, šel jinam. A že se někdy cesta k českému jevišti může překvapivě vzít přes Paříž.
