Článek
Herec a autor Gastromapy Lukáš Hejlík v Koťák Live vysvětlil, proč si v restauracích pořád platí sám, i když by nemusel. Podle něj je právě to jeden z důvodů, proč jeho doporučení lidé berou vážně.
Lukáš Hejlík slyší jednu otázku pořád dokola: jak může herec dělat odborníka na jídlo? V Koťák Live na ni odpověděl bez velké obrany. Může, pokud ho to baví, dělá to dlouho, věnuje tomu čas a hlavně za sebe v restauracích platí.
Gastromapa funguje už třináct let. To není krátká influencerská vlna, která vznikla mezi dvěma brunchi a jedním reels. Hejlík roky objíždí Česko, chodí do kaváren, bister, restaurací a pekáren, mluví o nich, píše o nich a doporučuje je lidem. A důležitá část jeho pravidel je právě to, že si za sebe platí.
V rozhovoru říká, že ho to baví. Přitom by podle všeho nemusel. Podniky by mu určitě rády nabídly jídlo zdarma, protože doporučení od Gastromapy má váhu. Jenže kdyby přestal být hostem jako každý jiný, ztratil by část důvěry. A ta je u doporučování jídla skoro všechno.
Je to vlastně jednoduché. Když člověk zaplatí, hodnotí zážitek z pozice hosta. Ne z pozice někoho, kdo dostal pozornost, speciální zacházení a účet, který se neobjevil. Právě tím se Gastromapa odlišuje od běžného reklamního obsahu.
Koťák se do něj samozřejmě pustil s otázkou, jak může někdo, kdo má rád kopr, radit lidem s jídlem. A tady se ukázalo, že kopr je v Česku skoro kulturní válka. Lukáš bránil koprovku i kulajdu, publikum překvapivě silně zvedalo ruce pro kopr a Koťák nevěřil, že tak velká „koprová lobby“ může existovat.
Jenže i to k jídlu patří. Každý má svoje hranice, svoje chutě a svoje malé gastro pravdy. Někdo miluje kulajdu, někdo ledový filtr, někdo odmítá batch na led a někdo si dá kávu za 499 korun, i když sám uzná, že osmkrát dražší nemusí automaticky znamenat osmkrát lepší.
Hejlík v dílu mluví i o Michelinu. Podle něj může mít průvodce smysl nejen pro Prahu, ale hlavně pro regiony a pro celý obor. Ne proto, že by Michelin automaticky vyřešil českou gastronomii, ale protože ji může víc zviditelnit, přitáhnout lidi k cestování za jídlem a ukázat, že zajímavé podniky nejsou jen v centru hlavního města.
Regiony jsou pro něj důležité. V rozhovoru sype z hlavy podniky v Hradci, Varech, Brně, okolí Žďáru nebo Nového Města. Je na něm vidět, že Česko nebere jako pár adres pro foodies, ale jako živou mapu míst, kam lidé dávají vlastní energii, peníze a příběh.
Zároveň ale nepůsobí jako člověk, který chce lidem zakazovat obyčejné jídlo. Když má někdo rád „prasárny“, ať je jí. Říká spíš, že ho baví, když lidé řeší, kam půjdou jíst, co chtějí ochutnat a proč jim na tom záleží. Nejde o snobství. Jde o to, že jídlo je součást života, výletů, vztahů a hodnot.
A možná právě proto Gastromapa pořád funguje. Není to jen seznam podniků. Je to kombinace osobního vkusu, důvěry, regionů a dlouhodobé práce. Lukáš Hejlík nemusí být kuchař, aby mohl doporučovat jídlo. Stačí, že třináct let chodí, ochutnává, platí a pořád ho to evidentně baví.
