Článek
Když se řekne Babička z roku 1971, většina diváků si vybaví především dvě tváře. Jarmilu Kurandovou jako laskavou, moudrou a životem zkušenou babičku a Libuši Šafránkovou coby Barunku. Šafránkové bylo v době natáčení osmnáct let. Role pro ni byla jednou z důležitých raných filmových příležitostí a zpětně působí až symbolicky, že právě v tomto filmu dostala postava prostor snít o Popelce. O pouhé dva roky později se Šafránková skutečně stala filmovou Popelkou v pohádce Tři oříšky pro Popelku.
Šafránková všechny dojala
Zajímavé je, že vůbec první záběr Šafránkové byl zároveň posledním záběrem celého filmu, kdy Barunka pláče a běží oznámit včeličkám, že babička zemřela. Mladá herečka tehdy vzala roli tak upřímně, že plakala doopravdy a režisér pak dokonce zapomněl dát pokyn kameramanovi, že má přestal točit. Z Babičky se ale nestal film jedné herečky. Režisér Antonín Moskalyk kolem Kurandové a Šafránkové sestavil velmi výrazný ansámbl.
Libuše Geprtová vytvořila Viktorku, Květa Fialová paní kněžnu, Magda Vášáryová komtesu Hortensii a Petr Čepek černého myslivce. Objevili se také Jan Hrušínský, Jaroslava Obermaierová, Helena Růžičková, Josef Somr, Josef Kemr nebo Jaroslav Moučka. Obsazení je jedním z důvodů, proč snímek nepůsobí ani dnes jako pouhá televizní ilustrace školní četby. Vedle hlavní dějové linie dostávají prostor i epizodní příběhy, například tragický osud Viktorky nebo milostný příběh Kristly a Jakuba.
Babička nebyla jen televizní pohádka
Moskalykova adaptace je dvoudílný film s celkovou stopáží přes 160 minut. Česká televize dnes uvádí první část v délce 86 minut a druhou v délce 81 minut. Příběh tak dostal podstatně více prostoru než klasická filmová adaptace, která by musela rozsáhlou předlohu výrazně zkracovat.
Filmový přístup navíc není založený pouze na dialozích. Významnou roli hraje krajina, střídání ročních období, lidové zvyky a každodenní život. Filmový přehled snímek charakterizuje jako poetické dílo a upozorňuje také na práci kameramana Jiřího Šámala a hudebníka Luboše Fišera.
A právě Fišerova hudba je jedním z prvků, které dnes mohou diváka překvapit. Není totiž jen nenápadnou kulisou, hlavní motiv se v různých obměnách vrací v průběhu filmu a pomáhá spojovat jednotlivé epizody i vzpomínkové pasáže. Hudbu nahrál Filmový symfonický orchestr pod vedením dirigenta Františka Belfína.
Ratibořice ano, ale nejen ony
Často se říká, že se Babička natáčela přímo v Ratibořickém údolí. To je pravda, ovšem jen zčásti. Filmaři využili skutečné lokace v Ratibořicích, včetně Starého bělidla, Viktorčina splavu a okolí zámku. Část scén ale vznikala také v dalších městech východních Čech. Kamera zavítala například do Nového Města nad Metují a Jaroměře. V Novém Městě byly využity uličky, podloubí i další části historického centra, zatímco v Jaroměři se ve filmu objevuje městská brána. Natáčelo se rovněž na dalších místech regionu.
Výsledkem je ovšem velmi přesvědčivý celek. Divák většinou vůbec neřeší, kde přesně jednotlivý záběr vznikl. Krajina a skutečné historické stavby totiž vytvářejí přesně ten obraz světa, který si lidé s Němcové knihou spojují.
Skutečná kněžna byla jiná
Jedním z nejznámějších příkladů toho, jak se literární Babička vzdálila skutečnosti, je postava paní kněžny. Božena Němcová vytvořila idealizovaný obraz Kateřiny Vilemíny Zaháňské, který má s historickou osobností společného méně, než by se mohlo zdát.
Literární kněžna je především laskavou a chápavou ženou, která dokáže překročit společenské rozdíly. Skutečná vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská byla výrazná aristokratka své doby a pohybovala se ve vysokých společenských kruzích. Film samozřejmě vychází především z Němcové literární interpretace, nikoli z historického portrétu. Podobně je potřeba vnímat také Viktorku. Její příběh patří k nejdramatičtějším částem knihy i filmu, ale skutečná Viktorie Židová nebyla přesnou kopií postavy, jak ji známe z Babičky.
Zajímavé je, že Libuše Šafránková coby Barunka snila ve filmu Babička o Popelce, kterou si později zahrála
Pavlíček musel zmizet, soudruzi konali
Zajímavou postavou filmového obsazení je také Erik Pardus. V Babičce ztvárnil Jana, jedno z Proškových dětí. Pardus tehdy ještě nemohl tušit, že ho později čeká výrazně větší televizní popularita. Proslavil se mimo jiné jako strážmistr František Zahálka v Četnických humoreskách, kde se stal jednou z výrazných postav celého seriálu. Filmový přehled připomíná, že před touto rolí působil v televizi, filmu i divadle a Babička patřila mezi jeho rané filmové práce.
Nejzajímavější okolností vzniku filmu ovšem není žádná historka z natáčení, ale jeho politické pozadí. Na scénáři pracovali Antonín Moskalyk a František Pavlíček. Právě Pavlíčkovo autorství ale v době normalizace představovalo problém. Jeho jméno se z politických důvodů v oficiálních titulcích neobjevilo, filmový přehled to uvádí přímo jako poznámku k filmu.
Dnes je proto situace poněkud paradoxní. Česká televize ve svých současných materiálech Pavlíčka jako scenáristu normálně uvádí, zatímco diváci při tehdejším uvedení jeho jméno v titulcích neviděli. Je to ostatně připomínka toho, jak hluboko dokázala tehdejší cenzura zasahovat do kulturní tvorby. Nemusela zakázat celý film, stačilo odstranit jméno člověka, který na něm pracoval.
Zdroje: autorský článek s využitím
