Článek
Když se v roce 2011 dostal do kin film Lidice režiséra Petra Nikolaeva, nebyl to jen další historický snímek o události, která patří k nejtragičtějším kapitolám českých dějin. Za jeho vznikem stál projekt, který se připravoval řadu let a několikrát se ocitl v situaci, kdy nebylo jisté, jak bude nakonec vypadat. Zajímavá je přitom nejen samotná filmová verze lidické tragédie, ale také okolnosti, za kterých vznikala.
Nellis musela dva měsíce před natáčením odstoupit
Původně měl film režírovat někdo úplně jiný. Projekt byl svěřen Alici Nellis, která se na jeho přípravě podílela a připravovala vlastní režijní pojetí. Jenže přibližně dva měsíce před plánovaným začátkem natáčení jí lékaři kvůli akutní borelióze a neurologickým problémům práci zakázali.
Situace byla o to komplikovanější, že odklad mohl ohrozit financování celého filmu. Nellis proto nakonec režii předala Petru Nikolaevovi. „Film o Lidicích jsem se rozhodla točit, protože věřím, že by měl vzniknout. A z téhož důvodu teď, když mi akutní borelióza a neurologické problémy na nějaký čas brání pracovat, předávám režii Petru Nikolaevovi. Je důležitější, aby se film dostal do kin, než že bych ho nutně musela točit zrovna já,“ vysvětlovala.
Růžový sad v Lidicích, největší sad růží v České republice
Nikolaev přitom nepřicházel k projektu jako úplně nezúčastněný člověk. Téma pro něj mělo i osobní rozměr – jeho dědeček, legionář a důstojník, byl po Heydrichově smrti popraven. Během práce proto u sebe nosil jeho fotografii. Režisér navíc do značné míry zachoval obsazení, které připravila Nellis. Několik rolí se ale změnilo. Zuzanu Fialovou například obsadil místo původně zvažované Lenky Vlasákové a v roli Aničky nahradila Martha Issovou Veronika Kubařová. U druhé zmíněné změny hrály roli neshody kolem honoráře a termínů.
Příběh Františka Šímy vychází z reality
Jedním z nejsilnějších prvků filmu je postava Františka Šímy v podání Karla Rodena. Muž, který se po tragédii vrací do zničené obce a musí se vyrovnat s tím, že jako jediný dospělý lidický muž přežil, není historickou postavou v doslovném smyslu. Její předobraz ale skutečně existoval. Scenárista Zdeněk Mahler se zabýval osudem Františka Saidla, který přežil vyhlazení Lidic proto, že v době tragédie pobýval ve vězení. Předtím byl odsouzen za usmrcení vlastního syna. Právě tento paradox – člověk, který přežil nacistickou likvidaci vesnice jen díky tomu, že si odpykával trest za smrt svého dítěte – se stal základem filmového příběhu.
Mahler se se Saidlem setkal už na začátku 60. let. O jeho příběh se pokoušel opakovaně, tehdejší režim však podobnému tématu nepřál. Kvůli svému zájmu byl dokonce předvolán na ústřední výbor komunistické strany a dostal jasné varování, aby se případu dál nevěnoval. Scénář tak měl velmi dlouhou historii. Mahler svůj námět rozpracoval už v 60. letech, později vznikla novela Nokturno a její filmová podoba získala Cenu Sazky za nejlepší dosud nerealizovaný scénář v rámci Českých lvů.
Tahle historie je na filmu jedna z nejzajímavějších. Lidice nejsou pouze rekonstrukcí známé události. Mahler se pokusil najít osobní příběh, přes který se dá k historické tragédii přiblížit bez toho, aby film musel celou dobu jen převyprávět známá fakta.
Na place se vystřídaly tisíce lidí
Rozsah produkce byl na české poměry značný. Štáb pracoval přibližně v osmdesáti lokacích a před kamerou se během natáčení objevilo více než dva tisíce komparzistů. Použilo se kolem šesti set dobových kostýmů a šedesát historických automobilů. Všechna vozidla dohromady během produkce najela zhruba sto tisíc kilometrů.
Nešlo přitom jen o najaté profesionální komparzisty. Pro některé davové scény se podařilo získat stovky dobrovolníků, kteří se natáčení účastnili bez nároku na honorář. Při scéně poválečné piety jich dorazilo více než pět set. Tam se ukázalo, jak silně může fungovat atmosféra přímo na place. Režisér potřeboval zachytit reakce davu na příchod přeživšího Šímy. Karel Roden před nimi sehrál svou scénu a část dobrovolníků reagovala skutečnými emocemi. Někteří plakali.
Kulisy vesnice filmaři opravdu zapálili
Pro scény likvidace Lidic nestačilo najít vhodnou existující vesnici. Tvůrci vytvořili část exteriérů přímo pro potřeby filmu a následně je skutečně nechali zničit. Kulisy byly při natáčení zapáleny s využitím přibližně 500 litrů hořlaviny. Výsledkem nebyl digitální efekt nebo pouhá iluze požáru, ale reálná likvidace postavených filmových exteriérů. Popravu lidických mužů filmaři natáčeli v Chcebuzi, zatímco některé scény shromažďování žen a dětí vznikaly v tělocvičně Sokola Libeň v Praze.
I v tomto případě je zajímavé, jak moc se produkce snažila obejít digitální triky. Film vznikal v roce 2011, kdy už samozřejmě počítačové efekty nebyly ničím výjimečným, přesto tvůrci u některých scén dali přednost fyzicky vytvořenému prostředí.
Pomník lidických dět
Atentát na Heydricha na poslední chvíli
Ještě bizarnější situace nastala krátce před premiérou. Atentát na Reinharda Heydricha totiž původně ve filmu vůbec nebyl, snímek tak měl i z tohoto důvodu vypadat zásadně jinak. Tvůrci se k této scéně vrátili až během postprodukce. Po konzultaci s americkým distributorem se rozhodli, že by pro zahraniční publikum bylo užitečné ukázat přímou souvislost mezi atentátem a následnou nacistickou represí. Záběry proto vznikly v dubnu 2011 v pražské Hoffmannově ulici, tedy jen několik týdnů před uvedením filmu.
Nešlo tedy o původně plánovanou součást natáčení, ale o dodatečnou scénu, která měla pomoci zasadit lidickou tragédii do širšího historického kontextu. Z dnešního pohledu jde o docela zajímavý příklad toho, jak může do výsledné podoby filmu zasáhnout nejen režisér nebo scenárista, ale také požadavky zahraniční distribuce.
Hudbu dostal na starost Michal Hrůza
Výraznou součástí filmu je také hudba. Na ní se podíleli Michal Hrůza, James Harries a Karel Heřman. Pro Hrůzu šlo o první velkou filmovou hudbu a na projektu pracoval přibližně pět měsíců.
Hrůza se při práci jezdil inspirovat přímo do Lidic. Sám později popisoval rozdíl mezi psaním běžných písní a filmové hudby jako zásadní – materiál musel fungovat v souvislosti s obrazem, aranžoval se pro orchestr a jednotlivé motivy se konzultovaly s režisérem. „Díky práci na Lidicích se mi otevřel úplně nový obzor,“ říkal Hůza. K filmu navíc vznikl rozsáhlý soundtrack s řadou známých českých interpretů. Objevili se na něm například Lucie Bílá, Aneta Langerová, Dan Bárta, Divokej Bill, Xindl X, Jana Lota nebo Vypsaná fiXa.
Roden Českého lva nedostal
Karel Roden patří k nejsilnějším stránkám filmu. Jeho Šíma není postavený na velkých projevech, ale spíš na pocitu viny, izolaci a vědomí, že přežil za okolností, které mu samotnému žádnou úlevu nepřinášejí. Za výkon v Lidicích byl Roden nominován na Českého lva. Film měl celkem několik nominací, mimo jiné za scénář Zdeňka Mahlera, kameru Antonia Riestry, střih, zvuk a herecký výkon. Roden však cenu za hlavní mužský herecký výkon nezískal.
Lidice si nicméně odnesly například cenu filmového portálu Kinobox a film získal také diváckou cenu na festivalu ve Phoenixu. Petr Nikolaev byl oceněn rovněž na několika domácích přehlídkách. Film měl premiéru v červnu 2011.
Zdroje: autorský článek s využitím
