Článek
Když se řeknou Slavnosti sněženek, většině diváků se vybaví legendární spor o to, zda byl kanec lepší se zelím, nebo se šípkovou. Film Jiřího Menzela vznikl podle povídek Bohumila Hrabala a dodnes patří k nejmilovanějším českým komediím. Jeho síla přitom nespočívá v jednom velkém příběhu, ale v mozaice lidských osudů a svérázných postaviček inspirovaných skutečnými obyvateli Kerska.
Josef Somr a scéna, která musela vzniknout podruhé
Natáčení probíhalo převážně přímo v této středočeské osadě, kde Hrabal dlouhá léta žil a čerpal inspiraci. Mnozí místní se navíc objevili před kamerou jako komparz a často se stávali součástí natáčecího života i po skončení pracovního dne. Jedna z nejznámějších historek se váže k Josefu Somrovi, představiteli příslušníka Veřejné bezpečnosti Vyhnálka. Právě jeho role byla pro tehdejší režim citlivá a Menzel musel před natáčením opakovaně vysvětlovat, že policista nebude vykreslen jako směšná figura.
Ironií osudu se problém objevil jinde. Scéna, v níž Vyhnálek napomíná podnapilé cyklisty, se natáčela večer. Somr mezitím stihl strávit několik hodin ve společnosti místních a podle vzpomínek štábu dorazil před kameru v takovém stavu, že natočený materiál nebylo možné použít. „Nejdříve jsme ho zabírali celého. Pak měl přijít detail. Kdybych ho ale použil, zřejmě by mě zavřeli. Pepíček byl opravdu namol,“ vzpomínal Menzel. Scéna se tak musela točit až druhý den.
Josef Somr natáčení pořádně zkomplikoval
Dcera Charlieho Chaplina v Kersku
Málokdo ví, že se během natáčení pohybovala také Anne Chaplinová, nejmladší dcera legendárního Charlieho Chaplina. Jiří Menzel ji poznal během svých zahraničních cest a pozval ji, aby se podívala, jak funguje československý filmový štáb. V normalizačním Československu však nebyla přítomnost člena tak slavné západní rodiny úplně bezproblémová.
Bylo třeba vyhnout se zbytečné pozornosti úřadů i bezpečnostních složek, Chaplinová se navíc objevila i v drobném záběru. Všichni byli nakonec spokojeni přesto, že ji nemohli ničím pohostit. V té době nebyly k dispozici žádné cateringy a další. „Pití ani jídlo jsme jí dát nemohli, a tak jsme ji pohostili alespoň kávou. Jiří ji vařil na plynové bombě a ukazoval jí, jak má správně nahřát hrneček,“ usmíval se Menzel.
Kanec? Ve skutečnosti byli čtyři
Hon na divočáka patří k nejslavnějším scénám české kinematografie. Ve filmu to sice vypadá, že jde o jedno zvíře, ve skutečnosti však filmaři využili hned čtyři různé kance. Dva byli speciálně vycvičení pro běžecké scény. Aby se pohybovali správným směrem, lákal je jejich majitel z jedoucího auta pomocí kusů masa. Pro detailní záběry po lovu posloužil vycpaný kus a při závěrečné hostině se objevil skutečně upečený kanec. A ano, závěrečná hostina nebyla jen filmová iluze. Herci i členové štábu si na kanci skutečně pochutnali.
Zajímavé je i to, že Bohumil Hrabal se na natáčení objevoval pravidelně a nebyl pouze konzultantem scénáře. Ve filmu si i zahrál. Atmosféra mezi spisovatelem a herci byla mimořádně přátelská. S Rudolfem Hrušínským si například natolik porozuměli, že mu Hrabal půjčil svůj vlastní klobouk, který se nakonec objevil přímo ve filmu.
Zároveň však platilo, že některé postavy měly velmi konkrétní předobrazy mezi obyvateli Kerska. Ne všichni byli z literárního ani filmového ztvárnění nadšení a Hrabal musel občas vysvětlovat, že umělecká licence neznamená přesný portrét skutečných lidí.
Film málem skončil v trezoru
Stejně jako řada jiných Menzelových filmů narazily i Slavnosti sněženek na pozornost tehdejších cenzorů. Problém tentokrát způsobila zdánlivá maličkost. V jedné scéně se objevil přehoz přes postel, který jeden z funkcionářů považoval za britskou vlajku. Rozběhla se několikaměsíční debata, zda nejde o nepřípustnou politickou narážku. Menzel odmítal scénu vystřihnout a spor se táhl tak dlouho, až nakonec převážily praktické důvody.
Barrandov potřeboval film uvést do distribuce a cenzurní námitky vyšuměly do ztracena. „Řekl jsem, že to není anglická vlajka, že to jen tak vypadá. Ta musela pryč. Už jsem ale měl takovou pozici, že jsem se zatvrdil a řekl jsem, že nepůjde pryč. Na to jsem to právo měl. Vyhrožovali, že ten film nepustí, tak jsem řekl, aby ho nepouštěli. Trvalo to asi půl roku. Pak potřebovali nějaký film, aby jim nechyběl do plánu, tak nakonec šly Sněženky i s tou anglickou vlajkou,“ vysvětlil režisér.
Hádky před kamerou i za ní
Natáčení nebylo vždy idylické ani mezi samotnými herci. Například Jiří Krejčík, který ve filmu ztvárnil Karla, měl tendenci zasahovat do režie a s Menzelem vedl řadu sporů. Podle vzpomínek členů štábu dokonce při jednom záběru sám zvolal „Stop!“, což režiséra příliš nepotěšilo. Krejčík kontroval poznámkou, že Menzel sice režíruje, ale ne vždy podle jeho představ. Přesto se oba profesionálové dokázali shodnout na výsledku, který dnes patří do zlatého fondu českého filmu.
Slavnosti sněženek nás každopádně dodnes baví. Snad proto, že nejsou jen komedií. Vedle humoru zachycují svět, který pomalu mizel, tedy sousedské vztahy, venkovskou pospolitost i zvláštní poezii každodenních maličkostí. Menzel s Hrabalem dokázali vytvořit film, který je zároveň laskavý, absurdní i překvapivě autentický. Ať už fandíte zelí nebo šípkové, jedno je jisté: podobně osobitý film by dnes vznikal jen těžko.
Zdroje: autorský článek s využitím
