Článek
Režisér Miloš Forman na přelomu let 1966 a 1967 neřešil žádnou komedii o hasičích. Společně s Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem se zabýval jiným projektem a ve Vrchlabí hledali cestu, jak se se scénářem pohnout. Pak se rozhodli vyrazit na ples dobrovolných hasičů. Z původně obyčejného večera se stal zdroj inspirace. „My na to koukali jako vyjevení. Celý příští den jsme s Ivanem a Papouškem nemluvili o ničem jiném než o předešlém večeru,“ vzpomínal Forman. Mnoho situací působilo směšně samy o sobě, aniž by je bylo potřeba výrazně přikrášlovat. Na tom režisér později postavil celý film. Jeho hrdinové se nesnaží být komičtí, komické je především to, jak se chovají.
Formanův s kolegy chtěli jednoduše na chvíli vypnout, pobavit se a pozorovat lidi kolem sebe. Z večera se nakonec stal námět a scénář byl hotový během několika týdnů. Na rozdíl od některých předchozích Formanových filmů tentokrát nevznikala laskavá tragikomedie o několika jednotlivcích. Režisér se pustil do mnohem ostřejšího obrazu celého kolektivu.
Forman si vystačil s lidmi, kteří hráli sami sebe
Jednou z největších předností filmu je obsazení. Forman opět pracoval s neherci a lidmi, kteří měli k profesionálnímu filmu daleko. „Už nás znali a mluvili s námi otevřeně a za šest týdnů byla první verze scénáře Hoří, má panenko hotová,“ tvrdil režisér. Hlavní postavy plesového výboru ztvárnili například Jan Vostrčil, Josef Šebánek, Josef Valnoha nebo František Debelka. Česká televize uvádí v obsazení celou řadu dalších skutečných lidí, kteří se před kamerou objevili bez klasického hereckého vzdělání.
Zleva Václav Havel, Ladislav Županič a Miloš Forman
Tento způsob práce nebyl u Formana novinkou. Už ve filmech Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky nebo Intimní osvětlení využíval lidi, kteří nepůsobili jako školení filmoví herci. Výsledkem byl civilnější projev a hlavně pocit, že divák nesleduje dokonale napsanou scénku, ale skutečné lidi zachycené v trapné situaci.
Dobře je to vidět například na Janu Vostrčilovi. Kapelník a hudebník se před filmovou kameru dostal už díky Formanovým předchozím projektům a v Hoří, má panenko vytvořil jednu z nejvýraznějších postav – předsedu plesového výboru. Později se objevil také v dalších filmech československé nové vlny. Podobně zajímavé je obsazení Milady Ježkové. Ta už s Formanem spolupracovala na Láskách jedné plavovlásky a v novém filmu hrála Josefovu ženu. Alena Květová zase ztvárnila Růženku, jednu z kandidátek na královnu krásy.
Původně měl být film černobílý
Dnes je těžké si Hoří, má panenko představit jinak než v jeho typických hnědavých a tlumených barvách. Přitom původní záměr byl jiný, film měl být černobílý. Nakonec se stal prvním Formanovým barevným celovečerním filmem a zároveň první barevnou zkušeností kameramana Miroslava Ondříčka.
Barva ale nebyla jen otázkou techniky. Ondříček musel řešit, jak jednotlivé odstíny na filmu fungují, a například modré oblečení některých komparzistů se na barevném materiálu ukázalo jako problematické. Výsledný obraz proto dostal specifickou, poněkud zašlou barevnost, která k prostředí kulturního domu a k atmosféře večera překvapivě dobře sedí. Většina děje se odehrává v kulturním domě Střelnice ve Vrchlabí, tedy v reálném prostoru, který filmu dodává další kus autenticity. Tady se odehrává volba královny krásy, tombola i postupně se rozpadající hasičský večírek.
Carlo Ponti chtěl peníze zpět
Největší problém ale přišel až po natočení filmu. Na projektu se podílel slavný italský producent Carlo Ponti. Jeho investice ve výši 80 tisíc dolarů umožnila Formanovi natočit film barevně a v podstatně lepších podmínkách, než jaké by tehdejší československá produkce pravděpodobně dovolila.
Pontimu se však výsledek nelíbil. Vadilo mu především to, jak Forman zobrazil hasičský ples, soutěž o královnu krásy a vůbec lidi, kteří se v příběhu postupně odhalují jako směšné a poněkud ubohé figurky. „Když jsem si to četl ve scénáři, myslel jsem, že tam obsadíte krásné dívky a ne takové panoptikum,“ křičel na Formana. Producent od filmu odstoupil a požadoval vrácení peněz.
V tehdejším Československu to pro Formana nebyla jen nepříjemná obchodní komplikace. Filmexport chtěl po režisérovi Pontiho peníze vymáhat a Forman se dostal do velmi vážné situace. Hrozilo mu dokonce trestní stíhání související s hospodářskou škodou, které mohlo znamenat až deset let vězení. Pomoc nakonec přišla z Francie. Producent Claude Berri společně s dalšími francouzskými filmaři odkoupil Pontiho podíl a zajistil filmu mezinárodní práva. Tím se Forman z celé finanční pasti dostal.
Film si udělal nepřátele i doma
Ponti nebyl jediný, komu se film nelíbil, Hoří, má panenko narazilo také v Československu. Film měl premiéru v prosinci 1967, ale v kinech vydržel jen několik týdnů. Poté byl stažen z distribuce. Kritika a státní aparát mu vytýkaly údajné zkreslování tehdejší socialistické reality. Forman přitom vytvořil film, který se dá velmi snadno číst jako satira společnosti, ale jeho terč je širší: lidská malost, zbabělost, přizpůsobivost, závist a neschopnost převzít odpovědnost.
Protestovali také někteří hasiči, kteří se cítili filmem zesměšněni. V březnu 1968 se proto na kopiích objevil dodatečný titulek upozorňující, že snímek není namířen proti požárníkům. V pozdější restaurované verzi už tento titulek není. Je na tom vlastně něco příznačného. Forman nepotřeboval hasiče vykreslit jako neschopné. Stačilo mu sledovat, co se stane, když se skupina lidí snaží udělat správnou věc, ale každý začne trochu myslet hlavně na sebe.
Z malé komedie se stal film nominovaný na Oscara
Přes všechny problémy se Hoří, má panenko dostalo do zahraničí a nakonec bylo nominováno na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Pro Formana šlo už o druhou nominaci, poprvé se mezi kandidáty dostal s Láskami jedné plavovlásky. Z dnešního pohledu je přitom zajímavé, jak málo toho film potřebuje. Žádné velké kulisy, slavné hvězdy ani složitý děj. Celý příběh stojí na jednom večeru, několika desítkách lidí a sérii zdánlivě banálních problémů. V tom je podle mě jeho největší síla.
Člověk se při sledování nejdřív směje tomu, co postavy dělají. Jenže postupně zjistí, že jejich chování není zase tak vzdálené běžnému životu. Krádež tomboly, trapná soutěž, snaha všechno nějak okecat nebo neschopnost přiznat vlastní chybu fungují stejně dobře dnes jako v roce 1967.
Zdroje: autorský článek s využitím
