Článek
Komedie Já to tedy beru, šéfe…! dnes působí jako typická ukázka československé filmové zábavy 70. let. Pod zdánlivě jednoduchým příběhem o shánění pracovníků se ale skrývá poměrně ostrá satira pracovních poměrů a způsobů, jakými se tehdy mohlo bojovat o nedostatkové profese.
O čem je film?
Láďa Pitras v podání Luďka Soboty a Oto Vacák, kterého hraje Petr Nárožný, pracují v podniku Pragokov. Jejich oddělení má poněkud zvláštní úkol – získávat pro podnik lidi, kteří jsou potřeba. A protože obyčejné přesvědčování není podle jejich představ dost účinné, vytvořili si vlastní metodu.
O vytipovaných pracovnících si zjišťují co nejvíce informací z jejich soukromí. Když zjistí něco dostatečně nepříjemného, použijí to jako páku. Jednoho svářeče například dostanou do úzkých díky tajně pořízenému záznamu jeho milostného rozhovoru. U jiných kandidátů zase využívají manželské neshody nebo další osobní slabiny.
Tady je jedna z předností filmu. Schulhoff si nevystačil s obyčejným vtipem o neschopných úřednících. Z pracovního prostředí vytvořil svět, ve kterém se zaměstnanci stávají téměř zbožím a informace o jejich soukromí mají větší cenu než jejich pracovní kvalifikace. A samozřejmě se ukáže, že metoda, která tak dobře funguje na ostatní, se může velmi snadno obrátit proti samotným náborářům.
Petr Schulhoff si vždycky trval na svém
Sobota s Nárožným chtěli improvizovat
Petr Schulhoff nebyl režisérem, který by nechával herce libovolně rozvíjet scénář přímo před kamerou. Sám byl zároveň autorem scénáře a jeho filmy byly pečlivě vystavěné, měl rád přesnost a disciplínu. To ovšem nebyla ideální kombinace právě s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným. Oba byli komici, kteří dokázali při natáčení pracovat s improvizací a reagovat na situaci. Schulhoffův přístup je proto poměrně svazoval. „Petr Nárožný s Luďkem Sobotou neměli akurátnost pana režiséra rádi,“ vzpomínala Iva Janžurová.
Vymysleli si proto pro Schulhoffa přezdívku Školní dvůr. Šlo o český překlad jeho německého příjmení. Dnes to působí jako docela neškodný herecký vtípek. V době natáčení se ale odrážel skutečný rozdíl mezi tím, jak chtěl film dělat režisér, a jak si představovali práci před kamerou jeho dva hlavní komici. Schulhoff přitom rozhodně nebyl žádným amatérem. Za sebou už měl úspěšné komedie Hodíme se k sobě, miláčku…? nebo Zítra to roztočíme, drahoušku…! a jeho styl byl založený na přesně načasovaných dialozích a situačním humoru.
Sobota předstíral infarkt, Schulhoff ho skutečně dostal
Napětí mezi Sobotou a režisérem mělo během natáčení vyústit v situaci, která by snad působila přehnaně i jako scénář filmové komedie. Sobota byl z přísného režijního vedení natolik vystresovaný. „Jednou večer jsem řekl rodičům, ať mě ráno omluví, že jdu spát a mám dojem, že se o mne pokouší infarkt, protože mne Schulhoff děsně stresuje,“ vzpomínal herec.
Jenže Schulhoff se s jeho absencí nehodlal smířit. Brzy ráno, kolem páté hodiny, dorazil k Sobotovi domů. Ale neseřval ho, naopak mu řekl, aby si odpočinul a přišel později, protože štáb na něj počká. Když Sobota nakonec dorazil na natáčení, dozvěděl se šokující zprávu. Infarkt skutečně dostal Petr Schulhoff. „Myslel jsem, že mne taky trefí. Připadalo mi, že jsem mu jej přivodil já,“ vysvětloval Sobota.
Schulhoff přitom zdravotní problémy rozhodně neměl naposledy. V dalších letech prodělal několik dalších infarktů a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Zemřel 4. května 1986 ve věku 63 let po předávkování léky.
Poprad se natáčel v Praze
Jedním z detailů filmu, kterých si divák při běžném sledování nemusí všimnout, je filmové cestování na Slovensko. Část příběhu se odehrává v Popradu, kam se náboráři vydají kvůli nové pracovnici. Filmaři ovšem žádnou výpravu pod Tatry podnikat nemuseli. Celý film se natáčel v Praze, přičemž prostředí Popradu zastoupily pražské Kyje.
Podobně je to s některými dalšími místopisnými údaji. Ve snímku se mluví například o baru Virginia v Popradu nebo o obci Čulice. Tyto názvy ale nevycházejí z reálných míst, která by přesně odpovídala filmovému ději. Je to ostatně docela příznačné pro tehdejší filmovou tvorbu. Divákovi stačilo vytvořit věrohodný dojem konkrétního místa a samotná lokalita už nemusela odpovídat skutečnosti. Mimochodem, film původně neměl název, pod kterým ho dnes všichni znají. Pracovní název zněl Pět karafiátů pro Renátu.
Nemoc Míly Myslíkové změnila jednu scénu
Pozornější diváci si mohou všimnout ještě jedné zvláštnosti. Míla Myslíková ve filmu ztvárnila Květu, manželku Oty Vacáka, ale v jedné exteriérové scéně její hlas ve skutečnosti neuslyšíme. Kvůli nemoci se nemohla zúčastnit postsynchronního nahrávání. Její repliku proto v jedné ze scén převzala Miriam Kantorková. Filmový přehled tuto skutečnost uvádí přímo u obsazení: Kantorková namluvila Myslíkovou pouze v exteriérové scéně.
Zajímavé je, že Schulhoff do dialogů rád vkládal odkazy, které mohly působit jako obyčejné hlášky, ale zároveň měly vlastní význam. Ve filmu se například několikrát mluví o „andílkovi od Murilla“. Jde o španělského barokního malíře Bartolomého Estebana Murilla, jehož tvorba skutečně zahrnovala také obrazy andělů. Objevuje se zde rovněž narážka na radu Vacátka, známou postavu ze seriálu Hříšní lidé města pražského, kterou proslavil Jaroslav Marvan. Zaslchenout můžeme i citace z Wildeovy hry Jak je důležité míti Filipa.
Komedie, která je víc než jen sled hlášek
Já to tedy beru, šéfe…! není film, který by měl ambici stát se hlubokou společenskou analýzou. Jeho síla je jinde. Schulhoff dokázal běžnou situaci – shánění zaměstnanců – převést do absurdní soutěže, v níž vítězí ten, kdo má o druhém člověku více kompromitujících informací.
Dnes navíc některé motivy působí překvapivě současně. Zneužívání soukromých informací, tlak na zaměstnance nebo využívání osobních slabin jako nástroje k dosažení pracovního cíle nejsou témata, která by úplně zmizela. Film vznikal od prosince 1976 do června 1977, premiéru měl 6. ledna 1978 a do kin vstoupil jako 92minutová barevná komedie a satira.
Zdroje: autorský člnek s využitím
