Článek
Existuje zvláštní televizní jistota, kterou české kriminálky nabízejí už roky. Na začátku někdo zemře. Ve čtyřicáté minutě se objeví falešná stopa. V posledních deseti minutách kriminalista pronese jednu klíčovou větu, pachatel se psychicky zlomí a divák odchází spát s pocitem, že svět je vlastně v pořádku. Zlo bylo odhaleno, systém zafungoval, spravedlnost existuje. V tom je možná největší síla seriálu Kriminálka Anděl. Ne v hereckých výkonech, ne v detektivních zápletkách, ale v tom uklidňujícím pocitu, že někde existují lidé, kteří mají věci pod kontrolou. Jenže realita vypadá podstatně méně uspokojivě.
Když intuice vítězí nad chaosem
Skutečné vyšetřování totiž často není inteligentní hra génia proti vrahovi. Je to administrativa, nekonečné čekání, slepé stopy, přetíženost, tabulky, procesní chyby a obrovské množství případů, které nikdy nedostanou dramatický závěr. Jen málokdo chce po práci sledovat unaveného vyšetřovatele, který osm hodin vyplňuje formuláře a další tři týdny čeká na znalecký posudek. Televize proto vytváří jiný svět, kde intuice vítězí nad chaosem. A diváci tenhle svět milují.
Helena Dvořáková si zahrála policejní psycholožku a vyšetřovatelku, kapitánku Janu Chládkovou
České kriminálky obecně fungují trochu jinak než americké. Nemají tak velké ego, tolik akce ani bombastické přestřelky. Většinou působí civilněji. Hrdinové nejsou supermani, ale „normální chlapi a ženské“. Právě proto jsou možná ještě nebezpečnější ve vytváření iluze reality. Když sledujete hollywoodský seriál, snadno si řeknete, že je to pohádka. Když ale vidíte známé české ulice, paneláky, kanceláře a policisty, kteří mluví jako lidé kolem vás, podvědomě máte pocit, že takhle nějak funguje skutečný svět. Jenže nefunguje.
Je v tom něco strašně českého
Seriály jako Kriminálka Anděl vytvářejí představu policie jako instituce, která je sice občas otrávená, cynická nebo unavená, ale v jádru schopná a morální. Ve skutečnosti je důvěra lidí ve spravedlnost mnohem komplikovanější. Reálný systém často nepůsobí jako morální drama s jasným koncem, ale spíš jako chaotický aparát, ve kterém hraje velkou roli náhoda, kapacity, veřejný tlak nebo prostě lidská únava.
Televizní kriminalista se nevzdá. Skutečný člověk někdy ano. A možná právě proto jsou kriminálky tak populární. Ne proto, že milujeme vraždy. Ale protože milujeme představu řádu. Každá společnost si vytváří své uklidňující mýty. Američané mají superhrdiny. Britové geniální detektivy. Češi mají kriminalisty, kteří si dají párek na benzínce, zanadávají si v autě a nakonec stejně přijdou na to, kdo to udělal. Je v tom něco strašně českého, žádná velká gesta, jen obyčejní lidé, kteří „nějak fungují“.
Divácky vděčné, ale dost nebezpečné
Jenže zároveň je fascinující, jak moc podobné seriály ovlivňují očekávání veřejnosti. Diváci si zvykli, že každý zločin má řešení. Že pachatelé dělají chyby. Že důkazy existují. Že pravda se dá rekonstruovat. Jenže skutečný svět je plný případů, které se nikdy nevyřeší, plný výpovědí proti výpovědím, plný situací, kde žádná jasná pravda neexistuje. Televize nesnáší nejistotu. Realita na ní stojí.
Kriminálky navíc často vytvářejí velmi zvláštní představu morálky. Divák bývá veden k tomu, aby fandil policistům i ve chvílích, kdy obcházejí pravidla. Drsný výslech? Nevadí, vždyť pachatel lže. Nátlak? Účel světí prostředky. Porušení předpisů? Hlavně že dopadnou vraha. Seriálové vyprávění často naznačuje, že skutečná spravedlnost stojí nad zákonem.
To je dramaticky vděčné, ale zároveň dost nebezpečné. Ve chvíli, kdy si společnost začne zvykat na představu, že „hodní“ mohou pravidla porušovat, protože to myslí dobře, vzniká velmi tenký led. Skutečný právní stát totiž nestojí na emocích ani sympatiích. Stojí na procedurách. A právě procedury bývají v seriálech to první, co překáží ději.
Iluze, která se může vymstít
Divák nechce sledovat papírování. Chce spravedlnost. Jenže spravedlnost bez pravidel bývá často jen dobře vypadající chaos. Zajímavé je i to, jak české kriminálky pracují s představou zla. Většina vrahů v podobných seriálech má nějaký motiv, trauma nebo psychologické vysvětlení. Zločin není náhodný, má logiku. Seriály tím vytvářejí iluzi, že lidské chování lze pochopit a rozklíčovat. Že když se dost hluboko ponoříme do minulosti pachatele, všechno začne dávat smysl.
Jenže někdy žádný velký smysl neexistuje. Některé činy jsou impulzivní, hloupé, chaotické nebo úplně absurdní. Realita nemá potřebu být dramaturgicky elegantní. Jenže televize elegantní být musí. Potřebuje uzavřený oblouk, pointu, emocionální uspokojení. A tak z chaosu vyrábí příběh.
Seriály mají uklidnit, asi to funguje
Možná právě proto jsou detektivky tak návykové v době, kdy svět působí stále nepřehledněji. Nabízejí něco, co běžný život neumí: konec. Jasné vysvětlení. Pachatele. Důvod. Řád. V normálním životě spousta konfliktů žádné rozuzlení nemá. Lidé se nerozloučí, pravda se neprokáže, viníci se necítí vinní a spravedlnost často nepřijde vůbec. Jenže v televizi přijít musí. Divák si ji zaplatil svým časem.
Snad zrovna v tom spočívá největší kouzlo seriálů jako Kriminálka Anděl. Nenabízejí realistický obraz policie ani justice. Nabízejí něco mnohem důležitějšího: psychologické uklidnění, že chaos světa je ještě pořád možné dát do pořádku. I když takhle to ve skutečnosti skoro nikdy nefunguje.
Zdroje: autorský článek s využitím
