Článek
Když se mluví o největších majetkových sporech v českých dějinách, většinou se zmiňují restituce po roce 1989, spory o šlechtický majetek nebo vleklé soudní bitvy kolem významných rodových sídel. Žádný z těchto případů však nemá tak mimořádný rozsah jako spor o majetek Adolfa Schwarzenberga. Nejde totiž jen o několik budov nebo jednotlivé pozemky. Ve hře byl majetek, který po staletí patřil k největším soukromým vlastnictvím ve střední Evropě. Jeho hodnota je odhadována na čtyřicet miliard korun.
Majetek mu zabavili už nacisté
Součástí schwarzenberského panství byly zámky, lesy, rybníky, zemědělská půda, průmyslové podniky, archivy, knihovny i rozsáhlé umělecké sbírky. „Jsem přesvědčená, že majetek jednou dostanu zpátky. Hlavně proto, že takzvaný Lex Schwarzenberg, tedy zákon 143 z roku 1947 je zákonem, který nemá v právním řádě moderního demokratického státu co pohledávat,“ říkala hraběnka Alžběta Pezoldová, která se za svobodna jmenovala Schwarzenbergová. Dle ní je tedy dědičkou hlubocké větvě známého šlechtického rodu.
Příběh je o to pozoruhodnější, že Adolf Schwarzenberg nebyl nacistickým kolaborantem. Naopak. Patřil mezi odpůrce nacismu, podporoval československý exil a jeho majetek byl během války zabaven samotnou Třetí říší. Gestapo konfiskovalo jeho statky už v roce 1940 a jeho adoptivní syn Jindřich Schwarzenberg skončil v koncentračním táboře Buchenwald.
Karel Schwarzenberg měl na restituce jiný názor než Pezoldová
Po válce chtěl majetek zpět, přišel ale šok
Po skončení války očekával Adolf Schwarzenberg návrat do Československa a obnovení svých vlastnických práv. Místo toho však přišel další šok. V roce 1945 byl jeho majetek zařazen pod správu státu a začalo řízení podle poválečných konfiskačních předpisů. Už tehdy se však objevovaly názory, že na Schwarzenberga nelze pohlížet jako na Němce ani jako na osobu spolupracující s nacisty. Podle dobových dokumentů dokonce úřady konstatovaly, že nesplňuje podmínky pro konfiskaci podle Benešových dekretů.
Právě zde začíná jedna z nejkontroverznějších kapitol českých právních dějin. Protože nebylo možné jeho majetek jednoduše zabavit na základě běžných poválečných předpisů, vznikl speciální zákon určený výhradně pro jediný případ. Dne 10. července 1947 parlament přijal zákon č. 143/1947 Sb., známý jako Lex Schwarzenberg. Ten převedl majetek hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou.
Jeho smrtí spor neskončil
Dodnes patří Lex Schwarzenberg mezi nejdiskutovanější právní akty poválečného Československa. Kritici upozorňují, že šlo o zákon namířený proti jedinému konkrétnímu člověku, což je v demokratickém právním státě mimořádně neobvyklé. Řada historiků i právníků jej označuje za učebnicový příklad zákona „ad hominem“, tedy normy vytvořené pro konkrétní osobu.
Rozsah majetku, kterého se zákon týkal, byl mimořádný. Schwarzenbergové vlastnili například zámky Hluboká, Třeboň, Český Krumlov, Kratochvíle, Červený Dvůr, rozsáhlé lesní komplexy, rybniční soustavy a další hospodářské celky. Šlo o majetek budovaný po několik století. Adolf Schwarzenberg zemřel v roce 1950 v Itálii, aniž by se svého majetku dočkal zpět. Tím však spor neskončil.
Nebyli jako jiní aristokraté
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se otázka Lex Schwarzenberg znovu otevřela. Potomci rodu a jejich právní zástupci začali usilovat o zrušení zákona a navrácení majetku. Nejznámější postavou těchto snah se stala výše zmíněná Adolfova vnučka Alžběta Pezoldová. Ta se pustila do řady správních i soudních řízení v České republice i v zahraničí.
Spor se postupně dostal k českým soudům, Ústavnímu soudu i mezinárodním institucím. Výsledek však zůstával stejný. České úřady a soudy opakovaně odmítaly názor, že by bylo možné majetek vrátit na základě restitučních předpisů přijatých po roce 1989.
Právě proto je případ výjimečný. Na rozdíl od mnoha jiných šlechtických rodů se hlubocká větev Schwarzenbergů nikdy nedočkala navrácení rozsáhlého majetku zabaveného podle Lex Schwarzenberg (kromě jedné hrobky). Zatímco jiným aristokratickým rodinám byly po roce 1989 vráceny alespoň části jejich bývalých statků, zde zůstal speciální zákon z roku 1947 hlavní překážkou restitucí.
Co by s takovým majetkem dělala?
Sedmdesát let po přijetí zákona tak zůstává případ Adolfa Schwarzenberga jedním z nejdéle trvajících majetkových sporů ve střední Evropě. Pro jedny představuje symbol poválečné sociální spravedlnosti a omezení obrovských velkostatků. Pro druhé důkaz, že stát dokázal vytvořit zákon určený výhradně k vyvlastnění jediného člověka.
Jisté je pouze jedno. Jen málokterý právní spor ovlivnil české dějiny tak dlouho jako ten, který začal v létě roku 1947 podpisem jediného zákona. Otázkou samozřejmě je i to, ýco by Pezoldová s tak obrovským majetkem dělala. Na to má ale poměrně jednoduchou odpověď: „To, co děláme s našim majetkem jinde. Budeme ho obhospodařovat, budeme se k němu chovat jako ti, kdo za něj mají zodpovědnost. Vynasnažíme se udělat to nejlepší. V Zimbabwe, Rakousku i jinde máme pozemkový majetek, takže už máme zkušenosti a dost jasné představy, jak by s tím měl člověk smysluplně nakládat.“
Zdroje: autorský článek s využitím
