Článek
Když se potkali, oba byli po velmi ošklivém rozchodu. Karla byla citlivá a snadno podléhala okolí. Takže když jí do života vstoupil Pavel a zdálo se, že je to docela sympatický chlapík, začala s ním chodit. „Moc jsem tenkrát nepřemýšlela. Jen jsem chtěla s někým být a zapomínat na to, co bylo.“ Bývalý partner ji totiž psychicky týral a občas zašel ještě dál. „Když se napil, padaly facky. Už na to ale nechci myslet, tohle je dávno pryč.“
Malovala si krásnou budoucnost
S Pavlem to nejprve vypadalo jako idylka. Byl k ní pozorný, nosil jí dárky, uměl jí podržet dveře od auta či pomoci do kabátu v restauraci. „Připadala jsem si jako v jiném světě, tohle jsem nikdy nezažila. Myslela jsem si, že to bude navždy. Jenže jsem se spletla.“ Když se jim narodila dcera, oba byli na vrcholu blaha. Porod byl sice komplikovanější, Karla se z toho ale brzy oklepala. Zdálo se, že život nemže být lepší. Tím spíš, že se ještě před porodem vzali, aby byli kompletní rodina.
Zhruba půl roku po jejím porodu se ale Pavel začal měnit. Zůstával déle v práci, vyrážel si s kamarády. Karla to připisovala tomu, že je unavený, nechce pořád poslouchat dětský pláč apod. „Ivanka byla hodně živé miminko. Navíc, pokud vám někdo říká, že holky netrpí na prdíky, nevěřte mi. Byla jsem s ní často vzhůru. Pavel chodil do práce, chápala jsem jeho situaci.“ Nijak mu tedy nebránila, aby si čas od času vyhodil z kopýtka.
Chtěl nás dostat z bytu
Jenže jeho neúčast při rodinných věcech se stávala čím dál tím častější. Až začala mít Karla podezření, že si její manžel našel jinou ženu. „Zeptala jsem se ho, čekala jsem alespoň milosrdnou lež. Jenže on mi celkem bez okolků přiznal, že opravdu někoho má, protože s námi není doma k vydržení. Byla to pro mě obrovská rána, nebýt dcery, tak bych se z toho zhroutila.“
Brzy však přišly mnohem větší komplikace. Pavel se zřejmě rozhodl, že svoji manželku i s dcerou vypudí z bytu, aby si tam mohl nastěhovat milenku. „To, co začal Ivance dělat, bylo šílené. Když brečela, tak ji zavíral samotnou a mně nedovolil, abych za ní šla. Nebo na ni sprostě křičel, čímž samozřejmě začala plakat ještě víc. Byl to normální teror. Nikdo se nemůže divit, že jsem to nevydržela ani dva týdny.“
Karla sebrala pár věcí, holčičku a odešla ke svým rodičům. Ti je naštěstí přijali s otevřenou náručí. „Nikdy bych nevěřila, jak se může člověk změnit a co s ním udělá ženská. Dnes dělám všechno proto, aby manžel Ivanku nesměl vídat. Minimálně do doby, než si to sama rozhodne. Nechci, aby se k ní choval jako hulvát, to bych asi nepřežila.“
