Článek
Někteří lidé by se nikdy neměli brát. Manželství Aleny a Petra je toho důkazem. Žili vedle sebe, téměř nikdy ale spolu. Dokonce i někteří jejich přátelé se divili, proč se brali. Nikdo na to neměl odpověď, vlastně ani manželé. Možná si zbyli, možná už se jim nechtělo hledat někoho jiného. Jemu bylo v době svatby osmatřicet, jí devětadvacet. Měli za sebou vztahy plné bolesti. Takže když potkali někoho, s kým jim bylo dobře, což v jejich podání znamenalo žádné hádky a stres, řekli si, že je to naprosto dokonalé. A došli spolu až k oltáři.
Manžel se začal měnit
Najít více rozdílný pár by šlo jen těžko. Neměli prakticky vůbec nic společného a dá se říct, že ani netoužili po přítomnosti toho druhého. Přesto si v důležitých věcech dokázali vyhovět a hlavně - podrželi se, když šlo do tuhého. „Věděla jsem, že se na Petra mohu spolehnout. Pro mě to bylo jako zjištění z jiného světě. Bývalý přítel byl totiž alkoholik a nebylo to s ním vůbec snadné,“ vysvětlovala sympatický černovláska. Takže i když si uvědomovala, že nežije v ideálním vztahu, nic měnit nechtěla. Věřila, že je pro svého manžela jediná. Asi to tak bylo celé dva roky, co byly svoji.
Změnilo se to až celkem nedávno. Alena nejprve měla jen neurčitý pocit, že je něco jinak, zřejmě špatně. Petr se začal chovat jinak, měnil své zvyky, až nepřiměřeně dbal na svůj vzhled. „Ne, že by předtím byl nějaký šmudla. Ale když to přeženu, tak teď nevyšel ani s košem, aniž by byl dokonalé upravená, učesaný a navoněný.“ Logicky se tak začala zajímat, o co jde. Petr neřekl nic určitého, rozhodla se tedy pátrat na vlastní pěst. A netrvalo dlouho, aby zjistila, odkud vítr vane.
Nikdo nečekal, co udělá
Nejprve nevěděla, jak reagovat. Svým způsobem nechtěla zničit manželství, které běželo z jakési rutiny. Ale právě ta rutina pro ni byla jistotou, o kterou nechtěla přijít. Na straně druhé si ale neuměla představit, že bude dělat jakoby nic a nechá manžela, aby si užíval s jinou ženou. „Nastoupila jsem na něj s tím, že si nepřeji, aby se s ní scházel. Kupodivu nezapíral ani nevyváděl. Tvrdil, že šlo o chvilkové poblouznění a že už to skončilo. Dohodli jsme se, že nebudeme dál nic řešit, ale nebude se to opakovat,“ vzpomínala Alena.
Ne nadarmo se však říká „důvěřuj, ale prověřuj“. Doma nahlásila, že jede s kamarádkou na víkend pryč. Vrátila se ale o den dřív. Něco jí říkalo, že má být připravená na všechno. „Hned ve dveřích mi bylo jasné, že tam má milenku. Dámské boty hovořily jasně. Ani jsem se nezula a vtrhla do ložnice. Nepřistihla jsem je úplně v nejlepším, ale neměli k tomu daleko.“
Kdo by si však myslel, že Alena začala nadávat a soptit, byl by na omylu. Usmívala se a začala se svlékat. „Nahá jsme vlezla k nim pod peřinu. Stálo to za to! Ta fiflena vystřelila, že jsem viděla jen její bílý zadek. Ječela něco, že nejsme normální a že už ji tam nikdo neuvidí. A to bylo přesně to, čeho jsem chtěla docílit,“ smála se Alena při vzpomínce, jak svou reakcí milence zcela vykolejila. Nutno říct, že manželovi dala ještě jednu šanci. A věří, že Petr bude sekat latinu.
