Článek
Komunistický převrat v únoru 1948 znamenal začátek systematického střetu mezi státní mocí a katolickou církví. Zatímco biskupové a kněží představovali viditelnou tvář církve, řeholní řády byly pro vedení Komunistické strany Československa ještě větším problémem. Měly vlastní organizační strukturu, hospodařily s rozsáhlým majetkem, provozovaly školy, charitativní zařízení a udržovaly kontakty se zahraničím. Pro režim budující totalitní stát šlo o nezávislou instituci, kterou nebylo možné plně ovládnout.
Pronásledování katolické církve v Československu
Právě proto vznikl plán označený krycím názvem Akce K, tedy „Kláštery“. Ve skutečnosti nešlo o spontánní zásah, ale o měsíce připravovanou operaci koordinovanou vedením KSČ, Státní bezpečností, Sboru národní bezpečnosti i Lidovými milicemi. Jejím cílem nebylo jen zabavení majetku, ale především rozbití řeholního života jako takového.
Přípravám předcházela rozsáhlá propaganda. Komunistický tisk líčil řeholníky jako nepřátele lidově demokratického státu, agenty Vatikánu nebo osoby zapojené do údajné protistátní činnosti. Atmosféru ještě posílil vykonstruovaný proces Machalka a spol., který měl veřejnost přesvědčit, že zásah proti klášterům je nezbytný.
Josef Toufar zemřel 25. února 1950
Historici se dnes shodují, že šlo o klasický příklad politického procesu, jehož účelem bylo vytvořit záminku pro předem připravenou represi. „Předzvěstí je událost, která celkově předznamenává pronásledování katolické církve v Československu. To je tzv. čihošťský zázrak, smrt Josefa Toufara a zatčení řady lidí z jeho okolí. Jedním z těch zatčených byl také opat premonstrátského kláštera v Želivě Vít Tajovský. A právě ten byl spolu s dalšími představenými řeholních řádů zařazen do procesu, který dostal název Machalka a spol.,“ vysvětloval historik Jaroslav Šebek.
Na sbalení nejnutnějších věcí jen několik minut
Samotná Akce K začala krátce před půlnocí 13. dubna 1950. Ozbrojené jednotky současně obklíčily desítky mužských klášterů v českých zemích. Řeholníci byli probuzeni, dostali jen několik minut na sbalení nejnutnějších věcí a následně byli pod dohledem ozbrojených příslušníků odváženi autobusy nebo nákladními vozy do předem určených centralizačních a internačních klášterů. Celá operace proběhla podle detailních instrukcí připravených Státní bezpečností. Pro každý klášter existovaly seznamy osob, plán dopravy i přesně stanovený počet zasahujících příslušníků.
První vlna se zaměřila na největší mužské řády. O dva týdny později následovala druhá etapa, během níž byly obsazeny i zbývající kláštery. Na Slovensku proběhla obdobná operace s několikadenním odstupem. Výsledkem bylo zlikvidování 219 mužských řeholních domů v celém Československu a internace či nucená centralizace 2376 řeholníků. Prakticky přes noc přestal existovat organizovaný mužský řeholní život.
Internační tábory je měli převychovat
Internační kláštery fungovaly fakticky jako uzavřené tábory. Řeholníci byli pod neustálým dohledem, jejich korespondence byla kontrolována a pohyb přísně omezen. Režim se pokoušel některé z nich získat ke spolupráci nebo je politicky „převychovat“. Mnozí byli později přeloženi do pomocných technických praporů, táborů nucené práce nebo skončili po dalších vykonstruovaných procesech ve vězení. Přesto se řada řeholníků snažila pokračovat v duchovním životě i tajném vzdělávání mladších spolubratrů, často za cenu dalších postihů.
Vedle lidských osudů měla Akce K také obrovské kulturní a hospodářské důsledky. Kláštery byly zestátněny a jejich budovy začaly sloužit jako sklady, kasárna, školy, úřady nebo sociální zařízení. Mnoho historických objektů bylo necitlivě přestavěno nebo ponecháno chátrat. Rozptýleny byly rozsáhlé knihovny, archivy i umělecké sbírky. Část cenných předmětů zmizela, jiné byly poškozeny nebo nenávratně zničeny. Zásah tak nepostihl pouze církev, ale také významnou část českého a slovenského kulturního dědictví.
Řeholní život prakticky zmizel
Akce K navíc nebyla konečnou fází pronásledování řeholního života. Už v létě 1950 následovala Akce Ř, zaměřená na ženské řeholní řády. Tisíce řeholnic byly vystěhovány z klášterů a rozptýleny do centralizačních středisek nebo nuceně nasazeny v průmyslu, zdravotnictví či zemědělství. Komunistický režim tak během jediného roku prakticky zlikvidoval tradiční podobu řeholního života v Československu.
Teprve po pádu komunistického režimu v roce 1989 mohly řády obnovit svou činnost a začít usilovat o navrácení části zabaveného majetku. Mnoho historických klášterů se podařilo zachránit, jiné však nesly následky desetiletí zanedbávání ještě dlouho po obnovení demokracie. Jisté je, že Akca K byla jednou z nejrozsáhlejších a nejlépe připravených represivních operací komunistického Československa, která názorně ukazuje, jak totalitní stát dokázal během jediné noci zlikvidovat instituce budované po staletí.
Časová osa Akce K
- Únor 1948 – komunisté přebírají moc v Československu.
- 22. srpna 1949 – vedení KSČ schvaluje plán postupu proti řeholním řádům.
- 20. ledna 1950 – předsednictvo ÚV KSČ přijímá konkrétní plán likvidace mužských klášterů.
- 1. března – 5. dubna 1950 – probíhá vykonstruovaný proces Machalka a spol.
- 13.–14. dubna 1950 – první etapa Akce K, ozbrojené obsazení desítek mužských klášterů.
- 27.–28. dubna 1950 – druhá etapa Akce K v českých zemích.
- 3.–4. května 1950 – druhá etapa Akce K na Slovensku.
- Léto 1950 – navazuje Akce Ř proti ženským řeholním řádům.
- Po roce 1989 – obnova řeholního života a postupné navracení části církevního majetku.
Zdroje:
