Článek
Poušť je neúprosná. Neposkytuje úkryt před spalujícím sluncem, nenabízí vodu ani orientační body. Člověk, který se v ní ztratí, se během několika hodin může ocitnout v boji o holý život. Přesně to se stalo italskému policistovi a vytrvalostnímu běžci Maurovi Prosperimu během legendárního závodu Marathon des Sables. Místo několika etap dlouhého ultramaratonu ho čekalo osm dní úplné samoty, během nichž musel překročit hranice lidské odolnosti. Jeho příběh dodnes fascinuje lékaře, psychology i odborníky na přežití. Nejen proto, že přežil v jedné z nejnehostinnějších oblastí planety, ale také kvůli rozhodnutím, která musel během svého putování udělat.
Závod prověřuje i zkušené dobrodruhy
Marathon des Sables patří mezi nejnáročnější ultramaratony na světě. Účastníci během několika etap absolvují přibližně 250 kilometrů napříč marockou Saharou. Každý si nese vlastní vybavení, jídlo i většinu zásob. Organizátoři zajišťují pouze vodu na kontrolních stanovištích a zdravotnické zázemí.
Když se Mauro Prosperi v roce 1994 postavil na start, nebyl žádným nováčkem. Jako příslušník italské policie měl výbornou fyzickou kondici a za sebou řadu vytrvalostních závodů. Poušť ho fascinovala a věřil, že náročnou soutěž zvládne. První etapy tomu skutečně nasvědčovaly. Prosperi se držel mezi zkušenými běžci a nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho závod měl skončit katastrofou.
Marathon des Sables je jednou z nejtvrdších zkoušek na světě
Písečná bouře změnila všechno
Čtvrtá etapa začala jako každá jiná. Krátce po poledni se ale nad pouští zvedl prudký vítr, který během několika minut přerostl v mohutnou písečnou bouři. Organizátoři doporučili závodníkům zastavit a vyčkat, než se podmínky zlepší. Prosperi se však obával, že pokud zůstane stát, přijde o cenný čas a rozhodl se pokračovat. Bylo to osudové rozhodnutí.
Vítr dosahoval rychlosti přes 70 kilometrů za hodinu a viditelnost se snížila na několik metrů. Běžec ztratil orientaci a netušil, že ho bouře postupně odnáší desítky kilometrů od vyznačené trasy. Když se počasí uklidnilo, kolem sebe neviděl jediného člověka, jen nekonečné duny.
Voda velice rychle mizela
Nejdříve věřil, že se mu podaří vrátit a pokračoval směrem, který považoval za správný, ale poušť nabízela jen další písečné kopce. Každá duna vypadala stejně jako předchozí. Zásoby vody rychle ubývaly a Prosperi brzy pochopil, že pokud nezačne šetřit každou kapku, zemře během několika hodin. Přestal téměř jíst, pohyboval se pomaleji a snažil se co nejvíce odpočívat ve stínu skal, kdykoli na nějaké narazil. Jenže stín byl na Sahaře vzácností.
Po několika dnech objevil opuštěnou marabout – malou kamennou svatyni, která poutníkům po staletí sloužila jako úkryt a tam strávil část svého putování. Uvnitř našel několik netopýrů. Chytil je, zabil a jedl syrové maso. Později přiznal, že pil i jejich krev, protože jeho organismus už trpěl těžkou dehydratací, jenže sni to nestačilo. Když došla voda úplně, začal pít vlastní moč. Věděl, že jde jen o krátkodobé řešení, ale v dané situaci neměl jinou možnost.
Pokusil se ukončit život
Po několika dnech bez pomoci začal ztrácet naději. Prosperi později přiznal, že byl přesvědčený, že živý poušť neopustí. Rozhodl se proto ukončit svůj život a žiletkou si rozřízl zápěstí. Krev však kvůli extrémní dehydrataci téměř netekla. Tento okamžik byl pro něj zlomový, protože si uvědomil, že pokud ho vlastní tělo nenechá zemřít, musí bojovat dál. Jedinou šancí tedy bylo pokračovat.
Prosperi se rozhodl orientovat podle slunce a každý den ušel několik dalších kilometrů. Tělo bylo na pokraji sil, zhubl více než patnáct kilogramů, trpěl halucinacemi a několikrát omdlel. Po osmi dnech spatřil stopy koz a myslel si, že má zase halucinace. Ovšem krátce nato narazil na kočovnou rodinu Tuaregů, která mu poskytla vodu a přivolala pomoc.
Teprve tehdy zjistil, jak daleko se dostal. Nepřešel jen několik desítek kilometrů. Nevědomky překročil hranici mezi Marokem a Alžírskem a urazil přibližně 300 kilometrů.
Lékaři nechápali, že přežil
Po převozu do nemocnice vážil přibližně o osmnáct kilogramů méně než před závodem. Trpěl těžkou dehydratací, selhávaly mu ledviny a měl rozsáhlé popáleniny od slunce. Přesto se zotavil překvapivě rychle. Lékaři později upozorňovali, že jeho zkušenosti s armádním výcvikem, výborná fyzická kondice i schopnost zachovat klid výrazně zvýšily jeho šance na přežití.
Většina lidí by po podobném zážitku už nikdy nevkročila do pouště. Mauro Prosperi to udělal. Na Marathon des Sables se v dalších letech několikrát vrátil a závod nakonec úspěšně dokončil. Tvrdil, že nechtěl, aby jeho život definovala jediná tragická událost. Jeho příběh se stal inspirací pro dokumenty, knihy i studie o psychologii přežití. Dodnes patří mezi nejznámější příběhy lidí, kteří dokázali přežít v extrémních podmínkách téměř bez vody.
Časová osa události
- 1994 – Mauro Prosperi startuje na Marathon des Sables.
- Duben 1994 – během písečné bouře ztrácí orientaci.
- Následujících 8 dní – putuje sám Saharou, pije vlastní moč a přežívá z minimálních zásob.
- Po 8 dnech – nachází ho kočovníci v Alžírsku.
- Po návratu do Itálie – několik týdnů se zotavuje v nemocnici.
- Pozdější roky – několikrát se vrací na Marathon des Sables a závod dokončuje.
Zdroje: autorský článek s využitím
