Článek
Když se dnes řekne Sissi, většina diváků si vybaví Romy Schneider v nádherných šatech, císařský dvůr, vídeňské kulisy a romantický příběh lásky. První film trilogie měl premiéru ve Vídni 21. prosince 1955 a z šestnáctileté Schneider udělal přes noc jednu z největších evropských filmových hvězd. Následovaly dva další díly – Sissi – Die junge Kaiserin z roku 1956 a Sissi – Schicksalsjahre einer Kaiserin z roku 1957.
Pro samotnou herečku ale měla tahle pohádka poněkud hořkou příchuť. Schneider si velmi brzy uvědomila, že obrovský úspěch může mít i druhou stranu: diváci ji začali vnímat především jako půvabnou císařovnu a ona jen obtížně hledala cestu k jiným postavám.
Šest kilo na hlavě
Jedním z nejznámějších detailů natáčení je paruka, kterou Schneider nosila před kamerou. Vážila přibližně šest kilogramů a nešlo přitom jen o efektní účes. Pro mladou herečku představovala během dlouhých natáčecích dnů značnou fyzickou zátěž. Schneider si na náročný účes stěžovala dokonce ve svém deníku. Psala, že paruka je nezvyklá a namáhavá a že z její váhy dostává pocit ztuhlého krku. V pozdějších letech se k tématu vracela s nadsázkou, ale z jejích vzpomínek je patrné, že slavná image nebyla zadarmo.
Na plátně však podobné nepohodlí samozřejmě není vidět. Sissi působí lehce, přirozeně a bezstarostně. Právě kontrast mezi tím, co viděl divák, a tím, co musela herečka při natáčení vydržet, dobře vystihuje celou historii této role.
Vosková figurína Romy Schneider jako Sissi, Panoptikum Hamburk
Matka hrála její matku i ve skutečnosti
Další neobvyklou okolností bylo obsazení Magdy Schneider. Ženu, která ve filmu ztvárnila vévodkyni Ludoviku, matku budoucí císařovny, hrála skutečná matka Romy Schneider. Magda byla přitom sama zkušenou herečkou a před kariérou své dcery měla za sebou desítky filmových rolí. Jejich pracovní vztah proto nebyl pouze běžným vztahem mezi dvěma herečkami. Magda měla na kariéru své dcery značný vliv a v prvních letech jí pomáhala vybírat role i utvářet veřejný obraz. To mělo později důsledky pro jejich vztah i pro Romyinu snahu vymanit se z představ, které o ní vytvořilo okolí.
Romy navíc začínala velmi mladá. Když se Sissi natáčela, bylo jí šestnáct let. Karlheinz Böhm, který hrál Františka Josefa, byl o deset let starší a už ženatý. Jejich filmová romance proto neměla žádné pokračování v soukromí. Sám Böhm později jejich vztah popsal jako kolegiální a uvedl, že se mimo natáčení tehdy prakticky nestýkali. Později se z nich přesto stali přátelé a Böhm patřil k lidem, kterým se Schneider dokázala svěřit. Filmový pár tedy zůstal pouze filmovým párem, přestože jejich společné scény působily mimořádně přesvědčivě.
Zámek Possenhofen ve skutečnosti nebyl Possenhofen
Filmová Sissi měla působit autenticky, tvůrci ale pochopitelně museli řadu skutečných míst nahradit vhodnějšími kulisami. Jedním z nejlepších příkladů je zámek Possenhofen u Starnberského jezera, kde skutečná Alžběta vyrůstala. V době vzniku filmu nebyl objekt v takovém stavu, aby mohl bez problémů sloužit jako atraktivní filmová kulisa. Filmaři proto využili zámek Fuschl u stejnojmenného jezera v Salcbursku.
Natáčelo se také v Schönbrunnu, Bad Ischlu, Innsbrucku, Dürnsteinu a ve Vídni. Interiéry svatebních scén například vznikaly v Michaelerkirche, nikoli v kostele svatého Štěpána, který si s císařskou Vídní spojuje mnoho diváků. Práce s lokacemi je jedním z důvodů, proč film dodnes působí tak přesvědčivě. Nejde o dokumentární rekonstrukci, ale o pečlivě vystavěnou filmovou iluzi.
Romy Schneider se chtěla Sissi zbavit
Největší problém ale pro Schneider nebyl v paruce ani v kostýmech. Byl v tom, co následovalo po premiéře. Herečka se postupně začala bránit představě, že její kariéra bude navždy spojena s romantickými princeznami. Už během natáčení dalších dílů se obávala, že ji Sissi uzamkne do jednoho typu rolí. Podle materiálů Deutsches Historisches Museum dokonce původně nechtěla pokračovat ani ve druhém filmu.
Romy Schneider přilétá na madridské letiště Barajas 5. září 1965
Po třetím dílu pak odmítla nabídku na čtvrté pokračování. Režisér Franz Marischka jí podle Deutsches Historisches Museum nabídl milion v hotovosti, Schneider přesto řekla ne. Bylo jí teprve osmnáct a rozhodla se, že svou další kariéru už nechce nechat řídit představami ostatních. Později se k Sissi vyjadřovala velmi kriticky. „Lepí se ně mě jako ovesná kaše,“ znělo její slavné přirovnání.
Její rozhodnutí je přitom z dnešního pohledu pochopitelné. Pro mnoho herců bývá největším problémem právě role, která je až příliš úspěšná. Diváci si ji oblíbí natolik, že jakýkoli pokus o změnu vnímají jako odklon od toho, co chtějí vidět.
Z princezny k Viscontimu
Schneider nakonec udělala přesně to, o co se po Sissi snažila. Začala vyhledávat náročnější a psychologicky složitější postavy a postupně se zbavovala obrazu nevinné filmové princezny. Její kariéra ve Francii jí v tomto směru výrazně pomohla. Spolupracovala s režiséry jako Luchino Visconti, Orson Welles nebo Claude Sautet a získávala role, které měly se sladkou Sissi jen málo společného. Vogue připomíná například její pozdější působení ve filmech La Piscine nebo César et Rosalie. Zajímavé je, že k postavě Alžběty se přece jen ještě jednou vrátila. V roce 1972 ji znovu hrála ve Viscontiho filmu Ludwig II., tentokrát ale v úplně jiném kontextu a bez pohádkového tónu Marischkovy trilogie.
Tady je dobré oddělit filmovou Sissi od skutečné císařovny. Marischkův film není historickou studií a jeho cílem nebylo zachytit Alžbětin život v celé jeho složitosti. Příběh je záměrně romantizovaný a mnoho konfliktů skutečného habsburského dvora zjednodušuje. Dokonce i samotné jméno je trochu zavádějící. Skutečná císařovna používala podobu Sisi, tedy s jedním „s“ uprostřed. Varianta „Sissi“ se pevně spojila právě s filmovou a pozdější populární představou císařovny. To ale neznamená, že film nemá historickou hodnotu.
Pohádka, která přežila vlastní hvězdu
První Sissi měl premiéru v roce 1955 a letos už patří mezi sedmdesát let staré filmové klasiky. Trilogie se stále vrací do televizního programu, především během vánočního období, a její vizuální styl je dodnes snadno rozpoznatelný. Je přitom trochu ironické, že film, který Romy Schneider celý život spojoval s rolí, před níž chtěla utéct, se stal jedním z nejtrvalejších odkazů její kariéry.
Pro diváka zůstává Sissi romantickou pohádkou. Pro Schneider byla zároveň začátkem obrovské kariéry a překážkou, kterou musela dlouho překonávat. A možná právě proto stojí za to dívat se na ni dnes trochu jinak. Nejen jako na krásnou císařovnu v nádherných šatech, ale také jako na šestnáctiletou herečku, která dostala obrovskou slávu dříve, než vůbec stačila zjistit, jakou kariéru vlastně chce.
Zdroje: autorský článek s využitím
