Článek
Čeština se v poslední desítkách let výrazně vyvíjela, jsou do ní implementovány stále nové a nové výrazy, které jsou často přebírané ze zahraničí. Lajkovat, emoji nebo třeba tagovat už jsou více či méně běžnou součástí mluvy. Nicméně i na domácím písečku jsme vynalézaví a takový chcimír či flastenec jsou tuzemskými „výrobky“, které vznikly coby reakce na politickou situaci a náladu. Tato slova ale teď nechme stranou.
Co s tím Slováckem?
Stále je totiž celá řada výrazů, které jsou lidem žijícím v České republice naprosto vzdálené přesto, že je běžně používají lidé žijící pouze o pár stovek kilometrů jinde. Věděli byste třeba, co vám nabízejí na jihu Cechu, když chtějí, abyste se svezli na hapině? Jde o běžné jízdní kolo. V západních Čechách zase běžně staví hradbu, což by neznalého člověka mohlo docela zmást. Než by zjistil, že jde o klasický plot.
Když na vás někdo na Slovácku vychrlí „húra“, možná na něj vykulíté oči a vykřiknete „jasně, hurá!“. On ale velmi pravděpodobně myslel něco úplně jiného, húra totiž znamená půda. A když nad tím „domorodec“ mávne rukou a pozve vás na oharek, zřejmě se trošku zděsíte. Naštěstí jde o okurku, s nedopalkem cigarety to tentokrát nemá vůbec nic společného.
Bramborák má mnoho podob
A když jsme tedy u toho jídla, tak pojďme na pikador. Pokud jste z Českých Budějovic, zřejmě se olizujete až za ušima, protože vás zveme na párek v rohlíku. A co teprve sejkora! Krkonošská hantýrka hovoří jasně - je to přeci bramborák. Na Karvinsku by to ovšem byl stryk, na západě Čech vošouch. Možná si ho dát s ťopákem, co říkáte? Na Chrudimsku jásají, dnes totiž bude krocan. A co si k tomu ještě dát dobře opečenou turkyň? Na Slovácku vědí, že jde o kukuřici.
Samozřejmě, pokud chceme mít peníze na dobré jídlo, je třeba bóchat neboli pracovat řečeno v brněnském hantecu. A ne se pořád točit někde na candrbálu, tedy na tancovačce, jak dobře ví na západě Čech. Někdy je lepší přikrýt se duchnou, což je pro lidi z jižní Moravy ekvivalent pro peřinu.
Budeme si dále rozumět?
Určitě není bez zajímavosti, že zatímco naši otcové a matky ještě měli spisovnou češtinu jako základ jakési společenské prestiže, protože prostě bylo „dobré“ umět správně jazyk a mít bohatou slovní zásobu, dnes se na to až tak nehledí. Spisovný jazyk je sice pro Čechy něčím, čemu rozumějí, ale podle všeho nemají pocit, že by jím museli za každou cenu stoprocentně vládnout.
Prostě se tím nebudou cabit, tedy pečlivě a zdlouhavě zaobírat, jak by řekli v Podkrkonoší. Tak snad se i naši havrlanti (děti) dožijí toho, že si budou vzájemně rozumět nebudou k tomu potřebovat slovníky.
